tajemství minulosti | Marauders

25. Útok I.

Konec vánočních prázdnin utekl až příliš moc rychle. Nestihli jsme se skoro ani vzpamatovat a už nás šest opět sedělo v jednom z mnoha kupé bradavického expresu. Cesta byla stejně tak nudná, jako před Vánocemi, avšak do Bradavic jsem se narozdíl od domova těšila.

V kupé nyní vládlo nezvyklé ticho. Opět jsem uvažovala o spánku. Pak jsem si ale vzpomněla na moji noční můru, která se mi zdála při cestě do Londýna.
Lily tam byla v nebezpečí a nakonec jsem zjistila, že je v nebezpečí i ve skutečnosti. Zvláštní...

Zahnala jsem myšlenky na Lilyinu smrt a už jsem chtěla rozproudit konverzaci na téma vánoční prázdniny čistě jen pro to, abychom přerušili nezvladatelné ticho, otevřela jsem pusu, ale nestačila jsem vydat jedinou hlásku, když do kupé vešla dívka. Byla to vysoká brunetka s rozzářeným úsměvem.

Rozhlédla se po všech přítomných a jakmile její oči našli Siriuse, usmála se ještě víc. Ještě předtím, než stihla něco říct, sjel jí pohled na naše propletené ruce. Chvíli panoval jejímu obličeji něco jako znechucenost a pak nenávist, když se podívala na mě. Hned, jak se její oči ale vrátili k Siriusovi, na rtech se jí znova objevil úsměv.

"Přišla jsem tě jenom pozdravit. Moc moc moc se mi stýskalo..." Udělala až komicky smutný výraz a já jsem se musela uchechtnout. Zmrazila mě přísným pohledem a odkráčela pryč.

"Co to bylo?" Zeptaly jsme se pobaveně já s Lily.

"Emily..." Odpověděli sborově James, Sirius a Remus. Peterovi to bylo celkem jedno.

"Pořád za Tichošlápkem dolízá. A nebudu ti lhát, tebe přímo nenávidí. Potvora jedna namyšlená..." Vysvětlil James a při druhé větě věnoval pohled mně. Nemohlo mi uniknout značné znechucení v jeho hlase.

Uběhlo sotva pět minut a byl tu další host.

"Merline... ještě jednou a začnu tady vybírat vstupné! Co chceš Malfoyi?!" Vyjela jsem na něho. Za jeho zády se objevil Regulus. Podíval se na Siriuse, vyměnili si zlostné pohledy a pak zaryl oči do podlahy.

Malfoy se povrchně ušklíbl a podíval se na všechny stejně tak, jako to udělala předtím i Emily.

"Kdy už ti dojde, že tohle není tvoje společenská třída?..." Zeptal se mě falešně ustaraným tónem.

"Jestli hned nevypadneš, tak ti ukážu takovou třídu, že tě nedá dohromady ani Pomfreyová, idiote!" Opět do toho vtrhl Sirius.

Všichni, až na ty dva blbečky se začali pochichtávat a Lucius s Regulusem odešli stejně naštvaně, jako ta jedna z mnoha studentek, které stojí o Siriusovu pozornost.

Po těchto dvou návštěvách se už konverzace rozproudila tak nějak sama. Chvíli jsme si povídali o tom, jak je možné že nám Krátura u Blackových v podstatě pomohl, pak zas o tom, jaké jsou naše nejoblíbenější předměty, jaké učitele nesnášíme, jaký je Srabus blbeček, jak Siriuse štve Emily, která nebyla sympatická nikomu z nás a taky o tom, kdo měl jaké prázdniny.

Když vlak konečně zastavil a my jsme vystoupili do tmy, která již obklopovala okolí hradu, konečně jsem zase ucítila tu vůni. Vůni čerstvého a chladného vzduchu, který při každém nádechu štípal v plicích, jako ledové střípky tak drobné, že by se jich na nehet vešlo deset, vůni stromů, které zde v horách rostli a tvořili nekonečné lesy. Byla to vůně domova. Pro mě to byla vůně domova. Někdo rád doma cítí dřevo, které poliká plamen ohně v krbu, já se ale cítím doma tady, takže se ve mě opět roztančil ten plamínek uvolněnosti a bezpečí.

Tížila mě však jediná věc. Všichni se určitě už těší do pohodlné a teplé postele se závěsy. Do nadýchaných peřin, ve kterých je tak moc příjemně, jako by člověk ležel uprostřed mraků.
Jen já ne. Nechtěla jsem trávit čas na Zmijozelské koleji. Nikoho jsem tam neznala, a když jo, tak to je idiot. Například Malfoy a jeho ocásek Regulus.
A málem bych zapomněla na Srabuse. Toho znám jen díky Pobertům.
Pak jsou tak Siriusovy sestřenice. Bellatrix, Narcissa a Andromeda. S těmi se ale nebavím. Bellatrix a Narcissa mi přijdou stejné, jako Lucius. Pryč od nich. Pak taky samozřejmě famfrpálový tým, ale nebýt toho, že jsem v týmu, ani bych o těch namyšlených kreténech nevěděla.
Ani se mi nechtělo za Zmijozel hrát, ale famfrpál byl něco, co mě bavilo a při čem jsem se cítila sebevědomá.

Nejspíš mi asi bude muset stačit prosezený gauč v Nebelvírské společenské místnosti.

"Jdeš, nebo tu hodláš stát do té doby, dokud neodjede poslední kočár?" Šťouchl do mě Sirius. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem stála uprostřed studentů, kteří měli namířeno k prázdným kočárům. Až moc jsem se zabrala do myšlenek.

"Pojďte sem! Tady je volno..." Mávala na nás Lily od jednoho z kočárů.

Sirius mě popadl za ruku a táhl mě za sebou, dokud jsme si nesedli.
Břicho už mi po několikáté kručením naznačovalo, že mám hlad a já se už těšila na dobrou večeři.

"Vítám všechny, kteří se dnes večer vrátili od svých rodin a připojili se k nám na hostinu." Usmál se Brumbál a projel očima celou velkou síň. Už ji nezdobili barevné girlandy ani pečlivě a decentně nazdobené vánoční stromky. Už byla zase jako dřív. Nad hlavami nám tiše dřímala jasná zimní obloha poseta miliony a miliony hvězd, které se třpytily, jako miliony a miliony očí.

"Také tu dnes večer chci mezi námi přivítat i nového školníka, pana Arguse Filche. Nastoupil na místo pana Pringla, jelikož už musel odejít do důchodu. Myslím ale, že pan Filch to zvládne stejně tak dobře, jako on." Poukázal Brumbál na postaršího muže s dlouhými a špinavě vypadajícími vlasy, s kočkou v náruči.

"Myslíš, že ho McGonnagalka varovala?..." Zaslechla jsem od vedlejšího stolu Siriusův pobavený hlas.

"Netuším..." Zasmál se James a zavrtěl hlavou.

"Ale jestli je něco co opravdu vím, tak je to to, že by jeho kočičce slušely mašličky, co říkáš?" Spiklenecky se na Tichošlápka pousmál.

Bylo úžasné je sledovat, ale za tu cenu, že se nim nemůžu připojit. Teda jasně, že můžu, vždyť jsme jim s Lily nejednou pomáhaly, ale já z toho moc radosti nemám. Radost a potěšení mám jen z jejich úsměvů. Z jejího úsměvu. Jsem tak ráda, že nemyslí na minulost tolik, jako já. Jasně, tohle by žadný Zmijozel nepřiznal, ale i my umíme milovat. Sice je to složitá, zvláštní a tichá láska, ale je silná. Dobře si rozvažujeme, koho si do srdce pustíme a koho necháme jen projít okolo. Není to špatná vlastnost, i když někdy selže. Jenže, když jsme hladoví, sníme všechno. Není to tak?

Zdravím, mám tu další kapitolu❤ Vím, že po dlouhé době, ale nějak jsem teď neměla chuť psát ✨ To samozřejmě napravím ❤ Doufám, že se vám první část líbila ✨

Narcii❤