Nějakou dobu se nedělo nic zvláštního. Neudržel jsem to a napsal Jamesovi. Odpověď? Jen zobrazeno.
Ach jo. Teď mi to ignorování očividně oplácí.
Odložil jsem telefon stranou. Nala se se mnou pohádala a od té doby dělala doma dusno. Ignorovala úplně všechno, čím jsem se snažil získat její pozornost. Řekl jsem si, že ji to přejde. Radši jsem trávil čas mimo dům, abych tu dusnou atmosféru dál nerozvířil.
⸻
Abigail mě začala brát i na větší zábavy, kde se lidi bavili jediným způsobem – alkoholem. Do té doby jsem alkohol snad ani neochutnal. Táta i máma byli abstinenti. Jediný alkohol, co jsme doma měli, byl rum, který máma používala na pečení.
Abigail mě do ničeho nenutila. Ani cigarety, ani trávu. A za to jsem byl fakt vděčný. Sama si cigaretu dala jen výjimečně, zato alkoholu nešetřila.
Pořád jsem si říkal, že jsem pokrytec. Když mě její chování přestávalo bavit, proč jsem s ní prostě neskončil? Proč jsem s ní vlastně chtěl být za každou cenu?
⸻
Začaly se mi vkrádat myšlenky, které člověku raději zůstanou někde v koutku hlavy.
Nikdy jsem to s holkami neměl jednoduché. A vztah s Nallou byl spíš povrchní – jako bych si k ní neuměl najít cestu. Moje pozornost vždycky směřovala spíš ke klukům.
Vzadu v hlavě se ozýval hlas.
Pochybnosti o mé orientaci.
Neobjevily se poprvé. Už dřív jsem na to myslel, ale nikdy jsem tu myšlenku nenechal dojít moc daleko. Tentokrát ale odmítala odejít. A já pořád doufal, že to brzy odezní. Proto jsem chtěl být s Abigail. Za každou cenu.
Ta si mých změn nálad ani nevšimla. Když jsem se jí jeden týden neozval a ten další s ní strávil celý, nepřišlo jí to nijak zvláštní.
⸻
Nejlepší způsob, jak vypnout hlavu, byl jít cvičit. Nebo se začíst do knihy.
V posilovně jsem si připadal jako nejmladší. Chodili tam hlavně chlapi mezi dvaceti a třiceti a pak patnáctileté holky, které neudržely ani prázdnou činku. Ale měly to, co potřebovaly – selfie z fitka na Instagram nebo Snapchat.
Dělala to i Abigail.
A pokud bylo něco pokryteckého, tak přesně tohle.
⸻
Seděl jsem ve škole za lavicí, v puse žvýkal konec tužky a koukal na hodiny. Výtvarka. Teda výtvarná a grafická tvorba – jen jiný název pro to samé.
Peter vedle mě vypadal, že se duchem ztratil. Učitelka cosi říkala, ale já ji nevnímal. Na hodinách bylo teprve dvacet minut. Skoro jsem protočil oči v sloup, vzal čtvrtku a začal bezmyšlenkovitě kreslit.
Učitelka mi říkala, že ze mě něco bude. Ne kvůli kreslení – to nebyla moje silná stránka. Ale protože jsem si do skicáku psal myšlenky. Občas z toho vylezl příběh.
Kdybych měl aspoň půlku fantazie a disciplíny jako Rowlingová, možná bych napsal něco pořádného. Jenže já si svoje věci po sobě neuměl číst. Vždycky mi něco přišlo jako klišé. Nebo nedotažené. Anebo moc patetické.
Ale upřímně – klišé je ve všem. Jen se musí dobře napsat.
⸻
Učitelka, která učila i angličtinu, si moje slohovky oblíbila už v prváku. Tvrdila, že jsou nejlepší, co kdy četla. Občas jsem jí donesl kousek textu ve svém sešitu. Půjčila si ho na začátku hodiny a vrátila na konci. Byla jediná, komu jsem dovolil číst ty věci.
Nabízela mi, ať něco zveřejním. Pošle do soutěže. Ale vždycky jsem odmítl. Možná ze strachu. Četla to jen ona.
Peter a Lucas o mém psaní věděli, ale nikdy jsem jim nic nepředložil. Zvlášť Lucas by si z toho dělal legraci. Anebo přidal nějakou nevhodnou poznámku. A o to jsem opravdu nestál.
⸻
Učitelka byla natolik zabraná do mých textů, že si ani nevšimla, co se děje kolem. Ani toho, že většinu hodin neodevzdávám hotovou práci. Nejen že mě výtvarka nebavila – ale když vás nikdo nekontroluje, těžko hledat motivaci.
Teprve když jsem se na chvíli vrátil do přítomnosti, uvědomil jsem si, že mě Peter oslovil už asi pětkrát.
„Adame?" řekl tiše.
