Pokaždé, když jsem byl s Abigail, cítil jsem zvláštní nervozitu. Připisoval jsem ji vždycky zamilovanosti – tím se to dalo snadno vysvětlit. Nikdy jsem tomu nevěnoval větší pozornost. Překvapilo mě, když přišla. Její krása byla těžko popsatelná, ale oblékala se jako obyčejná holka. Žádná okázalost, žádná snaha zaujmout. A hned mě na přivítanou objala.
Nebyl jsem na objímání s holkami zvyklý. Vlastně jsem ani žádnou holčičí kamarádku neměl. Ale říkal jsem si, že jí dám šanci. Líbila se mi už dlouho. A taky jsem si možná potřeboval něco dokázat. Nejen sobě. Lucasovi. Peterovi. Hlavně Lucasovi. Chtěl jsem mu konečně zavřít pusu.
Bylo to ode mě hloupé. Nezralé. A přesto jsem s ní ten den začal chodit.
Všechno mi připadalo růžové. Abigail působila jako dívka, která je hezká, milá, normální. A já tomu chtěl věřit.
⸻
O Jamesovi jsem se jí nikdy nezmínil. Kdykoliv jsem se k němu jen přiblížil tématem, změnila výraz. Změnila téma. Znechuceně, bez zájmu. Tak jsem raději mlčel.
S Jamesem jsem se vídal čím dál míň. Vzácně. Nepravidelně.
A přesto jsem na něj myslel. Pořád.
Když jsem trávil čas s Abigail, nemohl jsem ho dostat z hlavy. Jako by mi něco chybělo. Kousek mě. A přesto jsem se snažil, aby si ničeho nevšimla. Dalo mi to víc práce, než bych čekal.
Ale nakonec jsem poznal, že je... nevšímavá. Mnohem víc, než jsem si připouštěl. Neuměla poznat, kdy mám dobrou náladu. Kdy jsem smutný. Kdy nejsem vůbec přítomný. A to se mi vlastně hodilo. V tom tichém přehlížení jsem měl klid.
⸻
Tu noc jsem opět nespal. Venku bouřka. Proudy deště, vítr okenicemi, vzdálené hřmění. Kdo by v tomhle spal?
Seděl jsem nad učebnicí fyziky. Předmět, ve kterém jsem v poslední době docela plaval – a zároveň jeden z těch, které mě čekaly u přijímaček. Tátovi jsem to neřekl. Od základky byl na známky přísný. Kdyby zjistil, že se mi nedaří, byl by zklamaný. A já jeho zklamání nesnášel.
Na Nalu tak přísný nikdy nebyl. A já jí to, přiznávám, záviděl.
⸻
Nala byla z nás dvou ten volnější. Mohla víc. Dovolili jí víc. Já měl být ten vzorový starší bratr. Ten, co si musí zasloužit volný čas. Dokud mi nebylo patnáct, bez hotových úkolů jsem nemohl ani na chvíli ven. Zato Nale bylo čtrnáct a mohla trávit celý den s kamarádkami v nákupním centru – a nikdo doma nic nenamítal.
Kdybych tohle dělal já ve čtrnácti, máma by mi spustila hodinový monolog o tom, že bych měl radši studovat nebo dělat něco produktivního.
Bylo to nefér. I když jsem je měl rád – rodiče i Nalu.
Pamatuju si, jak se dřív bála Harryho Pottera. Když jsme byli malí, každé Vánoce běžel v televizi. A Nala se pokaždé schovala pod peřinu, když začala nějaká scéna s kouzly nebo smrtí. Tiskla se ke mně a nechtěla se pustit. Tehdy jsem byl hrdina.
Pak rostla. Přestala se bát. Dokonce měla období, kdy psala na internet svoje příběhy o postavách z filmů a knih. Občas jí to připomínám, když ji chci popíchnout.
Ale pamatuju si ji hlavně tak, jak se tiskla ke mně a bála se tmy.
⸻
Být starší bratr bylo někdy fajn. A někdy na nic.
Když jsem nastoupil na střední, nedostal jsem skoro žádné kapesné. Všechny učebnice jsem si musel kupovat ze svého. Zato Nale naši všechno koupili rovnou. Přitom jsem doma vlastně ani nebýval. Pokud to šlo, vypadl jsem. Často jsem nepřišel ani na večeři.
V tomhle mi pomohl vztah s Abigail. Mohl jsem se na ni vymluvit. Měl jsem důvod nebýt doma.
⸻
Odložil jsem učení, sedl si na postel a pozoroval svůj pokoj. Oblečení rozházené po zemi. Za oknem fičel vítr a já si radši ani nepředstavoval, jaká je venku zima.
Myšlenky se mi rozutíkaly. Nedokázal jsem udržet jedinou. Všechno skákalo. Všechno se míchalo. Seděl jsem tam a nechal to plynout.
Pak jsem se otočil na bok, zády k oknu.
A konečně zavřel oči.
