Probudil jsem se ve své posteli. Nic mě nebolelo, hlava byla klidná, únava v nedohlednu. Sáhl jsem po telefonu na nočním stolku. 9:47. Posadil jsem se a promnul si oči. Z okna mi do tváře svítilo slunce. Archieho pelíšek byl prázdný – evidentně už opustil můj pokoj.
A pak jsem ucítil známou vůni.
Pánská voňavka. Ta Jamesova.
A na sobě jsem měl jeho šedou mikinu.
Cože? podíval jsem se na sebe a okamžitě si ji sundal. To by bylo řečí, kdyby máma poznala, že mám na sobě cizí mikinu. Rychle jsem ji odhodil za postel a snažil se v hlavě přetočit film zpátky.
⸻
Vybavil se mi konec zápasu a to, jak jsme se pak vydali na pouť. Byla už tma. Všechno zářilo, jako by někdo rozpustil světla z neonových snů po celém areálu.
„Střílel jsi někdy na terč?" zeptal se James a zastavil se u jedné z atrakcí.
„Možná tak, když mi bylo deset. Na nějakým táboře. Jinak asi ne," odpověděl jsem a přejel pohledem po pultu.
„Myslíš, že mi vystřelíš růži?" usmál se.
Podíval jsem se na něj. „Pochybuju, ale co bych pro tebe neudělal..."
Zaplatil jsem dolar a do ruky dostal vzduchovku.
Namířil jsem na řadu malých kostiček. Asi jsem měl štěstí – sestřelil jsem je všechny. Prodavač za pultem ale nedal Jamesovi růži, nýbrž plyšáka. Vypadal jako Pusheen. Trochu jako nenápadná reklama. James poděkoval a když jsme popošli dál, řekl jsem:
„Snad ti nevadí, že jsi dostal plyšáka místo růže."
„Vždyť je to jedno. Je to kravina tak jako tak. Ale uznávám, že je roztomilej. Nechám si ho," odpověděl s úsměvem a podíval se na mě tím svým typickým pohledem. Jako by říkal nepotřebuju velká gesta, jen to, že jsi tu, mi stačí.
James si snad nikdy na nic nestěžoval. A i z těch nejmenších věcí měl upřímnou radost. To mě vždycky fascinovalo.
Než jsem stačil něco říct, uslyšel jsem, jak někdo volá moje jméno.
⸻
Otočil jsem se. Peter. A vedle něj Lucas. Sakra. Přesně tomu jsem se chtěl vyhnout. Ale samozřejmě – měl jsem čekat, že tu budou.
Zachoval jsem klid.
„Ahoj, kluci."
„No čau. To je on?" Lucas si Jamese přeměřil pohledem. Zastavil se u plyšáka v jeho ruce.
„Jsem James. A vy?" zeptal se James klidně. Až moc klidně. Neznal Lucase, to bylo poznat.
„Lucas. Ale pro takový, jako jsi ty, jsem ten, od koho by ses měl držet co nejdál," ušklíbl se Lucas, mrknul a plivl žvýkací tabák na zem.
James se na něj jen nechápavě podíval.
Typický Lucas. Když měl blbou náladu, vybil si ji na komkoli, kdo byl po ruce.
Peter se to snažil zachránit: „No tak... já jsem Peter. Toho plyšáka jsi vyhrál?"
„Ne. Ten mi vystřelil Adam," usmál se James a pohlédl na hračku, pak zpátky na Petera.
Peter se obrátil ke mně. „To jsem nevěděl, že umíš střílet."
„Asi spíš štěstí než umění," pokrčil jsem rameny. A snažil se co nejdřív vypadnout.
Naštěstí to šlo rychle. Když jsme byli dostatečně daleko, James si povzdechl:
„Ten Lucas je takhle nepříjemnej na všechny?"
„Doslova. Neber si to."
„Nebral jsem si to. Jen nechápu, proč se s ním vůbec přátelíš."
Jeho upřímnost mě zaskočila. Trochu jsem mu nerozuměl. Jeho přímý způsob uvažování byl... zvláštní. Ale nijak jsem na to nereagoval. Tu otázku jsem už slyšel. A odpověď jsem mu dával jednou provždy.
⸻
Víc si z večera nepamatuju. Jen matně párty u Amy.
Hluk, přetopený obývák, lidi namačkaní na sobě. Hudba tak nahlas, že jsem neslyšel ani vlastní myšlenky.
A právě proto nesnáším párty.
