„Jdeš celkem na lehko, nemyslíš?" ozval se James, když jsem dorazil na zastávku. Byl tam jako vždycky včas. Kupodivu i já. Což u mě bylo dost výjimečné.
Měl na sobě černou značkovou bundu, čepici stejné barvy, vypadal jako někdo, kdo ví, že je venku podzim. Já proti němu jen v rozepnuté džínové bundě a bílém tričku s krátkým rukávem.
„Mně není zima," odpověděl jsem. A samozřejmě zalhal. Byla mi. Trochu.
„Dobře, ale vysvětli mi, proč ses chtěl sejít až v pět? Už je skoro tma."
Na chvíli jsem se zarazil. Vždyť dřív bychom se stejně sejít nestihli... Nebo mě zkouší?
„Neboj, v deset budeš doma," ujistil jsem ho.
⸻
Vedl jsem ho směrem ke škole. Cesta od zastávky trvala pěšky asi dvacet minut. Celou dobu vypadal trochu zmateně, nechápal, proč jdeme zrovna tam, ale nezeptal se. Jen jsem na něm viděl, jak tu otázku v sobě dusí.
Koutkem oka jsem zahlédl Chrise, jak se s někým baví. Když mě zaregistroval, hned pozdravil:
„Ahoj, Adame!"
„Ahoj," oplatil jsem mu úsměv. Hned se vrátil zpátky k rozhovoru s druhým klukem.
„Kdo to byl?" zeptal se James.
„Christopher. Můj spolužák."
„Vypadal moc sympaticky," poznamenal. V jeho výšce – takových necelých 180 – vypadal vedle mě skoro jako mladší brácha. Byl z něj cítit klid.
„Jo, Chris je fajn. Ale počkej, až poznáš jeho nejlepšího kámoše – to je snad nejupovídanější člověk na světě."
Zasmál jsem se. James se ale zarazil.
„To zní, jako bys ho neměl rád."
„Ne, ne, to vůbec," začal jsem hned vysvětlovat. „Sice hodně mluví, ale jinak je v pohodě."
„A co Lucas?"
„Ptáš se, jestli ho mám rád?" mrknul jsem pobaveně.
„Jo."
Zhluboka jsem si povzdychl.
„Upřímně? Štve mě. Jak je mu všechno jedno. Jak žije jen pro večírky, alkohol a drogy. Jak má pocit, že vztahy jsou jen něco na vyzkoušení. Nesouhlasím s ním. Ale mám ho rád. Přijal jsem ho takového, jaký je. A asi se nikdy nezmění."
⸻
Postavili jsme se do fronty spolužáků, kteří čekali na vstup.
„Myslíš, že on má rád tebe?" zeptal se James.
Zarazilo mě to. Proč by se kluk ptal kluka na tohle? Tohle je přece... no, holčičí otázka, ne?
„Netuším. O tom spolu nemluvíme."
Přišla na nás řada. Lístky odtrhával Tom.
Škola tu akci pořádala, rodiče Amy ji financovali.
„Čau, čau! Adame a...?" podíval se na Jamese, když si ode mě bral lístky.
„James," odpověděl.
Tom se usmál a podal mi lístky zpátky. „Těší mě. Ty jsi určitě ten Adamův kamarád, o kterém mluvil."
„Ehm... asi ano." James vypadal trochu zaskočeně, ale už mu začínalo docházet, co jsem na něj chystal.
⸻
„No, říkal jsi, že máš rád fotbal – a zrovna dneska je školní zápas. Vím, není to nic velkýho, ale... snažil jsem se. Všechno nejlepší."
Zadíval jsem se mu do očí. Vypadal zmateně. Možná dokonce zklamaně. Ale pak se jeho výraz změnil v úsměv.
„Já to celou dobu věděl. Ale viděl jsem, jak se snažíš to tajit. Nechtěl jsem ti to kazit. Děkuju. Je to od tebe hezký."
A tentokrát jsem byl překvapený já.
Pevně mě objal.
Zarazilo mě to. Tělo mi úplně ztuhlo. Snad poprvé mě objal někdo stejného pohlaví. Nepočítám-li tátu.
Po chvíli jsem povolil, dal mu ruce kolem těla a objal ho zpět.
Lidi se museli dívat, ale mně to bylo jedno.
Hlava mě bolela. Cítil jsem, že je čas na prášek. Jenže jsem neměl s sebou pití.
„Hele, nedáš si čaj?" zeptal jsem se.
„Rád," usmál se.
⸻
Šli jsme ke stánku, kde se prodávaly nápoje.
„Stejně nepobírám, že ti to došlo," řekl jsem.
„Nebylo to těžké," zazubil se a podal mi kelímek. „Mentolový čaj."
„Zní zajímavě." Podíval jsem se na etiketu a trochu upil.
Zapil jsem si prášek a podal Jamesovi lístky, aby se podíval, kde sedíme.
⸻
„Adame?" ozval se za mnou známý dívčí hlas.
Otočil jsem se.
Abigail.
Co tady dělá?
„Ano?"
„Nečekala jsem, že tady budeš." Usmála se a přišla blíž.
„No... nejsem moc společenský typ, ale kamarád dneska slaví narozeniny. Tak jsme se přišli podívat." Otočil jsem se na Jamese. Stál kousek za mnou a tvářil se, jako by mi chtěl něco naznačit.
„Ty budeš James, že? Býváte spolu často u nás v kavárně. Všechno nejlepší."
„Jo, děkuju ti," odpověděl James skromně a lehce mě postrčil.
Tak jsem to prostě řekl. Bez rozmyslu. Bez přípravy.
„Ty, Abigail... nechtěla bys někdy někam zajít? Chtěl jsem ti napsat, ale... no, všechny moje zprávy stály za nic, tak jsem nakonec nenapsal vůbec nic. A když jsem přišel do kavárny, neměla jsi směnu."
Zadržel jsem dech.
„Určitě. Moc ráda. Napíšu ti, kdy mám čas. Ale teď už musím jít."
Usmála se naposled a odešla.
