„Sakra, zapomněl jsem na Petera, promiň, už musím jít"
Ráno jsem se probouzel s obrovskou migrénou a pocitem, že snad ani z postele nevstanu. V noci jsem šel spát okolo druhé hodiny ráno a naspal necelé čtyři. Slezl jsem hned z postele a převlékl se do světle šedých džínů a bílého trička a s rozcuchaným tmavě-hnědým chuchvalcem na hlavě se doplazil až do kuchyně, kde moje sestra postavila vodu na čaj. Moc jsme toho spolu nenamluvili za posledních pár měsíců. Vzal jsem si jen rychle něco na snídani, upravil se v koupelně a poté odešel z domu. Přemýšlel jsem, co se dělo večer předtím na akci u Chrise a Toma. Nepil jsem, ale nic jsem si nepamatoval. Ani, kdy jsme odešli a jak jsem se dostal domů. Nechal jsem myšlenky stranou a snažil se zaposlouchat do písničky, která mi hrála ve sluchátkách. Každý den byl v podstatě stejný a zdálo se mi, že prožívám pořád dokola nějaký nepříjemný sen, nebo de ja vu. Hlava mě bolela, jako kdyby mě do ní někdo vší silou praštil.
Od toho dne se ale hodně věcí změnilo. Přestal jsem chodit do skate parku a místo toho každý den doučoval Jamese. Bylo tak zvláštní trávit čas s někým, kdo přemýšlí úplně jinak než já s rozdílnými názory a pohledem na svět, a přesto si s ním tolik rozumět. Peterovi, ani Lucasovi jsem o něm neřekl, zkrátka se vždy vymluvil. Ten kluk mi o sobě prakticky nic neřekl. Věděl jsem, jak se jmenuje, odkud je, kam chodí na školu a že je mu za dva měsíce šestnáct. Podle toho, co mi řekl, měl s největší pravděpodobností rozvedené rodiče. Nebyl jsem nikdy ten typ člověka, který by se hned vyptával na osobní věci. Od Lucase jsem věděl, že rozvod rodičů není nic lehkého a prochází se tím opravdu špatně. Já měl rodiče sice pořád spolu, ale oba byli neustále pryč.
Máma dělala právničku a táta byl v nemocnici i přes noc. Se svou mladší sestrou Nallou jsem víceméně nemluvil. Bylo jí třináct a začala jí puberta, takže jsem se radši jejím výkyvům nálad vyhýbal. Seděl jsem za zmlženým sklem Starbucks kavárny po které z vnější strany stékaly kapky od deště. Venku bylo zataženo a foukalo, hlava mi díky tomu pulsovala a já doufal, že James přijde z odpoledního vyučování co nejdříve. Mezitím jsem se díval po rušné ulici, kde lidé pospíchali, protože nestíhali. Nebo chodili ze školy a z práce. Chvátali na schůzky, anebo se procházeli se svou druhou polovičkou pod deštníkem. V tu chvíli jsem zapřemýšlel nad Abigail a automaticky se podíval k pultu kde však, ale nestála. Ten den neměla směnu a místo ní za pokladnou stála vysoká obarvená černovláska s barvou pleti bílou, jako křída. Vlasy stažené do velkého drdolu. Podepřel jsem si rukou hlavu a pohled upřel na stůl, kde byl položený můj sešit s ekonomikou. Tomu předmětu jsem rozuměl jen zřídka, jako někomu, kdo chce studovat medicínu, mi to stejně v budoucnu bude k ničemu. Ospale jsem se tedy snažil zabrat do učení, abych zabil čas, než James přijde.
„Adame?" Oslovil mě povědomý hlas, ale nedokázal jsem určit, komu patřil. Došlo mi, že jsem tam usnul na stole, a tak jsem se vzápětí prudce zvedl. –Byl to samozřejmě James. „Ahoj Jamesi, promiň, asi jsem usnul." „To je v pohodě." Usmál se a sedl si vedle mě. „Promiň, že se na to ptám, jen... spí se ti dobře? Všiml jsem si, těch tmavých kruhů, co máš pod očima" Otočil se blíž ke mně a trochu ztlumil hlas. Jeho otázka mě moc nepřekvapila, ptal se na to každý druhý. Spíš mě zarazilo, že je to právě on.
„V pořádku, nejsi první, kdo se ptá, jen mám problémy se spaním. Beru prášky, ale nepomáhají" odmlčel jsem se. „I já beru prášky a taky moc nezabírají" Přiznal a já si až v tu chvíli všiml, že si celou dobu vytahuje rukávy až přes konečky prstů. Nevěnoval jsem tomu ale příliš pozornosti a podíval se na Jamese, který ode mě pohled odvrátil. „Kvůli čemu bereš ty prášky?"
„Rozhodně to není něco, co bych někomu přál" V tu chvíli jsem se zarazil, jelikož i přes bolest, která byla z jeho očí dost očividná, se usmál. Bylo to hodně silné gesto. Já se v tu chvíli zadíval do sešitu a přemýšlel, jestli James chce, abych na to přišel sám, i když jsem tušení měl. A dlouhou dobu bylo ticho, dokud se jeden jeho rukáv neuvolnil a já uviděl něco, co mě totálně zaskočilo. On si ničeho zřejmě nevšiml, a tak jsem prohodil: „Tak mi o sobě prozraď víc"
„Popravdě, na mě toho není moc zajímavého..." Klesl hlasem a zadíval se na mě. Já sjel pohledem k jeho zakrytým rukám a odpověděl: „No mám pocit, že vím, co je pod těmy rukávy"
