S tím, že jsem začal chodit s Abigail, se změnilo opravdu hodně. Zase jsem se hodně bavil s Lucasem a Peterem, které jsem s ní samozřejmě seznámil. Zato na Jamese úplně kašlal. Tedy... aspoň jsem se tak snažil působit. Samozřejmě, že to tak nebylo. Ve skutečnosti jsem na něj myslel každý den, skoro pořád, já vím, že se zase opakuji, ale měl jsem pocit, že mi hlava vybuchne. Říkal si, že když se mu nějakou dobu neozvu, nebudu na něj muset tolik myslet a bude to v pohodě. Začal jsem ignorovat veškeré jeho zprávy a hovory mu nechával padat do hlasové schránky. Neměl jsem z toho samozřejmě moc dobrý pocit. Bylo mi Jamese spíš líto, věděl jsem, že to není dobře, ale nevěděl, jak ho odstranit z hlavy. Čím víc jsem si to přál, tím víc mi v hlavě zůstával.
Rozhodl jsem se to řešit aspoň trochou cvičení. Začal chodit do posilovny, za kterou zaplatil permanentku na půl roku a máma měla aspoň radost, že něco dělám. Abigail se to taky celkem zamlouvalo, protože jsem začal mít aspoň trochu pevnější postavu a já mohl být aspoň na chvíli sám, pokud jsem nepočítal svůj pokoj, kde ale trávil minimum času. Ani nevěděl, co mě na cvičení začalo bavit, ale bylo to rozhodně lepší, než si cokoliv připustit ve své hlavě. Horší bylo, že postupem času jsem si vyčítal jakoukoliv sladkost, nebo kalorii, co jsem snědl. Ano, toto většinou řeší holky, než kluci. Já měl výhodu, že jsem jedl cokoliv a nepřibral ani gram.
Začal jsem si jídlo přísně hlídat, abych náhodou nesnědl něco kalorického a nepřibral tak opět na váze. Rodičům to nebylo však ani trochu podezřelé, hádal jsem, že to připisovali mému vztahu s Abigail, ačkoliv ten hlavní spouštěč rozhodně nebyl. Zjistil jsem, že čím víc cvičím, tím víc se soustředím na sebe a nemám čas přemýšlet. Můj život se prostě točil jen a pouze okolo mého vztah.
Já byl člověk, co nad vším nadměrně přemýšlel a když začal číst knihy do maturitní četby, konkrétně od Eckharta Tolle Moc přítomného okamžiku, došlo mi, že neustálé myšlení mě zabíjí. Možná i proto jsem se snažil co nejvíc vyhýbat kontaktu s Jamesem, ačkoliv se nikdy v prostředí alkoholu, drog, nebo cigaret, necítil dobře. A moc dobře věděl, že je to špatně, začal jsem je vyhledávat častěji, než jeho. Zoufalé situace si získávají zoufalé činy a já chtěl konečně někam patřit, možná jsem chtěl něco dokázat i Lucasovi, který si ze mě občas utahoval, že jsem ještě panic. Panic jsem byl pořád, ačkoliv měl už přes měsíc vztah. Bylo to pro mě všechno hodně nové a ani jsem se pořádně nevyznal ve svých pocitech.
Rozhodně mi nebylo dobře, ale ve vztahu bych se měl cítit dobře ne? S Abigail se cítil dobře, ale něco mi tam chybělo. Nevěděl jsem, jestli jí to mám říct, nebo radši držet hubu a krok. Čím víc jsem s ní trávil čas, uvědomoval si, že ji vůbec nezajímá, jaký jsem měl den, vždy jen mluvila o sobě, o tom, jak ji co vytočilo, kdo jí zkazil den, ale nikdy mě nenechala něco říct. Já vždy musel jen tiše poslouchat a na konci jí to odkývat.
Měl jsem toho občas po krk, taky jsem se chtěl svěřit, nebo něco říct, ale nikdy mě nepustila ke slovu. Sám sebe se ptal, proč to s ní táhnu tedy dál. Bohužel jsem měl i tak trochu strach, že jakmile bych jen naznačil, rozchod, či pauzu, hned by to napsala na twitter, instagram a všem poslala snap, jak brečí. Takové chování měla možná tak moje sestra, když jí bylo dvanáct a poprvé si založila sociální sítě. Ale Abigail bylo sedmnáct a chovala se často, jako malé hloupé dítě. Ale kdybych jí to řekl, tak budu ten zlý Adam, který jí chce ublížit a urazit. Nehledě na to, že byla skoro až posedlá žárlivostí na Jamese. Nevěděl jsem proč, však James byl můj kamarád a ona moje holka.
Možná, že když viděla, jak často jsem s ním dříve trávil čas, záviděla, že se mnou byl téměř pořád. Paradoxem však bylo, že když se trochu napitá válela na párty po Lucasovi, opět jsem musel mlčet. Nevěděl jsem už vůbec, co mám dělat. Cítil se jak koule emocí a myšlenek, která má právě vybuchnout. Začal brát vyšší dávku sedativ, než obvykle a vytvořil si na nich silnou závislost. Ty prášky jsem bral od doby, kdy se u mě projevovala nespavost a šílené migrény. Mohlo mi být tak patnáct.
Byl jsem zrovna na cestě z fitka, nebyla vyloženě tma, spíš jen šero, ale díky cvičení jsem si vyndal kontaktní čočky a viděl opět rozmazaně i na metr. Byl pátek a na víkend nebyly žádné plány. Přepadla mě myšlenka, že bych mohl konečně zavolat Jamesovi, jít s ním ven a konečně si popovídat. V tu chvíli jsem se však zarazil a přemýšlel. Musel být určitě naštvaný, že jsem se mu takovou dobu neozval. Poté jsem svou myšlenku radši zahodil a pokračoval v cestě domů.
