tajemství minulosti | Marauders

17. Nový patron I.

Přišel prosinec a v horách, v nichž sídlil Bradavický hrad, opět usedl na trůn čistý ledový vzduch, který při každičkém nádechu mrazil v plicích. Venku většinu času pofukoval prudký studený vítr a všichni jsme každým dnem očekávali první sněhové vločky, které se elegantně snesou na školní pozemky, stejně tak, jako na podzim padalo listí ze stromů.

"Teď máme spolu lektvary, ne?" Zeptala jsem se Pobertů a Lily, když jsme se po třetí hodině setkali na chodbě.

"Jo, potom volná na oběd a pak obrana." Odpověděla Lily a hrabala se ve svojí tašce, ve které hledala svoje Přípravy lektvarů pro pokročilé, jež za chvíli vytáhla a začala v nich horlivě listovat.

"Taky spolu..." Dodala.

Zrovna jsme kráčeli po chodbě plné studentů, kteří spěchali do učeben na své hodiny. James se se Siriusem za námi něčemu nepřetržitě smály a Remus byl začtený opět do nějaké knihy.
Peter minulý rok neměl z lektvarů dostatečné NKÚ na to, aby mohl pokračovat, takže si zvolil nějaký jiný předmět.

"Lily, vždyť to všechno určitě umíš..." Pousmála jsem se na ni, když si nervózně pročítala stránky učebnice a její zelené oči přitom projížděly každou větu řádek po řádku.

"Jo, jenže dneska bychom měli odevzdat ten mnoholičný lektvar, který už by měl být konečně hotový a bojím se, že jsem někde udělala chybu, tak se radši ujišťuju."

"Dobré dopoledne!" Zdravil všechny v místnosti s úsměvem náš profesor.
Profesor Křiklan byl zavalitý kouzelník menší postavy, který velice rád nosil oblečení různých barev, od žluté až po temně modrou. Vždy se na všechny usmíval a byl také znám tím, že si volil oblíbence. Mezi ně jsem samozřejmě patřila já i Lily. Mě velice dobře znal, jelikož byl ředitelem Zmijozelské koleje a o mém přátelství s Poberty a pevným poutem s Lily moc dobře věděl.

"Dobré dopoledne, pane!"
"Dobré dopoledne!"
Ozývalo se od všech stolů.
Já jsem samozřejmě byla u velkého stolu s Lily, Náměsíčníkem, Dvanácterákem a Tichošlápkem.

"Výborně, výborně! Od vás jsem, slečno, samozřejmě očekával jen a pouze ty nejlepší výsledky!" Se zájmem promíchával Lilyin kotlík s bublající tekutinou, která vypadala jako hodně tekuté bláto.

"Pojďte pojďte, dám vám lahvičku a tu mi pak naplněnou přinesete zase zpátky. Někde bych tu měl nějakou najít." Pobídl Lily rukou, aby šla k jeho stolu, za kterým měl na židli položenou brašnu s různými přísadami.

Siriusovi a Jamesovi se v té chvíli jiskřičky v jejich očích rozzářily tak jasně, že jsem si toho prostě nemohla nevšimnout. Přiskočili ke kotlíku, který patřil Lily, jež pořád stála u profesora, přehrabujícího se v brašně. V ruce každý z nich svíral malou skleněnou lahvičkou, kterou teď pracně naplňovali drobnou lžičkou.

Když ucítili můj pohled, svorně ke mě zvedli hlavy. Sirius jen přiloženým ukazováčkem na jeho rtech naznačil, abych mlčela a nic neříkala. Pak se stejně tiše jako přišli, vypařili a vydali se opět ke svému místu, kde měli v kotlících své, jistě nepovedené, mnoholičné lektvary.

Usmála jsem se a znova promíchávala svůj lektvar, který jistě nebyl tak povedený, jako ten Lilyin.

Ani jsem nestihla mrknout, a na protější straně stolu jsem uviděla vysokého Siriuse, kterému se zkracovaly jeho tmavé vlasy.
Hned vedle něho se tlemil James, kterému naopak vlasy dorůstaly do správné délky Siriusových (stejně) uhlově černých.

Jejich obličeje se měnily současně s vlasy.
Za malý okamžik už tady zase stáli Sirius a James, avšak vyměnění. Sirius teď vypadal jako James. A James jako Sirius.

Merline, vidíš to?! Větší dementy neznám... Mluvil mi hlas někde v mé mysli a já jsem se musela zasmát.

Lily se zrovna vrátila ke svému kotlíku a chtěla naplnit malou skleněnou lahvičku od Křiklana.
Sirius k ní hned přiskočil, dlaně jí položil na líčka a chtěl ji políbit.
Lily se však ubránila a odstrčila ho.

" Siriusi táhni!" Zaškaredila se na něj a sekla pohled po Jamesovi.

"Ale vždyť já ti nic nedělám, Lily!" Bránil se James, který stál na opačné straně stolu a tvářil se ublíženě.

"Jamesi, ty ho ne-" pokračovala stále nic netušící Lily, která se domnívala, že slova, která nyní vyřkl James, patřila Siriusovi, který stál u ní, avšak v půlce věty se zarazila.

"Tak počkat. Cože?!" Těkala očima z jednoho na druhého.

Já jsem za jejími zády umírala smíchy.

"Lily..." Chtěla jsem jí situaci vysvětlit, ale stále jsem popadala dech a smích se mě zmocňoval znova a znova jako nějaká písnička z kazeťáku, která se zasekla na jednom místě a opakovala tu samou část stále dokola.

"Tohle je James..." Ukázala jsem na Siriuse, který stále stál u Lily a tvářil se pyšně, jako by teď vyhrál mistrovství světa ve famfrpálu.

"A tohle je Sirius..." Oba se teď svíjeli v křečích, které jim způsoboval nezadržitelný smích.