Prošel jsem kolem Lucase, aniž bych mu věnoval pohled. Dělal jsem, že ho nevidím. A očividně ho to naštvalo.
„Hej, Adame, jsi v pohodě?"
Jeho tón byl všechno, jen ne starostlivý. Ignoroval jsem ho.
„Ty debile, mluvím s tebou."
Chytil mě za rameno.
V tu chvíli jsem se po něm ohnal, chytl mu ruku a ostře odvětil:
„Ale já nechci mluvit s tebou. Nepochopil jsi to snad?"
Pustil jsem jeho ruku, která mu klesla podél těla.
„Proč?" zeptal se.
Zhluboka jsem se nadechl. Už bylo dost mlčení.
„Protože už toho mám dost! Víš, Lucasi... já ti věřil. Dlouho jsem si namlouval, že jsi jen hloupý, že z toho jednou vyrosteš. Ale tohle... to je tvoje povaha. Celou dobu jsem tě jen bránil. Ostatní se tě báli. Já ti žehlil průsery, dělal úkoly, držel ti záda. A ty? Ty ses mi odvděčil podrazem. Narážky na Twitteru? Vážně? To není přátelství. To je dětinský, ubohý a zbabělý. Nikdo mě nikdy nezklamal tak jako ty."
Chtěl jsem odejít dřív, než začne žvanit, ale stihl to:
„Já aspoň nechodím s holkama jen proto, abych zakryl, že jsem celej život teplej."
Zarazil jsem se. Ticho mezi námi vibrovalo napětím.
„Tak takhle to není...," začal jsem, ale pak jen zavrtěl hlavou.
„Ale tobě to vysvětlovat nebudu. Nestojíš mi za to."
Otočil jsem se a odešel. Kolemjdoucí se po nás otáčeli, ale já se díval jen před sebe. Neviděl jsem je. Nechtěl.
⸻
Peter přišel do třídy pozdě. Neobvyklé. Měl natržený ret a snažil se ho nenápadně zakrývat. Čekal jsem, že se přidá k ostatním – ke kázání, výčitkám, moralizování. Ale on si tiše sedl vedle mě a usmál se.
Jen tak.
Zarazilo mě to. A vzápětí mě přepadla bolest hlavy. Napil jsem se. Neřekl jsem ani slovo.
Peter se mi díval přímo do očí. Jeho pohled byl jiný. Ne obviňující, ne lítostivý. Jen klidný. Opatrný.
Nechtěl jsem s nikým mluvit. Ne dnes. A Peter to poznal. Přesto se ke mně držel. Celou dobu.
Nevyšel s Lucasem ven, nezvedal hlas, nepřesvědčoval mě. Jen byl.
A to bylo... víc, než jsem si zasloužil.
⸻
Na oběd si přisedl nejen Peter, ale i Chris a Tom. Překvapilo mě to. Hodně.
„Máte tu volno, že?" usmál se Chris, tvář posetou pihami. Jen jsem kývl.
Tom se rozhlédl. „Ty toho moc nenamluvíš, co?"
„To jako já?" ujistil jsem se. Přikývl.
„Ne. Jindy mluvím hodně. Dneska nemám náladu," odpověděl jsem a opět přelétl jídelnu pohledem. Hledal jsem Jamese. Ten pohled. Ty oči. Ale nikde jsem ho neviděl.
„Po tom, co ti Lucas provedl, se tomu nedivím," poznamenal Tom mezi sousty.
„Hmm," byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohl.
Pak promluvil Peter. A jeho slova mě dostala.
„Adame... hele, neřeš, co si ostatní myslí. Vždycky tu budou lidi jako Lucas. Co tě budou soudit, shazovat, napadat. Takovým se můžeš jen vyhnout. Všem se nezavděčíš, i když bys třeba hrozně chtěl. A víš co? Tys mě tolikrát vytáhl z průšvihu. Pomohl mi. A mě štve, že jsem ti za to nikdy pořádně nepoděkoval. Nechal jsem se strhnout. Mlčel jsem. A to nebylo fér. Chápu, že to máš těžký. A budeš mít. Ale nelituj se. To ti nepomůže."
Ztuhl jsem. Jeho slova byla nečekaná. A pravdivá. Tak nesnesitelně pravdivá.
⸻
Věděl. Věděl všechno. Nejen o mně, ale i o tom, kdo mi pořád běží hlavou.
James.
Došlo mi, že jsem mu v neděli nenapsal, že jsem v pořádku. A že jsem na to zapomněl. On se o mě bál. A já to ignoroval.
Až teď mi začalo docházet, kolik škody jsem napáchal. Jedna omluva to nespraví. A s Jamesem to bylo ještě horší – byl plachý, uzavřený, citlivý. Nešlo mu jen tak vlítnout do života s tím, že „miluju tě" a čekat, že mi to odpustí.
Nejdřív jsem to musel vyřešit sám v sobě.
