Slunce mi svítilo do očí přes velké školní okno a já byl moc líný na to, abych se zvedl ze židle a zatáhl žaluzie. Učitel vysvětloval chemii, ale spíš to vypadalo, že ho nikdo neposlouchá. Můj kamarád Peter ležel na lavici vedle mě tak, že mu nebylo vidět do tváře, vidět byly pouze jeho tmavě hnědé kudrnaté vlasy. Nevěděl jsem tedy, jestli opravdu spí, nebo se tak jen snaží vypadat. Narovnal jsem se a rozhlédl po třídě, pohled nasměroval na hodiny, které visely nad dveřmi třídy. Za deset minut půjdeme na oběd. Problesklo mi hned hlavou, učitel moje myšlenky na to přerušil svým hlubokým hlasem.
„No tak příští hodinu si napíšeme písemku z dnešní látky, zapište si tedy pečlivě to, co máte na tabuli"
Promítnul jeden slide z power pointu a dál si nás v podstatě nevšímal.
„O co, že do toho testu dá zas to, co tady vůbec neříkal?"
Zašeptal mi Peter a prohrábl si své rozcuchané kudrnaté vlasy. Tím vlastně prozradil, že celou dobu nespal, zvedl jsem neochotně propisku a začal psát. Peter na mě s úsměvem koukal, své hnědé oči upíral na papír mého sešitu a hlavu si podepíral rukou, přičemž si prsty zaryl do svých hustých vlasů. Hodil jsem po něm jen nechápavý pohled, ale stále zůstal beze slov. Poslední dobou jsem nebyl jako on a už vůbec ne jako náš kamarád Lucas. Vlastně... Lucas byl můj kamarád už od dětství, jelikož se znali naši rodiče. Chodili jsme spolu do školky, poté i do školy, a nakonec i na střední. Vždy byl z nás dvou ten, co dělá samé průšvihy, a to mu vlastně vydrželo až do současnosti. Během dospívání se naučil na skateboardu a začal patřit do nějaké party na Brooklynu.
Ze začátku jsem by rád, že má nějaký koníček a nové přátele, jenže ti mu ukázali kromě ježdění také to, co k dospívání patří, jako je alkohol, cigarety a v neposlední řadě také lehké drogy jako je marihuana. To mě asi minulo. Vlastně vždy jsem jeho hloupé chování přehlížel a přišlo mi to docela v pořádku. Když jsem poznal Petera, byl mi dost podobný. Přistěhoval se do New Yorku ze San Diega jen rok zpátky, když tu jeho matka dostala práci. Přišel mi tenkrát tak tichý a nudný, že mi nepřipadalo ani trochu možné, že by si mohli s Lucasem rozumět. Chtěl dělat medicínu stejně jako já. Díky mému tátovy, který byl chirurg na urgentním příjmu a já chtěl být od dětství jako on. Možná to bylo, protože mě jako malého bral s sebou do nemocnice. Máma si myslela, že mě to v pubertě přejde, což se k jejímu překvapení nestalo. Skvěle jsem se na tu práci hodil, nikdy jsem nebyl typ člověka, který by seděl v kanceláři, ale ani podnikání, nebo třeba učit ve škole mě nelákalo. Peter byl zapálený do medicíny stejně jako já. Načetli jsme toho oba tolik, že bychom se dokázali hodiny bavit o jednom a tom samém. Ze začátku našeho přátelství to vypadalo, že si s Lucasem moc nesedli. Celé to mi přišlo takové hrané, dokud si Peter nepořídil, skateboard. Pak začal jezdit s Lucasem, který ho vše naučil, časem se i oddělili od party, se kterou dříve trávili čas a začali jezdit jen spolu. Nepřipadal jsem si, že mezi ně moc zapadám a do toho jsem měl problémy se spaním. Ty trvaly dost dlouhou dobu a doktoři nedokázali pořádně určit proč, takže jsem ve dne neustále mžoural a snažil se neusnout a přes noc jsem zase vůbec nemohl spát. Odložil jsem propisku na stůl a otočil jsem se na Petera, který se na mě pobaveně koukal.
„Co je?" zeptal jsem se nechápavě a ucítil, jak mi zacukaly koutky rtů. On si promnul oči a odpověděl skoro neslyšně. „Ty vypadáš tak komicky, když se soustředíš"
„Děkuji" protočil jsem panenkami v očích, ale nepřestal se usmívat. Začali jsme všechny věci ze stolu uklízet do batohu. On se potom zvedl ze židle a batoh si hodil na záda.
„Asi počkáme na Lucase co?" Zeptal se mě a já jen přikývl, Lucas s námi nechodil do třídy a ani do ročníku, byl o rok starší než my, takže jsme se viděli jen o přestávkách a chodili spolu na obědy, kde si nás vlastně moc nevšímal, protože se tam vždy vybavoval s dívkami. Vtipné bylo, že Lucas měl vztahy maximálně na měsíc. V tomhle jsme se od něj s Peterem odlišovali. Peter měl už půl roku vztah se svou první přítelkyní a vždy s ním chodila do skateparku.
Sešli jsme po schodech obložených kachličkami černé a bílé barvy a byli ve vestibulu, kde u našich skříněk stál Lucas. Vysoký, hubený kluk se zelenýma očima jako dva smaragdy, špinavé blond vlasy mu trčely do všech stran a v pravé ruce si hrál s klíči.
„Nazdar" Pozdravil nás bez toho, aby zvedl oči a my ho pozdravili zpátky. Jakmile jsem otevřel svou skříňku, v malém zrcátku na dveřích byl vidět můj bledý obličej. Pod čistě modrýma očima byly vidět tmavé půlkruhy, jako odraz toho, jak málo jsem spal a než svou skříňku zase zavřel, trochu si upravil vlasy. Lucas s Peterem se začali už o něčem bavit, a i mě se snažili zapojit do konverzace. Neměli jsme jídelnu ve škole, jak to má většina škol, ta naše byla od školy tak dva bloky hned u druhé střední školy, která tam také pochopitelně chodila na obědy. A právě z této školy bylo největší procento dívek, které chodily s Lucasem, i Peterova přítelkyně tam studovala. Kdo je asi seznámil, že ano? Pořád jsem se díval do země a za celou cestu prohodil tak dvě věty, ani jsem neměl o čem mluvit, Peter mluvil o něčem, čemu jsem pořádně nerozuměl a ani ho neposlouchal. Zase na mě šla únava z toho, že jsem v noci naspal tak tři hodiny, takže když bylo chvíli ticho, hned jsem prohodil: „Nepůjdete se mnou po obědě pro kafe?"
Ale Peter s Lucasem nesouhlasně zakroutili hlavou a má slova mi přišla jen tak vhozená do vzduchu.
