Pokaždé, když jsem byl s Abigail, cítil jsem hroznou nervozitu, ale připisoval jsem to vždy své zamilovanosti do ní, proto tomu ani nikdy nebyla věnována nějaká moje větší pozornost. Překvapilo mě, když přišla. Její krása se nedala vyměřit, oblečení však jako každá obyčejná dívka, nic extra. Hned mě na pozdrav objala. Moc často jsem se s dívkami neobjímal, jelikož jsem ani moc holčičích kamarádek neměl, vlastně žádnou. Říkal jsem si, že jí ale šanci dám, líbila se mi už dlouhou dobu a zároveň si asi potřeboval něco dokázat. Vlastně ne jen sobě, ale i Lucasovi s Peterem.. Hlavně Lucasovi. Bylo to ode mě hrozně hloupé a nerozvážné, chtěl jsem mu konečně zavřít hubu. Samozřejmě, že jsem s ní ještě ten den začal chodit. A přišlo mi to celé krásné a růžové. Abigail se jevila, jako dívka, která je hezká, milá a normální.
Od začátku našeho vztahu jsem se o tom Jamesovi nikdy nezmínil, totiž.. vždy, když jsem o něm něco řekl, Abigail se netvářila moc nadšeně a snažila se hned změnit téma. S Jamesem jsem se začal vídat dost nepravidelně a méně. Často jsem na něj myslel, vlastně pořád a nevěděl ani proč. Bál se taky, že by si toho na mě Abigail všimla, což by nemuselo skončit dobře. Uvědomoval jsem si, že je to svým způsobem špatné, ale když jsem trávil čas s ní, místo Jamese, nemohl jsem na něj přestat myslet, jako kdyby mi snad nějaký kus mě chyběl. Avšak dalo mi hodně zabrat, aby na mně Abigail nic nepoznala. I za pouhých pár dní jsem poznal, že je na rozdíl ode mně hrozně nevšímavá. Skoro ani nepoznala, kdy mám dobrou náladu a kdy ne, toho jsem častokrát mohl využít a vyhovovalo mi to.
V noci jsem opět nespal, tu noc byla bouřka a při té se jen málokomu daří usnout. Seděl jsem opět nad učením, konkrétně nad fyzikou, tento předmět bude součástí příjímacích zkoušek na vysokou školu a já v něm bohužel za poslední dobu dost plaval. Tátovi jsem to neřekl, byl na mě ohledně známek dost přísný už od základní školy takže, kdyby se do dozvěděl, že nemám dobré známky, dost dobře jsem věděl, že by z toho moc nadšený nebyl. Na mou sestru takový nikdy nebyl a já jí to jen potají záviděl. Nala byla z nás dvou ten sourozenec, který si mohl dovolit úplně všechno, a rodiče mu všechno dovolili.
Naopak já jsem byl ten, který musel být vzor pro svou mladší sestru a jen tak mi něco neprošlo, pokud jsem chtěl jít ven, musel jsem mít nejdřív hotové všechno do školy, teda aspoň tak do patnácti, kdy už jsem byl za sebe zodpovědný prakticky sám. Zato Nale bylo čtrnáct a se svými kamarádkami byly celý den klidně v nákupním centru a nic nedělaly. Rodiče to akceptovali, ale kdybych to ve čtrnácti dělal já, tak si doma vyslechnu mámy hodinový monolog, jak bych se měl víc věnovat škole, nebo něčemu produktivnějšímu. Občas mi přišlo, že to je vůči mně značně nefér, ačkoliv rodiče i Nalu jsem měl rád. Když byla malá, měla strach z Harryho Pottera, kterého dávali v televizi, každé Vánoce. Samozřejmě, že čím starší byla, tím méně se bála a postupně se na to zvládla dívat.
Dokonce měla ve třinácti období, kdy psala na internet různé příběhy o různých postavách. Občas jsem jí to rád připomněl, když jsem ji chtěl vyprovokovat. Ale když jí bylo tak sedm, nedokázala se dívat ani na první díl a vždy, když tam byla nějaká scéna, kdy Harry s někým bojoval, nebo někdo zemřel, přitulila se ke mně co nejblíž a schovala pod peřinu.
Občas bylo hezké být ten starší brácha a někdy jsem to přímo nenáviděl. Třeba do doby, než jsem nastoupil na střední, nedostával téměř žádné kapesné, všechny učebnice jsem si musel kupovat ze svého, když jsem nastoupil. Zato Nale všechno koupili naši extra. Pravdou bylo, že jsem doma nebyl ani tak z poloviny, jako ona, pokud to šlo, tak jsem hned vypadl a kolikrát ani na večeři nepřišel. S tím mi hodně pomohl vztah s Abigail, který mi umožnil vymlouvat se, proč přijdu opět domů pozdě.
odložil jsem učení, sedl si na postel a opět si uvědomoval, jak se mé myšlenky rozutíkaly do všech možných stran. Nedokázal jsem udržet myšlenky, pořád jsem je střídal. Pohledem jsem přejel po svém pokoji, na podlaze se válelo oblečení, za okny jsem viděl otřesný vítr a radši se nepokoušel přemýšlet nad tím, jaká musela být zima. Ve chvíli, kdy jsem přestat tolik přemýšlet a lehl si na bok, zády k oknu, na mě nakonec únava padla a já zase na chvíli zavřel oči.
