Ještě ten večer jsem ležel v posteli a snažil se poskládat uplynulý týden do něčeho, co by dávalo aspoň trochu smysl. Bylo to, jako bych se náhodou octl v nějakém přehnaně citovém románu pro ženy – a já byl ta hlavní hrdinka. Musel jsem se pousmát. To znělo tak absurdně, že mi to ani nešlo brát vážně. Bylo mi jasné, že dneska neusnu. Hlavou mi pořád dokola běželo Jamesovo vyprávění o jeho rodině. Něco na tom bylo... zvláštního. Jako bych nakoukl do cizího světa. A připadal si při tom jako úplný trouba.
Spánek se mi vyhýbal jako zprávy od ex – čím víc jsem ho chtěl, tím víc mizel. Převaloval jsem se z boku na bok, myšlenky mi poskakovaly jako blechy, když vtom jsem uslyšel kroky. A pak na hřbetu ruky, která visela z postele, ucítil chladný dotek. Psí čumák.
Nemusel jsem se ani dívat – byl to Archie. Můj věrný čtyřnohý parťák. Neřekl jsem nic, jen jsem ho pohladil po hladké srsti. Ale on měl jiný plán než mě jen v klidu pozdravit. Vyskočil mi na postel a s naprostou samozřejmostí zabral zbytek volného místa. Otočil jsem se k němu a zabořil prsty do jeho huňaté srsti. Klidně oddychoval s přivřenýma očima, jako by věděl, že je přesně tam, kde má být.
Kolikrát jsem si přál být na jeho místě. Prostě jen běhat po zahradě, čichat ke stromům, spát na terase a nemuset se učit dělení buněk nebo poslouchat učitele, co si myslí, že svět začíná a končí školní docházkou. Jak jsem tak klouzal myšlenkami sem a tam, začal jsem konečně usínat. A pak už byla jen tma.
⸻
A zase pondělí. Zase ten kolotoč. Stejná škola, stejní lidé, stejný chaos zabalený do předstíraného pořádku.
Co je to za život, když se pořád jen točíš v kruhu?
Tuhle otázku jsem si pokládal často. A pokaždé jsem v ní utopil hromadu myšlenek. Jenže odpověď? Nikdy nepřišla. Možná jsem na to byl ještě moc mladej. Sedmnáct a filozofovat o smyslu života? No, proč ne. Vždyť mi taky pořád někdo říká, že „mládí má víc času přemýšlet než jednat".
Oči mě pálily už při probuzení. Mžoural jsem do stropu a snažil se si vybavit proč. Aha. Vzpomněl jsem si – dodělával jsem v noci prezentaci z biologie, protože Peter se na to jako vždycky vykašlal a já nemohl nechat náš projekt propadnout.
Zrcadlo mi nabídlo smutný obraz – oči zarudlé, slzící. Typická známka nespavosti. Ale říct to tátovi? Ne, díky. Byl by z toho víc rozladěný než já. Hleděl jsem na sebe v koupelně, hledal řešení a prohrabával krabici s léky. Umělé slzy! Jackpot. Nakapal jsem si pár kapek, zamrkal a hned bylo líp.
Chuť k jídlu? Nula. Tak jsem rovnou přešel k čištění zubů. A když už jsem stál nad umyvadlem, došlo mi, že by sprcha taky nebyla na škodu. Sebral jsem si oblečení a znovu vyrazil dolů. Nalla, máma i táta mě pozorovali, jak si to vyšlapuju nahoru-dolů, jak kdybych trénoval na Spartathlon.
Hodil jsem oblečení na zem, vlezl do sprchy a pustil horkou vodu. Najednou jako by se únava smyla proudem. To teplo na kůži, ten klid... aspoň na chvilku všechno dávalo smysl.
Vylezl jsem, otřel se, nasoukal do černých džínů a bílé Adidas tričko zastrčil do kalhot. Oči už nevypadaly tak strašně, takže jsem konečně mohl zamířit do kuchyně.
„Adame, co děláš, že tu pořád běháš po schodech?" zeptal se táta s úsměvem.
„Trénuju na maraton," odpověděl jsem s pokrčením ramen a napil se čaje.
Ticho. Máma to nekomentovala a všichni v klidu pokračovali ve snídani. V duchu jsem si opakoval: Ať už je odpoledne. Ať už je odpoledne...
Otevřel jsem telefon. Zpráva od Petera: Pohni, čekám u metra.
„Musím jít, čeká na mě Peter," zvedl jsem se od stolu a dopil čaj na ex.
„Nic jsi nejedl...," ozvala se máma s obavami.
„To nevadí."
„A peníze na svačinu?" přidal se táta.
„Mám," odpověděl jsem už trochu podrážděně.
„Dobře, tak běž."
„Díky. Ahoj."
Obul jsem tenisky a vyrazil. Peter už tam samozřejmě stál. Když mě konečně poznal, oddechl si.
„Ahoj, proč jsi tu tak brzy?" byla moje první otázka.
Peter se zasmál: „Změnili nám rozvrh. Myslel jsem, že jdeme dnes na sedmou. Pak mi došlo, že nultá hodina je až zítra. No... a když už jsem neměl co dělat, šel jsem ti naproti. Stejně nikdy nespíš."
„Náhodou jsem dneska naspal pět hodin," bránil jsem se.
Peter mi roztáhl víčko pravého oka. „Co děláš, ty vole?" uhnul jsem, ale pozdě. Jednou rukou mě držel za rameno, druhou zkoumal moje oko.
„Doktor sice nejsem, ale vypadá to, že ti praskla žilka. Zeptej se na to táty."
„Toho určitě..." protočil jsem oči.
Peter jen pokrčil rameny s tím svým známým pohledem: Kašli na to.
Oba jsme chtěli jít na medicínu. Já kvůli tátovi – byl pro mě vzor a časem mě to fakt začalo bavit. Peter měl jiný důvod. Jeho táta zemřel na motorce. Chtěl zachraňovat lidi. Když mi to v prváku vyprávěl, znělo to jako impulzivní rozhodnutí. Ale když vidím, jak vážně to bere... možná v tom našel smysl. Ten, co já pořád hledám.
