„Cooper a Paul, poslední dvojice," oznámila postarší učitelka, která se nejspíš rozhodla ignorovat svůj věk a obarvila si vlasy na uhlově černou. Velké brýle měla posazené tak nízko na nose, že bylo s podivem, že jí ještě nespadly.
Peter, sedící vedle mě, nenápadně posunul mou učebnici doprostřed lavice. Pochopil jsem. Neměl svoji. Jako vždy. Obočí se mu ani nehnulo a celkově vypadal, že ho momentálně nezajímá absolutně nic. Učitelka nám rozdala pomůcky na pokus do biologie. Peter sice občas něco udělal, ale spíš jen tak, aby se neřeklo. Celou hodinu jsem měl pocit, že to táhnu sám.
Jediné, co mě drželo nad vodou, byla představa, že po škole mám volno. Párty byla jasná volba pro Lucase, ale já měl v plánu ji s klidem ignorovat. Takže jakmile zazvonilo, unaveně jsem se svezl po školní židli a otočil se na Petera.
Ten hypnotizoval hodiny. Jakmile zvonek dozněl, zvedl se tak rychle, že skoro shodil židli. Já se loudal za ním a klasicky jsme spolu zamířili do šatny. Lucas s námi tentokrát nešel, měl odpolední vyučování, což znamenalo, že jsme výjimečně nemuseli čekat, než se vykecá s nějakou náhodnou holkou.
V jídelně jsem nenápadně pátral po jednom konkrétním blonďákovi. Nikde. Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Po tom, co se mu včera stalo, bych se taky radši schoval.
Peter mě ale vytrhl ze zamyšlení. „Půjdeš na tu dnešní akci?" hodil otázku do prostoru, zatímco nabodával brambor na vidličku.
Zavrtěl jsem hlavou. „Co bych tam asi tak dělal?"
„Byl tam se mnou? Prosím."
Zvedl jsem k němu pohled. Peter a prosit? Tohle byla novinka.
Protočil jsem oči. „Kdy to začíná?"
„V sedm."
„Fajn, v šest ti zavolám," povzdechl jsem si nakonec.
Peter se okamžitě rozzářil. „Super, tak se uvidíme."
A než jsem stačil cokoliv dodat, zmizel s tácem v ruce. Zůstal jsem sedět u velkého stolu sám. A přesně po pěti minutách mi došlo, že jíst osamoceně mezi kupou hlučných lidí je fakt nepříjemný zážitek. Takže jsem odložil příbor a zamířil domů.
Cestou jsem ale prošel kolem Starbucks. A co se nestalo? Můj vnitřní kofeinový démon převzal kontrolu.
Uvnitř bylo rušno. Očima jsem přejel po lidech, kteří čekali na objednávku, až jsem ji našel. Abigail. Stála za pultem a ťukala něco do pokladny. Ve chvíli, kdy se naše pohledy střetly, se usmála.
Srdce mi vynechalo jeden úder. Nebo dva. Možná tři.
„I dneska potřebuješ přijít na jiné myšlenky?" prohodila pobaveně, když jsem dorazil na řadu.
„To vlastně taky," pousmál jsem se.
„To znám," kývla hlavou. „Takže... co si dáš?"
Jakmile jsem si nesl kávu k východu, zklamaný, že jsem blonďáka nepotkal, koutkem oka jsem ho zahlédl.
Seděl úplně v rohu, nalepený zády na sklo, hlavu podepřenou rukou. V druhé držel propisku a něco otráveně psal. Před sebou měl kelímek s ledovým čajem a čokoládový muffin. Bílá mikina, modré džíny.
Než jsem se stihl zarazit, nohy mě tam odnesly samy.
„Ahoj," pozdravil jsem, když ke mně zvedl pohled.
„Ahoj..." odpověděl a trochu se narovnal. „Ehm, chceš si sednout?"
Přikývl jsem a sklouzl se na místo vedle něj.
„James?"
Automaticky jsem zvedl jeho kelímek, abych si ověřil jméno na papírové nálepce. V tu chvíli se zasmál.
„Jo," přikývl a položil kelímek zpátky na stůl.
„Já jsem Adam."
Roztáhl rty do úsměvu.
„Ty chodíš na všeobecnou školu, že?" zeptal se.
„Jo, ale ne že bych z toho byl dvakrát nadšenej." Letmo jsem se rozhlédl po kavárně. „Ty jsi z jazykovky. Včera jsem tě viděl v jídelně."
„Jo, to je dost možný. Měl jsem špatný den," povzdechl si a opřel se o stůl.
Na moment jsme se setkali pohledy. Jeho hnědé oči byly plné něčeho... těžko říct čeho. Po chvíli je ale odvrátil a natáhl se pro muffin, do kterého hladově kousl.
„Nechceš taky?" nabídl mi s plnou pusou.
Pobaveně jsem zakroutil hlavou. „Ne, díky, právě jsem obědval. Spíš mi řekni, nad čím se tady tak trápíš."
James si povzdechl a přisunul ke mně svůj sešit. Španělština. A absolutní chaos. Škrtance, křížky, poznámky učitele, které křičely „katastrofa".
„Přistěhoval jsem se z Washingtonu DC teprve nedávno. A strašně moc učiva mi chybí. Sice jsem na jazykovce, ale jazyky mi nejdou," přiznal tiše.
Zvedl jsem obočí. „Z Washingtonu? Tak daleko?"
„To je na dlouho," svěsil ramena.
„Já mám času," vyhrkl jsem, než mi došlo, jak to znělo.
James se na mě podíval a pobaveně se pousmál.
„Možná jindy."
Vypadal... vděčně. Jako by byl rád, že se někdo zajímá.
„A proč nejsi doma? Neměl bys na to větší klid?" zeptal jsem se.
Pokrčil rameny. „Doma se cítím moc sám. Máma chodí z práce až večer. Když sedím tady, jsou tu lidi. Nějaká atmosféra."
Zamyslel jsem se. Tohle mě nikdy nenapadlo. Být mezi lidmi, jen abych nebyl sám.
„Zajímavý," přiznal jsem a usmál se. On mi úsměv opětoval.
Chvíli jsem usrkával kávu a znovu koukl do jeho sešitu.
„Nehodila by se ti pomoc?"
