A tak to šlo každý den. Škola, sem tam kavárna, kde jsem mohl zahlédnout Abigail, pak domů, odhodit věci a nakonec skate park s klukama. Mnohokrát se mi tam ani nechtělo, ale co jiného bych dělal? Nesnášel jsem být sám, i když to možná nevypadalo. Nepil jsem, nekouřil, takže jsem se od Lucase nechával vláčet už nějaký čas.
Stál jsem na zastávce metra, připravený jet až na Brooklyn. Na Manhattanu už nás nikde nechtěli a nejbližší skate park, kde nás nikdo nevyhazoval, byl právě tam. Opíral jsem se o sloupek a hrál si s víčkem od krabičky se sluchátky. Předtím, než přijelo metro, jsem si všiml praskliny na boku. Uchopil jsem krabičku oběma rukama a prohlédl si ji. Ještě včera tam nebyla. Muselo to být v té kavárně.
Když jsem nastupoval, usmál jsem se. Myšlenka na dnešní odpoledne mě trochu rozveselila. Ale jakmile jsem si to uvědomil, rychle jsem nahodil neutrální výraz a schoval krabičku do kapsy.
Brooklyn. Pět odpoledne. A přitom už byla skoro tma. Přecházel jsem most, když jsem za sebou uslyšel kolečka skateboardu. Samozřejmě, že to byl Peter.
Měl na sobě volné černé triko, potrhané džíny a ošoupané tenisky. Kudrnaté vlasy mu rozcuchal vítr a upíral na mě pohled. Když ke mně dojel, zastavil a vzal skateboard do ruky.
„Nazdar, skoro bych tě nepoznal," řekl a sjel mě pohledem.
Zkontroloval jsem si outfit. „Ehm, fakt je to tak hrozný?"
Měl jsem na sobě obyčejné bílé tričko, modré džíny a bílé Converse.
„Ne, naopak. Je to dobrý," usmál se, odložil skate na zem a vytáhl cigaretu. „Hádám, že si nedáš?"
„To hádáš správně." Drknul jsem do něj ramenem. Po chvíli ticha jsem přidal: „Fakt je to nutný, Petere?"
Podíval se na mě, pokrčil rameny. „Nevím... asi?"
„A to se mě ptáš?" pozvedl jsem obočí.
Jen se ušklíbl.
Když jsme dorazili do skate parku, byl tam překvapivě klid. Jen Lucas jezdil sem a tam, byl v tom vážně dobrý.
Jakmile nás zaregistroval, zabrzdil a dojel blíž.
„Čau, dáš mi cígo?" byla první věta, kterou věnoval Peterovi. Ten jen beze slova přikývl.
Mně sebral flašku vína, co jsem měl v ruce. Koupil jsem ji v obchodě, kde nekontrolovali věk. Vždycky mě to dost stresovalo.
„Zítra Chris a Tom pořádají párty," prohodil, prohrábl si blond vlasy.
„Vždyť je nesnášíš," řekl jsem.
Mávnul rukou. „Jo, ale chlast zdarma se neodmítá. Přece mě v tom nenecháte."
Zakoulel jsem očima. „Nevím... uvidím."
Christopher a Thomas byli moji populární spolužáci. Vždycky milí, usměvaví. Přesně ti, co Lucas nemohl vystát.
„Petere, ty půjdeš, ne?" otočil se k němu.
Peter sebou lehce trhnul. „Jo, asi jo."
Po dvou hodinách konverzace už vázla, flaška byla prázdná a vzduchem se neslo podivné ticho. Abych to prolomil, otočil jsem se na Petera:
„A kde máš Denisu?"
V tu chvíli se podíval na zem a potichu řekl: „My jsme se..."
Nedokončil větu. Místo toho si sedl na okraj rampy a zapálil další cigaretu. Ve škole působil vždycky v pohodě, ale teď vypadal, že se mu zhroutil svět.
Nikdy jsem něco takového nezažil, takže jsem netušil, jak se cítí.
„Co se stalo?" zeptal jsem se tiše.
Schoval obličej do dlaní a po chvíli zamumlal: „Teď o tom nechci mluvit. Promiň."
Dalších pět minut bylo ticho. Nakonec ho prolomil Lucas.
„Kámo, vyser se na to. Pojď na párty, najde se jiná."
Peter se pomalu zvedl, vzal skate do ruky a ironicky se uchechtl.
„Tvoje empatie mě dojímá."
Lucas pokrčil rameny.
„Už je stejně pozdě. Musím se učit," dodal Peter.
V tu chvíli jsem se taky zvedl. „Půjdu s tebou."
Lucas s partou zůstali v parku sami.
Po pár minutách chůze Peter položil skateboard na zem a prohodil:
„Já vím, že jsi tam nechtěl zůstat."
Pokrčil jsem rameny. „Asi... Hele, chceš doprovodit?"
Myslel jsem, že by mu společnost mohla pomoct.
„Ne, promiň. Teď si potřebuju pročistit hlavu. Půjdu se projet."
Chtěl jsem něco říct, ale než jsem se stihl nadechnout, byl pryč.
