V noci jsem toho moc nenaspal. Jamesovy narozeniny se blížily a já pořád nevěděl, jestli je dobrý nápad vzít ho na ten fotbalový zápas. Většinou jsem narozeniny slavil jen s Peterem a Lucasem – a to znamenalo nějaká párty, hluk, někdo zvracející do keře. Jenže s Jamesem to bylo jiné. Vlastně jsem ho ani neznal natolik, abych věděl, co ho potěší. A určitě jsem nevěděl, jak mu udělat radost.
Netušil jsem, jestli má rád oslavy, nebo by mu stačilo pár tichých hodin někde stranou. Aby toho nebylo málo, jeho narozeniny vyšly na pátek – nejhorší možný den. Škola až do čtyř, a než se sejdeme, bude skoro pět.
⸻
Šel jsem vedle Petera. Mlčky. On mezitím nadšeně vykládal o nějaké skateboardové soutěži, co se bude brzy konat. Od rozchodu s Denissou byl dlouho jako tělo bez duše, tak tři měsíce, ale v posledních týdnech se zase začal pomalu vracet. Víc mluvil. Víc se smál. Já ale měl v hlavě pořád jedno: Zítra je pátek a já nemám žádný plán.
A v tom se objevil Lucas.
Jeho výraz mluvil za vše – špatná nálada, přímo ukázková. Opřel se zády o skříňku a jen tak mimochodem prohodil:
„Hoši, jsem v prdeli."
„Proč?" zeptal se Peter a bylo znát, že mu tím Lucas trochu shodil náladu. Já mlčel, ale pohledem mu naznačil, že mě zajímá, co se děje.
A pak to přišlo.
„Amy se se mnou rozešla. Vynechala prášky. Je těhotná."
Ticho. Trapné, dlouhé, těžké ticho.
S Peterem jsme si vyměnili pohled. V hlavě mi lítaly scénáře, jak na to reagovat, aniž bych Lucase naštval. Ale Peter byl zase rychlejší:
„Co budeš dělat?"
„Já nic. Půjde na potrat." Pokrčil rameny, odlepil se od skříňky a naznačil, ať jdeme směrem k šatnám.
„A to ti řekla?" zeptal jsem se tiše.
Lucas se na mě na vteřinu podíval trochu dotčeně, ale pak jen klidně odpověděl: „Prej si kvůli mně život kazit nebude."
A bylo zase ticho. Já mezitím pořád myslel na Jamese. Upřímně – poslední dobou jsem na něj myslel pořád.
⸻
„Hej, zítra je ten fotbal a pouť. Jdete teda oba?" změnil najednou téma Lucas a zastavil se u šatnové uličky.
Já nic neřekl. Peter odpověděl za nás oba:
„Jasný, počítej se mnou."
„A co ty, Coopere? Už tě skoro ani nevídáme."
Zhluboka jsem se nadechl.
„No... vlastně jsem někoho poznal. A chtěl bych vám ho představit. Tak bych byl rád, kdybyste se chovali slušně. Hlavně ty," otočil jsem se na Lucase.
V jeho obličeji se objevil nechápavý výraz.
„Jako nějakou holku?"
„Ne. Je to kamarád. Jmenuje se James. Je dost plachý, takže fakt nechci, abys byl opilej a dělal ostudu."
Peter se na mě podíval zaraženě. Teď už oběma docházelo, co jsem ty tři měsíce dělal.
„Takže tys nás vyměnil za nějakýho introvertního kafíčkáře?" řekl Lucas s ironickým úsměvem.
„Nech toho. Určitě je to fajn kluk. Já ho rád poznám," řekl Peter a usmál se na mě s pochopením.
Lucas jen mávl rukou a zmizel v šatně.
⸻
„Adame?" ozval se tiše James.
Zvedl jsem oči ze země a setkal se s jeho pohledem. Šli jsme vedle sebe úzkou uličkou, rameny jsme se mírně dotýkali. On se díval dolů, jako by si nebyl jistý, jestli má vůbec mluvit.
„Ano?" odpověděl jsem klidně. Mírně jsem se usmál.
„Hele... máš nějaké zkušenosti s holkami?"
Ta otázka mě zaskočila.
„Vypadám na to?"
„Ale jo," přikývl a pousmál se.
Dlouho jsem mlčel. Pak jsem řekl:
„No, tak to tě zklamu. S holkami nemám žádné zkušenosti. Ale jestli potřebuješ poradit, můj kamarád by ti určitě poradil."
„Ne, nechci radu... jen mě to zajímalo. Snad ti to nevadí," zamumlal a vypadal rozpačitě.
Zasmál jsem se: „Ne, nevadí."
„A kdo je ten tvůj kamarád?" zeptal se.
„Lucas. Jak to říct... Je to typ, co střídá holky jako ponožky. Občas to přehání."
„On je děvkař, nebo tak něco?"
„Dalo by se to tak říct. Dneska přišel a řekl nám, že se s ním jeho holka rozešla. Je těhotná."
James se na mě podíval nevěřícně.
„Jako jen tak, lhostejně?"
Přitom si zajel prsty do svých světle zlatých vlasů, které na podzim slušely ještě víc.
„Jo. Od něj žádné emoce nečekej. Ta holka chce na potrat."
„To je mi líto."
„Proč?" zarazil jsem se.
„Takové rozhodnutí není jednoduché. A i když to má udělat ona, není fér, že zodpovědnost nese jen ona. Lucas tam byl taky."
Zarazil jsem se. Nikdy jsem o tom takhle neuvažoval. Zastavil jsem se.
„Líbí se mi, jak přemýšlíš."
„To není způsob myšlení, ale část mojí životní filozofie," usmál se lehce.
„A co je tvoje filozofie?" zeptal jsem se.
„Miluju citáty. Třeba od Lennona."
„Máš rád The Beatles?"
„Jo, a nejen je." Vytáhl telefon a začal mi ukazovat své playlisty na Spotify.
V duchu jsem si řekl: Tenhle člověk má dokonalej hudební vkus.
⸻
„Dřív jsem měl přátele," řekl tiše. „Ale když se to u nás doma zhoršilo, uzavřel jsem se do sebe. Pak přišly psychické problémy... a stud o tom komukoliv říct."
V jeho hlase byla tíha, ale i snaha o klid.
„Ty jsi vážně nikdy nebyl na pouti? Ani na ruským kole?"
„Ne."
A v tu chvíli jsem měl plán.
Nic jsem mu neřekl. Jen jsem změnil téma. A při loučení jsem prohodil:
„Zítra v pět."
