Nějakou dobu se toho nic moc nedělo, neudržel jsem se a rozhodl se napsat Jamesovi. Odpovědí mi však bylo pouhé zobrazeno. Ach jo, teď mi to ignorování očividně oplácí. Zamyslel jsem se a odložil telefon stranou. Nalla se se mnou pohádala a od té doby dělala doma dusno, ignorovala úplně vše, čím jsem se pokoušel získat její pozornost. Řekl jsem si, že ji to zase přejde a radši trávil čas mimo dům, abych mezi námi nedělal větší dusno. Abigail mě začala brát i na nějaké větší zábavy, kde se všichni bavili jen tím, že pili.
Do té doby jsem snad alkohol nikdy ani neochutnal, táta i máma byli abstinenti a doma jsme žádný alkohol neměli s výjimkou rumu, který máma používala při vaření. Abigail mě ani nikdy do alkoholu, cigaret, nebo trávy nenutila, za což jsem byl rád. Ona sama si dopřávala cigarety málokdy, zato alkoholem nešetřila. Pořád jsem si říkal, že jsem pokrytec, když to s ní nejsem schopný ukončit, když se mi její chování přestávalo líbit. Proč jsem s ní vlastně tak moc chtěl zůstat?
Začal jsem mít myšlenky, kterých se bojí asi většina lidí. Nikdy jsem k holkám moc blízko neměl, však to bylo vidět i na vztahu s Nallou, vždy byli moje přednost kluci. Vzadu v mé hlavě přicházela myšlenka, pochyb o mé sexuální orientaci. Už mě to napadlo dřív, ale nikdy jsem té myšlence nedal prostor. Ta myšlenka se nedala od té doby zahnat, pevně jsem doufal, že to brzy odezní a za každou cenu chtěl být co nejvíc s Abigail. Ta samozřejmě k mým změnám chování nikdy nekladla důraz, takže když jsem ji jeden týden vůbec nechtěl vidět a celý následující strávil u ní doma, nepřišlo jí to vůbec divné.
Jediný způsob, jak tolik nepřemýšlet, byl rozečíst nějakou další knihu, nebo jít cvičit. V posilovně jsem si vždy připadal, jako jeden z nejmladších. Chodili tam spíš dospělí muži mezi dvaceti a třiceti, anebo patnáctileté holky, které ani pořádně neudržely dvaceti kilovou tyč na bench. Ale chodily do fitka, protože to znamená, že cvičí a fotku z posilovny si mohly vyvěsit na instagram, nebo snapchat. Dělala to vlastně i Abigail a jestli něco bylo pokrytecké, tak toto chování.
Seděl jsem za stolem ve škole a v puse cucal tužku. Měli jsme zrovna výtvarnou a grafickou tvorbu, což bylo asi, jako obyčejná výtvarka na základce, akorát s jiným názvem. Peter vedle mě pomalu nevnímal, co
Učitelka říkala a já svůj pohled přesměroval na hodiny. Neuběhlo ani dvacet minut od začátku? Protočil jsem panenkami, vzal čtvrtku a začal pracovat. Tato učitelka mi vždy říkala, že ze mě něco bude, avšak ne proto, že bych uměl malovat, občas jsem totiž do sešitku psal, jen tak svoje myšlenky za pochodu a ve finále z toho byl i čitelný příběh. Kdybych měl aspoň z poloviny takovou fantazii a zapálení, jako Rowlingová, klidně bych i nějakou tu knihu napsal. Bohužel jedna moje špatná vlastnost byla, že jsem si svou práci po sobě nedokázal číst. Pokaždé se našlo něco, co se dalo zaměnit, anebo to jednoduše znělo, jako klišé. Ale toho už bylo tolik, že ve všem by se nějaké našlo.
Učitelka na výtvarnou a grafickou tvorbu a zároveň angličtinu si moje slohové práce zamilovala už v prvním ročníku, kdy řekla, že má práce je nejlepší, ze všech, co četla. Občas jsem jí tedy donesl pár slov ve svém sešitu, který si vždy na začátku výtvarné a grafické tvorby půjčila a na konci opět vrátila. Moje příběhy dokázala vždy ocenit, což mě potěšilo. Nabídla mi, ať to dám třeba někam na internet, nebo že to pošle do nějaké soutěže, ale já vždy odmítl. Možná jsem měl strach, z mého sešitu přeci četla jen ona. Peter s Lucasem o mém psaní věděli, ale nikdy jsem neměl moc odvahu dát jim něco přečíst.
A jak jsem Lucase znal, akorát by si z toho dělal srandu, nebo přidal nějaký svůj nevhodný komentář. O to jsem opravdu nestál. Učitelka si díky čtení mých nesmyslných myšlenkových pochodů nevšímala, co ostatní dělají, včetně mě. To byl i důvod, proč jsem jí skoro nikdy žádnou práci neodevzdal hotovou. Ne jen, že mě to nebavilo, ale i protože nedávala pozor a spolužáci včetně mě a Petera se vybavovali, místo aby pracovali. Když jsem se nad vším tak zamyslel, vůbec mi nedošlo, že mě Peter už tak pětkrát oslovil. „Adame?"
