V hlavě mi hrál text písničky, kterou jsem pravděpodobně slyšel v rádiu, když jsem tiše seděl vedle Petera. Ten se rýpal v kousku lososového filetu na malém talíři, a přitom se bavil o něčem s Lucasem. Já je ale vůbec neposlouchal, díval jsem se dlouho do prázdna, dokud nepřišel zástup studentů prvního ročníku z druhé školy a jedna drobná postava neupoutala mou pozornost. Byl to chlapec, s delšími blond vlasy, do obličeje jsem mu pořádně neviděl. Někdo vedle něj se s ním snažil navázat konverzaci, ale on si s ním moc ochotně nepovídal. Chvíli jsem jen tak civěl jeho směrem a vidličku cucal ve své puse, dokud si blonďák nevzal tác a neotočil se čelem ke mně a já jsem mu mohl vidět do tváře. Měl úzkou tvář a lehce vystouplé lícní kosti. Oči světlé hnědé barvy, malé rty stažené do úzké linky a trochu nejistě se rozhlížel po jídelně. Byl jsem jím tak zaujatý, že jsem si ani nevšiml, když na mě celou dobu Peter mluvil. „Adame? Hej, Adame?"
Luskal mi prsty před obličejem a já se na něj nechápavě otočil, jenže než jsem se ho stihl vůbec zeptat, co po mně chce, ozvala se rána přes celou jídelnu a já vrhl pohled k místu, odkud zazněl ten nepříjemný zvuk. Blonďák se sbíral ze země, ale spíš vypadal, že se do ní chce propadnout. Spousta lidí se smála, další ho ignorovali, nebo na něj jen zůstali zírat. To, že se mu smál Lucas, mě vlastně nepřekvapovalo, ale že se smál i Peter... Blonďák nešťastně uklízel střepy a to, co zbylo z jeho jídla. Takže nikoho nepřekvapilo, že z jídelny co nejrychleji zmizel. „Vy ho znáte?"
Zadíval jsem se na Petera a pak na Lucase tázavým pohledem, načež jejich tváře se z posměšných výrazů vrátily zase do normálu. Peter jen zakroutil hlavou.
„Ne" V jídelně se opět rozhostil hluk jakoby tam ten blonďák ani neprošel. U našeho stolu však bylo naprosté ticho, které jsem po chvíli prolomil já se slovy: „Už půjdu"
Peter zakroutil hlavou a než stihl něco říct, předběhl ho Lucas. „Ty všechny svoje peníze utratíš za kafe-"
„Ty zase za cigarety" Přerušil jsem ho uprostřed věty, a když se zvedal ze židle, jen pokrčil rameny. Peter se pobaveně podíval na Lucase, poté na mě a zase na Lucase. A já si byl jistý, že se můj pokus o vtip povedl. Dál už jsem radši nic neřekl a šel odnést tác.
Cestou zpátky do školy jsem se asi pětkrát podíval do telefonu, kolik je hodin. Nejraději bych hned po příchodu domů šel do postele a usnul, ale jak jsem se znal, než bych přijel domů, můj mozek by si to rozmyslel a doma bych zas nemohl usnout. Rozhodl jsem si dát do uší sluchátka a ignorovat celý svět.
Šel jsem dlouhou ulicí, kterou bych se normálně vydal na metro, a to mě pak mělo odvézt jen jeden blok od místa, kde jsem bydlel. Byla to typická New Yorská ulice, zaplněná lidmi, jak turisty, tak místními. Obchody s oblečením, fastfoody, nebo kavárny byli na každém rohu, a právě ta nejvíce typická americká kavárna byla na úplném konci ulice. Starbucks. Chodil jsem tam hned ze dvou důvodů. Měl jsem rád jejich karamelovou příchuť a také mi ho připravovala dívka, po které jsem koukal už od doby, co tam začala pracovat. Občas jsme spolu mluvili, věděl jsem, že tam pracuje každý sudý týden, jak se jmenuje, kolik jí je, kam chodí na školu, a to samé i ona o mně. Měl jsem trochu strach s ní mluvit, bál jsem se, že si nebudeme mít co říct nebo, že začnu panikařit. Vešel jsem prosklenými dveřmi s logem Starbucks a tmavě hnědým rámováním do velké místnosti, ve které si lidé povídali, byli na rande, nebo si tam vyřizovali e-maily. Po pravé straně byly schody do patra a přímo uprostřed byl pult, za kterým stála ta dívka se jmenovkou „Abigail." Měla blond vlasy až k lopatkám stažené v culíku, na sobě obyčejné bílé tričko, přes které byla ještě zástěra zelené barvy a bílé logo kavárny. „Ahoj Adame"
Oslovila mne hned jménem a opřela se o pult. Já si sundal sluchátka a s úsměvem ji pozdravil zpátky. „Ahoj Abigail"
„Copak tě přivádí?" Zeptala se a zabubnovala nehty nalakované bílou barvou o stůl. „Asi potřebuji odreagovat"
Pokrčil jsem rameny, poté si objednal a ona mi moji kávu přinesla do deseti minut. Takhle nudné konverzace jsme měli vlastně pořád. Když jsme se rozloučili, vytáhl jsem krabičku se sluchátky, jak jsem byl zamyšlený, tak jsem nedával pozor na cestu a do někoho vrazil, přičemž mi někam odlétla krabička od sluchátek. Trochu jsem se lekl a hned jsem se podíval, kdo to byl, abych mu stihl složit omluvu, ta osoba se mezi tím sklonila pro má sluchátka, aby mi je podala, když jsem zaostřil, kdo stojí naproti mně, byl jsem v šoku. Ten chlapec z jídelny... Zalapal jsem po dechu a jen jsem ze sebe vykoktal: „Promiň" on mi podal sluchátka a jen se bázlivě usmál. „To nevadí" „Blbej den co?" já přijal svá sluchátka zpět, ačkoliv můj komentář nebyl nejspíš vhodný. „Trochu" nadzvedl ramena a já si všiml, že už je na odchodu. Než jsem se stihl rozkoukat zmizel a já si ani neuvědomil, jakým směrem, a tak mi nezbývalo nic jiného, než si do sluchátek pustit písničky a vydat se na metro. Když jsem se znovu podíval na telefon, měl jsem tam SMS od Lucase.
„DNESKA V PĚT NA SKATEPARKU, KUP VÍNO, JINAK NELEZ"
