Stál jsem na autobusové zastávce. Pondělí ráno, pořád chladno. Měl jsem na sobě jen mikinu a džíny. Moje okolí jsem ignoroval se stejnou přesností, s jakou jsem si z rukávu utíral ranní chlad. Až do chvíle, kdy jsem spatřil Peterovu tvář. Usmál se a přistoupil ke mně.
Od doby, co přestal kouřit, byl cítit jen aviváží a voňavkou. Občas žvýkal nikotinové žvýkačky, ale už ne denně – a za to byla moje osoba vděčná.
Ten den nám autobus ujel. Bylo nám jasné, že i kdybychom vyrazili pěšky, do školy přijdeme pozdě. Ale bylo nám to jedno. Cesta s Peterem utekla rychle, povídali jsme si a chvíle byla tichá přesně tak, jak jsme potřebovali.
„Kdy mu to řekneš?" zeptal se po chvíli, s lehkým úsměvem.
„Komu co?" trhl jsem sebou, vytržený z myšlenek.
„No... Jamesovi. Že se ti líbí," řekl rovnou. Srdce mi poskočilo, jakmile vyslovil jeho jméno.
„Ehm... neřeknu. Asi," zamumlal jsem.
„Proč? Měl by to vědět." Zastavil se přede mnou a položil mi ruce na ramena. Vážně vypadal, že mi chce dodat odvahu.
„Hele, necítím se na to." Oddechl jsem.
„Tomu rozumím, ale myslím, že to cítí stejně," dodal tiše.
„Já si to nemyslím. A i kdyby... bojím se. Nevím, jak by reagoval."
Odvrátil jsem pohled, jako bych tím mohl myšlenky zastavit.
„Nenutím tě. Jen... vím, že se tím zbytečně trápíš."
Chtěl odpověď. Ale já jen přikývl, zhluboka se nadechl a pokračoval v chůzi. Pořád jsem přemýšlel, jestli by se mi skutečně ulevilo, kdybych Jamesovi přiznal, co cítím. Jenže tahle myšlenka mě děsila. Nešlo to. Jeho bázlivost byla jako zrcadlo té mojí. Nechtěl jsem mu zamotat hlavu, zvlášť když jsem sám v té svojí měl pořád zmatek.
Tělocvik. Plavání. A já – alergický na chlor – jsem měl volno. Ostatní řádili v bazénu, já seděl na lavičce s knihou na klíně. Poezie. Chris mi ji půjčil, prý by se mi mohla líbit. A měla pravdu – měla. Citace obtisknuté na měkkém papíře se mi bez brýlí luštily trochu hůř, ale i tak mě každá stránka pohltila.
„Jsi nějakej zasněnej. Všechno v pohodě?" ozvalo se nad mnou. Tom, s ručníkem přes ramena, se držel opatrně dál, aby se mě nedotkl – kvůli mé alergii.
„Jsem dneska nějakej ospalej a z pachu toho chloru mi není zrovna nejlíp." Zaklapl jsem knihu.
„Se spánkem budeš mít asi problémy napořád, co?" zeptal se opatrně.
„Spím líp než dřív. Doktor říkal, že bych se jednou mohl vyspat jako normální člověk. Jako ty."
Usmál jsem se a zadíval se směrem k bazénu.
„Aspoň něco pozitivního. To je ta knížka, co ti půjčil Chris?" změnil téma.
„Jo, přesně ta. Fakt mě to baví."
„Nečetl jsem ji, ale koupil jsem mu ji k šestnáctinám," řekl a koutky úst mu zacukaly.
„Tak jsi měl skvělý odhad. Sedla mi."
S Jamesem jsme pořád chodili ven – někdy sami, někdy s klukama. Byl konec května. Známky víceméně uzavřené. Seděli jsme spolu na lavičce za školou, slunce nám svítilo do očí a mezi větvemi stromů tančilo světlo, jako by si ani nevšimlo, že já mezitím zadržuju dech pokaždé, když je vedle mě tak blízko.
