tajemství minulosti | Marauders

28. Útok IV.

Zběsile jsem se rozběhla. Byla jsem tak splašená, že jsem nebrala ohled na to, že na chodbě jsem nemusela být sama. A to se mi taky vymstilo. Když jsem chtěla zahnout doleva, do někoho jsem prudce narazila.

,,O-omlouvám s-" zarazila jsem se. Tak moment.
,,Siriusi!" Vykřikla jsem jeho jméno a skočila mu do náruče. Tiskla jsem ho k sobě, co nejvíc jsem jen dokázala. Vzápětí jsem ho ale pustila.
,,Ty idiote jeden!!" Byla jsem ráda, že ho vidím, ale zároveň se mnou začal cloumat vztek. Kolik slz stálo to jeho zmizení.
,,KDE JSI SAKRA BYL!? Ty si myslíš, že si můžeš jen tak odejít a nechat mě tu samotnou?! Byli tam Smrtijedi, ty blbečku blbej!! Víš, jak moc jsem se bála?! Jak moc jsme se všichni báli!" Začala jsem mu pěstí bušit do hrudi, ale pak jsem přestala, když jsem mu pozorně pohlédla do obličeje.

Přes lícní kost se mu táhla zarudlá odřenina. A nebylo to jediné místo. Zarudlou měl i bradu. Jeho tmavé vlasy byli rozcuchané a já jsem tudíž přesně věděla, co se stalo. Řekněme, že už to bylo na denním pořádku. Bohužel.
,,Ukaž mi ruku...pravou..." Sklonila jsem pohled trochu níž. Obě ruce měl schované za zády.
,,Tak dělej!" Napomenula jsem ho a on mi tedy ruku podal. Něžně jsem ji vzala do dlaní a podívala se na klouby.
,,Ty ses zase pral?!" Zvedla jsem opět hlas. Bylo to pořád dokola. Už mě to unavovalo. Než se mu stačily zahojit šrámy z jedné bitky, už se pouštěl do druhé.
,,Spadl jsem a odřel se na dlažbě. To je moje krev..." Svěsil pohled a ruku mi vytrhl ze sevření. Vážně si myslel, že mu na takovou blbost skočím?

Silně jsem ho popadla za zápěstí a odtáhla do nejbližší umývárny. Vzala jsem první ručník, který mi přišel pod ruku a namočila ho do vody. Přitáhla jsem Siriuse k sobě a jemně mu s ním začala klouby otírat. Žádné odřeniny, žádné rány, ze kterých by mohla krev pocházet. Byla to dokonale hladká kůže.

,,Čí je to krev?!" Zeptala jsem se a zamávala mu před obličejem ručníkem, který teď byl onou krví nasáklý.
,,Luciuse..." Přiznal a hlasitě vydechl.
,,Siriusi, mě už tohle vážně nebaví..."
,,Ale Cissi, zase tě pomlouvali..."
,,Aha, tak to je jiná. Teď tě mám teda oslavovat jako nějakého hrdinu? To pořád není důvod, proč se hned mlátit, Siriusi!" Přiblížil se ke mě a chtěl mě pohladit, jako by má slova vůbec neslyšel. Hned jsem ale ustoupila o krok dozadu.
,,Zase jsi kouřil?" Zeptala jsem se, i když jsem odpověď dávno znala. Bylo to z něho cítit už ve chvíli, kdy jsem do něho na chodbě vrazila. V ten moment jsem ale pod nátlakem emocí nic neřekla.
Smutně přikývl.
Hodila jsem naštvaně ručník do umyvadla a šla pryč.

,,Cissi, počkej!"  Křikl za mnou a já se rozběhla k nebelvírské společenské místnosti.
On mě samozřejmě dohnal, což jsem mohla čekat.
,,Podívej," I přesto, že jsem s ním teď mluvit nechtěla, jsem se k němu otočila.
,,vím, že jsem udělal pár blbostí."
,,Kdyby pár..." Protočila jsem oči a povzdechla si.
,,Dobře, tak jich bylo trochu víc, ale co chci říct je to, že se budu snažit, aby se už neopakovaly. Vím, že nemáš ráda, když se peru nebo když kouřím. Těch bitek zkusím nechat a no... toho kouření...pokusím se to omezit. Můžeme teď  dělat, že se nic nestalo? Máte s Lily narozeniny a jsem fakt vůl, ale ten vůl tě moc miluje..." Podíval se na mě jeho pohledem a to je věc, která mě vždycky složí.
Přikývla jsem.
On mě pohladil po vlasech a dal mi dlouhou pusu na čelo.
,,Ještě jednou se popereš a je konec. Opravdu mě to už unavuje, Siriusi, a bude mi jedno, kvůli čemu to bylo, jasný?" Naštvaně jsem se na něho podívala. Bylo mi to sice líto, ale byla to pravda.
,,Dobře..." Díval se na mě smutně, ale já jsem opravdu nic jiného dělat nemohla. Už jsem nad nemohla jen mávnout rukou jako vždycky před tím.
,,Fajn." Řekla jsem a vydala se k portrétu Buclaté dámy.