Slunce mi nemilosrdně svítilo do očí přes velké školní okno a já byl příliš líný na to, abych se zvedl a zatáhl žaluzie. Navíc by to vyžadovalo vynaložit nějakou energii – a ta mi chyběla. Po noci, kdy jsem spal maximálně tři hodiny, jsem měl problém udržet se vzhůru i bez téhle sluneční sabotáže.
Učitel se pokoušel vysvětlit chemii, ale jeho hlas byl spíš takový... bzučivý šum v pozadí. Občas jsem po očku mrknul na Petera, který ležel hlavou na lavici a ani se neobtěžoval předstírat, že dává pozor. Vypadalo to, že spí, ale kdo ví. Možná se jen modlil, aby byl už konec.
Pohlédl jsem na hodiny nad dveřmi. Za deset minut oběd. Už jen přežít těch zatracených deset minut.
„Příští hodinu si napíšeme písemku z dnešní látky, tak si to zapište," zahřměl učitel.
Jo, jasně. Tak si to zapište. Nejlepší vtip dne.
„Vsadím se, že do toho testu dá zas něco, co vůbec neřekl," zašeptal Peter a líně si prohrábl rozcuchané hnědé kudrny.
„To není sázka, to je fakt," zamumlal jsem a přinutil se zvednout propisku.
Peter na mě pobaveně koukal. Upíral na mě své hnědé oči s výrazem člověka, který se chystá pronést něco naprosto stupidního.
„Co je?" zeptal jsem se.
„Ty vypadáš tak komicky, když se soustředíš," řekl a promnul si oči.
„Díky," protočil jsem panenky, ale koutky mi zacukaly.
Začali jsme uklízet věci do batohu. Peter se zvedl a hodil si ho na záda. „Počkáme na Lucase, co?"
Jen jsem přikývl. Lucas s námi nechodil do třídy. Ani do ročníku. Byl o rok starší a většinou se s námi viděl jen o přestávkách nebo při obědě, kde si nás ale sotva všímal. Měl totiž důležitější věci na práci – třeba flirtovat s každou holkou, která měla puls.
Sešli jsme po schodech do vestibulu, kde u skříněk stál Lucas. Vysoký, hubený, se zelenýma očima jako dva smaragdy. Jeho špinavé blond vlasy trčely do všech stran a v pravé ruce si házel s klíči.
„Nazdar," pozdravil nás bez toho, aby zvedl oči.
„Ahoj, Romeo," odpověděl jsem suše.
Lucas konečně vzhlédl. „Proč Romeo?"
„Protože jsi si zase určitě vyhlídl nějakou novou Julii."
Lucas se ušklíbl. „A co jako? Aspoň mám život. Ty jen čteš tlusté knihy a spíš tři hodiny denně. To není normální."
„Neříkej mi, co je a není normální," odpověděl jsem. „Ty jsi minule tvrdil, že jsi měl vztah na dva měsíce, ale zapomněl jsi, že to byly dvě různé holky."
Peter se uchechtl. Lucas protočil očima, ale nic neřekl. Otevřel jsem svou skříňku a v malém zrcátku na dveřích viděl svůj odraz. Pod očima mi tmavé půlkruhy dělaly konkurenci pandám. Zkusil jsem si trochu upravit vlasy, ale upřímně – zázraky na počkání neumím.
„Jdeme?" houkl Lucas a strčil si klíče do kapsy.
Neměli jsme jídelnu ve škole, jako to mají normální školy. Ne, naše škola byla speciální – naše jídelna byla dva bloky daleko, hned vedle druhé střední školy. A právě odtamtud pocházelo asi tak 90 % holek, se kterými kdy Lucas chodil.
Celou cestu jsem mlčel a poslouchal Petera a Lucase, jak se baví o něčem, co mě absolutně nezajímalo. Něco o skateboardingových tricích, kterým jsem nerozuměl, a novém skejťáckém videu, které si musím „nutně" pustit. Jo, určitě.
Po chvíli ticha jsem hodil do vzduchu první věc, co mě napadla.
„Nepůjdete se mnou po obědě na kafe?"
Oba zavrtěli hlavou.
Měl jsem pocit, že i ten vzduch kolem mě právě pokrčil rameny a řekl: „Sorry, kámo."
