S tím, že jsem začal chodit s Abigail, se změnilo víc, než jsem čekal. Zase jsem trávil čas s Lucasem a Peterem. Seznámil jsem je s ní. Ale Jamese jsem úplně odstřihl. Tedy... aspoň jsem se tak tvářil.
Ve skutečnosti jsem na něj myslel každý den. Pořád.
Já vím, že se opakuju. Ale měl jsem pocit, že mi exploduje hlava. Říkal jsem si, že když se mu přestanu ozývat, tak na něj přestanu tolik myslet. Že když si jeho zprávy nechám jen tak ležet v telefonu a hovory nechám spadnout do hlasové schránky, bude to v pohodě.
Samozřejmě nebylo.
Bylo mi ho líto. Věděl jsem, že to není správné. Ale nevěděl jsem, jak ho z hlavy vytlačit. A čím víc jsem se o to snažil, tím víc tam byl.
⸻
Zkusil jsem to řešit jinak.
Začal jsem chodit do fitka. Koupil si permanentku na půl roku. Máma byla ráda, že něco dělám. Abigail se to taky líbilo – protože jsem konečně vypadal trochu víc „chlapsky". A já měl aspoň chvíli klid. Byl jsem sám. Nepočítám-li pokoj, kde jsem ale stejně už skoro netrávil čas.
Nevěděl jsem přesně, co mě na cvičení začalo bavit. Možná právě to, že jsem u něj nemusel přemýšlet. A když jsem nemyslel, tak to bolelo o něco míň.
Časem jsem si začal vyčítat každou sladkost. Každou kalorii.
Vím, většinou to řeší holky.
Ale já měl výhodu – jedl jsem, co chtěl, a nepřibral ani gram. A přesto jsem si začal jídlo hlídat. Úzkostlivě. Přísně. Abych náhodou nepřibral.
Rodičům to podezřelé nebylo. Mysleli si, že za tím stojí Abigail. Ale tenhle vztah byl jen zástěrka. Spouštěčem rozhodně nebyla.
Zjistil jsem, že čím víc cvičím, tím méně myslím. A to jsem potřeboval. Můj život se točil jen kolem vztahu. Vztahu, který měl dávat smysl.
Ale mně smysl unikal.
⸻
Byl jsem typ, co všechno přemýšlí do posledního stínu. Když jsem otevřel Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho, došlo mi, že přemýšlení mě ničí. Doslova.
A možná právě proto jsem se začal vyhýbat Jamesovi.
On nikdy nebyl typ na alkohol, cigarety nebo drogy. Ale já je začal vyhledávat častěji než jeho. Zoufalství si žádá zoufalé prostředky. Chtěl jsem někam patřit. Chtěl jsem konečně něco dokázat. I Lucasovi, který si ze mě pravidelně dělal srandu, že jsem ještě panic.
A ano – byl jsem. I když jsem měl už přes měsíc vztah.
Bylo to pro mě všechno nové. Nevěděl jsem, co cítím. Jen to, že se necítím dobře.
A přitom – ve vztahu by se člověk měl cítit dobře, ne?
S Abigail mi bylo fajn. Ale zároveň... něco chybělo.
⸻
Začal jsem si všímat, že jí vlastně vůbec nezajímá, jaký jsem měl den. Vždycky mluvila jen o sobě. O tom, co ji vytočilo, co jí kdo zkazil. Nikdy mi nedala prostor. Já jen přikyvoval. A když jsem měl něco na srdci, nedostal jsem šanci to říct.
Chtěl jsem se taky svěřit. Ale nebylo kam.
Občas jsem se sám sebe ptal, proč v tom pokračuju.
Ale měl jsem strach.
Strach, že kdybych naznačil rozchod, udělá z toho drama. Twitter. Instagram. Snap, kde brečí. Emo smajlíky. Sdílené statusy o zlomeném srdci. Všichni by věděli, že jsem ten „zlej".
Chovala se jako dítě.
Bylo jí sedmnáct, ale místy působila jako moje sestra, když jí bylo dvanáct a právě si založila sociální sítě.
A kdybych jí to řekl nahlas, byl bych ten hajzl.
A k tomu – byla žárlivá. Zvlášť na Jamese. Nechápal jsem proč. On byl můj kamarád. Ona moje holka. Jenže když viděla, kolik času jsem s ním kdysi trávil, asi jí to vadilo.
Přitom když ona napůl opilá na párty seděla Lucasovi na klíně, nemohl jsem říct ani slovo. Musel jsem mlčet.
A mlčet mě už začalo bolet.
⸻
Byl jsem koule emocí na hraně výbuchu. Začal jsem si brát vyšší dávky sedativ. Vytvořil si na nich závislost. Bral jsem je od patnácti – kvůli nespavosti, kvůli migrénám.
Teď už to nebyla pomoc. Byla to nutnost.
⸻
Ten den jsem šel z fitka. Byl pátek. Venku šero. Sundal jsem si kontaktní čočky, protože po cvičení mi vadily. Viděl jsem rozmazaně, sotva na metr. A hlava se mi motala víc z vnitřku než z cvičení.
Na víkend jsem neměl žádné plány.
A najednou mě napadlo, že bych mohl zavolat Jamesovi. Pozvat ho ven. Mluvit s ním. Konečně.
Zastavil jsem se.
Zamyslel.
Musí být naštvaný. Dlouho jsem se mu neozval.
Zvedl jsem telefon.
A zase ho dal zpátky do kapsy.
Pokračoval jsem domů.
S tím, že se radši ještě chvíli budu tvářit, že je všechno v pohodě.
