V hlavě mi dokola hrál útržek písničky, kterou jsem pravděpodobně zaslechl v rádiu, ale vůbec jsem si nepamatoval, jak se jmenuje. Seděl jsem u stolu v jídelně a tiše hypnotizoval svůj tác, zatímco Peter se rýpal v lososovém filetu, jako by čekal, že mu ten kousek ryby začne recitovat Shakespeara. Vedle něj Lucas vedl vášnivou debatu o něčem, co mě absolutně nezajímalo, ale stejně jsem to nevnímal.
Moje pozornost se upírala jinam.
Zrovna ve chvíli, kdy do jídelny vtrhl houf studentů z druhé školy, mi oči samy sklouzly k jedné drobné postavě mezi nimi. Byl to kluk s delšími blond vlasy, ale neviděl jsem mu pořádně do obličeje. Zdálo se, že se s ním někdo snaží navázat konverzaci, ale on moc ochotně neodpovídal. Jen se tvářil, jako by v duchu hledal únikovou cestu.
Přistihl jsem se, že na něj civím s vidličkou v puse.
A pak se otočil.
Poprvé jsem mu viděl do tváře – měl úzký obličej, lehce vystouplé lícní kosti a oči světle hnědé barvy. Jeho malé rty byly stažené do úzké linky a pohled měl nejistý, skoro až ztracený.
„Adame? Hej, Adame!"
Lusknutí prstů před mým obličejem mě vrátilo do reality. Peter na mě zíral s pobaveným výrazem, ale než jsem stihl zareagovat, jídelnou se ozvala hlasitá rána.
Vrhl jsem pohled k místu, odkud zvuk přišel – blonďák se válel na zemi, tác vedle něj, rozbité sklo a rozpatlané jídlo všude kolem. Přesně ten druh trapasu, který člověk zažije jednou a vzpomíná na něj do konce života.
Lidi se smáli. Někteří pobaveně, jiní posměšně, další ho prostě jen ignorovali. Lucas se smál nahlas, což bylo očekávatelné. Co mě překvapilo víc, byl Peter, který se k němu přidal.
Blonďák se rychle sbíral ze země, oči sklopené, snažil se nahrnout zbytky svého oběda zpátky na tác. Vypadal, že se do něj chce raději propadnout, než tam dál stát. A nikdo mu nepomohl.
Během pár vteřin zmizel z jídelny, jako by tam nikdy nebyl.
„Vy ho znáte?" zeptal jsem se a střídavě se zadíval na Petera a Lucase, kteří se právě přestávali smát. Jejich posměšné výrazy se pomalu rozplynuly, jako by si najednou uvědomili, že se ptám vážně.
Peter pokrčil rameny. „Ne."
A tím to bylo vyřešené. V jídelně se zase obnovil běžný ruch, jako by se právě nikdo nepřizabil o vlastní tác. Jen u našeho stolu zavládlo na okamžik zvláštní ticho.
„Už půjdu," řekl jsem po chvíli a začal se zvedat.
„Ty všechny svoje peníze utratíš za kafe—" začal Lucas, ale já ho okamžitě přerušil:
„Ty zase za cigarety."
Lucas jen pokrčil rameny, jakoby říkal fair enough, a Peter se pobaveně podíval z jednoho na druhého. Jo, tenhle vtípek se mi povedl. Odnesl jsem tác a zamířil ven.
⸻
Cestou zpátky jsem si asi pětkrát zkontroloval čas na telefonu, i když jsem přesně věděl, kolik je. Nejraději bych se doma svalil do postele a prospal zbytek dne, ale jak jsem se znal, v momentě, kdy bych se dostal do svého pokoje, můj mozek by si řekl: No tak Adame, tohle je perfektní čas na přemýšlení nad vším, co jsi kdy udělal špatně.
Takže jsem si do uší radši nasadil sluchátka a rozhodl se ignorovat celý svět.
Newyorská ulice, po které jsem šel, byla typická – turisté, místní, neonové nápisy, fast foody, kavárny a auta, co nikdy nezastavují na přechodu. Na rohu stál Starbucks, do kterého jsem chodil skoro pokaždé. A to ze dvou důvodů: Měl jsem rád jejich karamelovou příchuť a vždycky mi ho připravovala dívka, po které jsem koukal už od doby, co tam začala pracovat.
Vešel jsem dovnitř.
Starbucks byl plný lidí – někdo tam pracoval na laptopu, jiní měli rande, další se hádali, kdo z nich si měl objednat jako první. Uprostřed místnosti stál pult a za ním dívka s jmenovkou „Abigail".
Blond vlasy stažené do culíku, obyčejné bílé tričko, zelená zástěra, bílé logo kavárny.
„Ahoj, Adame," pozdravila mě a opřela se o pult.
Sundal jsem si sluchátka a pousmál se. „Ahoj, Abigail."
„Copak tě přivádí?" zeptala se a zabubnovala bílými nehty o pult.
Pokrčil jsem rameny. „Asi potřebuji odreagovat."
Objednal jsem si a během deseti minut mi podala kelímek s mým jménem načmáraným černým fixem. Jako vždycky jsme prohodili pár obyčejných vět, nic zásadního. Vlastně jsme spolu mluvili skoro pokaždé, ale nikdy jsem nesebral odvahu, abych se s ní bavil o něčem opravdovém.
Rozloučili jsme se, já si vzal kafe a s myšlenkami úplně jinde si vytáhl sluchátka. A přesně v tu chvíli jsem do někoho vrazil.
Kelímek mi málem vypadl z ruky, ale větší problém byl, že mi někam odletěla krabička se sluchátky.
„Sakra..." zamumlal jsem a začal ji hledat.
Než jsem se ale stačil sehnout, ta druhá osoba už ji držela v ruce.
A když jsem se na ni podíval, na vteřinu jsem úplně zamrzl.
Blonďák.
Ten kluk z jídelny.
„Promiň," vykoktal jsem.
Podal mi sluchátka a nejistě se usmál. „To nevadí."
„Blbej den, co?" utrousil jsem, i když jsem si nebyl jistý, jestli je to vhodný komentář.
„Trochu," pokrčil rameny. Na okamžik zaváhal, a pak se otočil k odchodu.
A než jsem se stihl vzpamatovat, byl pryč.
Ještě chvíli jsem tam jen tak stál a snažil se zorientovat v tom, co se právě stalo. Pak jsem si znova nasadil sluchátka, pustil si hudbu a zamířil na metro.
Když jsem se podíval na telefon, čekala tam na mě zpráva od Lucase:
„DNESKA V PĚT NA SKATEPARKU. KUP VÍNO, JINAK NELEZ."
