„Sakra, zapomněl jsem na Petera, promiň, už musím jít."
Ráno jsem se probudil s takovou migrénou, že jsem měl pocit, že z postele nevstanu. Spal jsem necelé čtyři hodiny, šel do postele až kolem druhé ráno. Vytáhl jsem se z postele, převlékl do šedých džínů a bílého trička, a s rozcuchaným hnědým vlasy jsem se doplazil do kuchyně, kde máma postavila vodu na čaj. O něčem jsme spolu nemluvili už celé měsíce. Vzal jsem si rychlou snídani, upravil se v koupelně a pak vyrazil ven. Měl jsem v hlavě akci u Chrise a Toma z předchozího večera. Nepil jsem, ale vůbec jsem si nepamatoval, kdy jsme odešli a jak jsem se dostal domů. Přestal jsem se tím ale zabývat a zkoušel se soustředit na písničku ve sluchátkách. Všechno mi připadalo jako nějaký pořád dokola se opakující sen. Ať jsem se podíval na jakýkoliv den, byl stejně prázdný a bez vývoje. Hlava mi pulsovala, jako kdyby někdo vrazil kladivo do lebky.
Od toho dne se všechno začalo měnit. Přestal jsem chodit do skate parku a místo toho jsem každý den trávil čas s Jamesem, kterého jsem začal doučovat. Bylo zvláštní trávit čas s někým, kdo měl úplně jiný pohled na svět, jiné názory, a přesto jsme si rozuměli víc, než jsem čekal. Peterovi ani Lucasovi jsem o něm nic neřekl. James o sobě prakticky nic neříkal, ale já jsem se nijak nevyptával. Věděl jsem jen, že mu za dva měsíce bude šestnáct, že má pravděpodobně rozvedené rodiče a že chodí do školy, kterou jsem neznal. Já nikdy neměl rodiče rozvedené, ale to neznamenalo, že bych měl doma lepší situaci. Máma byla často pracovně pryč, dělala právničku, táta se vracel pozdě z nemocnice. A moje mladší sestra Nalla? S tou jsme nemluvili, byla v pubertě a já se radši vyhýbal jejím náladám.
Seděl jsem za zamlženým sklem Starbucks, ze kterého kapky deště stékaly dolů. Venku bylo zataženo, a vítr proháněl ulicí. Hlava mě bolela čím dál víc a já jen doufal, že James přijde co nejdřív. Díval jsem se na lidi venku, jak spěchají, nebo se procházejí s někým pod deštníkem. A pak mě napadla Abigail. Podíval jsem se na pult, ale nebyla tam. Ten den neměla směnu, místo ní za pokladnou stála nějaká černovláska, její pleť bílá jako křída, vlasy stažené do velkého drdolu.
Podepřel jsem si hlavu rukou a zaměřil se na sešit s ekonomikou před sebou. Tomu jsem rozuměl minimálně, stejně mi to k ničemu nebude. Snažil jsem se zabít čas, než dorazí James.
„Adame?" Ozval se mi povědomý hlas. Než jsem stihl zareagovat, došlo mi, že jsem asi usnul na stole. Rychle jsem se zvedl.
„Ahoj, Jamesi, promiň, asi jsem usnul."
„V pohodě," usmál se a posadil se vedle mě. „Hele, promiň, že se ptám, ale... spí se ti dobře? Všiml jsem si těch kruhů pod očima."
Zarazil jsem se. Bylo to přesně to, co mi říkal každý druhý, ale že se na to ptá právě on, mě překvapilo. „Jo, jen mám problémy se spaním," řekl jsem a trochu se odmlčel. „Beru prášky, ale nic to nezlepšuje."
„To mám podobně," přiznal James. Teprve teď jsem si všiml, jak si neustále stahuje rukávy až přes prsty. Když jsem to zmínil, podíval se jinam.
„A co ty, proč bereš prášky?" zeptal jsem se opatrně.
„To není něco, co bych někomu přál," řekl tiše, ale v jeho očích se zračila bolest. Přesto se usmál, ale ten úsměv měl nějakou sílu, kterou jsem nedokázal ignorovat.
Bylo to zvláštní, protože i přes ten smutný úsměv jsem cítil, že mi chce něco říct, ale zároveň mi něco zatajit. Ticho mezi námi narušil až okamžik, kdy se mu jeden rukáv uvolnil, a já zahlédl něco, co mě doslova šokovalo.
Než jsem stihl cokoliv říct, rychle jsem prohodil: „Tak mi o sobě řekni víc."
„Popravdě," řekl James, „na mě není nic zajímavého..." Ztišil hlas, zadíval se mi do očí a já se podíval k jeho rukám. „Ale mám pocit, že vím, co je pod těmi rukávy."
