Jmenuju se Sofia a je mi 15 let. Se svou rodinou žiju v Londýně. Ve škole jsem ale potkala někoho s kým jsem byla v dětství kamarádka.
Během střední školy Sofi zažila mnoho věcí.
V nemocnici ji očekávali a hned jí udělali vyšetření. Po všech vyšetřeních ji převezli na pokoj a my mohli za ní. Učitelka něco řešila s doktorem a odešla zpět do Aquapalace za třídou s tím, že se tady zastaví asi zítra. Já a Sebastian jsme k ní přišli a jakmile jsem ji uviděla, hnaly se mi slzy do očí. Okolo ní byly čtyři přístroje. Dva byly na srdce a zbytek na to ostatní. Brečela jsem jak dítě. Mám Sofi opravdu ráda jako svoji sestru. Proč ona a ne já. Sofi si tohle nezaslouží. Od Sebastiana mě překvapilo, že se mě pokusil utěšit. Je to milé, ale pořád je to nehorázný čuně a...(zbytek si prosím domyslete) Ani jeho utěšení mi nepomohlo a tak mi zavolal taxi, abych jela na hotel a odpočinula si. Doktor řekl, že by se Sofi mohla dnes večer probudit. Sebastian mi řekl, že mi zavolá kdyby se to stalo. Jsem mu za to vděčná. Tak jsem tady odjela. Na pokoji jsem se vysprchovala a šla jsem si lehnout. Spánek je to jediné, co teď potřebuju. Po hodině převalování a koukání na společnou fotku se Sofi jsem nakonec usnula.
Pohled Sebastiana
Když nás pustili k Sofi na pokoj, myslel jsem, že omdlím. Byly k ní napojené čtyři přístroje. Taylor se s pláčem složila a tak jsem jí začal utěšovat. Koukla na mě pohledem jako je tento:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Bylo mi jedno co si myslí. Moje útěcha asi nepomohla a tak jsem jí zavolal taxi s tím, že si na hotelu odpočine a vyspí se z toho. Taylor chvíli koukala, ale udělala co jsem řekl a odjela. Tak jsem tam zůstal sám se Sofi. Nevěděl jsem co mám dělat a tak jsem ji chytnul za ruku...a ona ji stliskla. Je v umělém spánku a doktor říkal, že by se dnes večer měla probudit. Je asi pět odpoledne a to ještě není večer. Tak jsem vstal a šel jsem pro doktora. Doktor Sofi prohlédnul a probudil ji. Byl jsem rád,, že vidím ty její oči a úsměv. Hned jsem napsal Taylor, že je Sofi vzhůru. Byla nadšená a hodně unavená. Šlo to poznat. ,,Seb-Sebastine, co-co tady děláš?" ,,Měl jsem o tebe strach když jsi spadla a tak jsem Taylor a třídní jel sem do nemocnice s tebou. Jsem rád, že už jsi vzhůru." ,,Tay. Kde je Taylor?" ,,Klid Sofi. Taylor je v hotelu a spí. Když tě viděla jak jsi napojená na ty přístroje tak se s brekem složila. Utěšoval jsem ji, ale nepomohlo to a tak jem jí zavolal taxi, aby jela do hotelu." ,,Díky, že si se o ni postaral." ,,To nestojí za nic. To byla samozřejmost.". Pak jsme i povídali ještě půl hodiny a Sofi usnula. Potichu jem odešel a nahlásil jsem to doktorovi. Na cestě na hotel jsem ještě myslel na to, kdybych o nemocnice s ní nejel. Litoval bych toho celý život, protože mi řekla větu, která mi změnila pohled na holky. Samozřejmě ten plán ještě pořád platí. Nejsem .e..l, abych z něj couvnul. Na pokoji jsem se vysprchoval a šel jsem spát. Byl jsem utahanej jak malý dítě. Možná k Sofi opravdu něco cítím...a sunul jsem.
