Prošel jsem okolo Lucase bez pozdravu a dělal, že ho nevidím, což se mu asi nelíbilo, vzhledem k tónu, kterým mě oslovil. „Hej Adame, jsi v pohodě?"
Nemyslel to ani trochu upřímně, proto jsem se rozhodl ignorovat jeho poznámky a dělat, že jsem neslyšel. „Ty debile, mluvím s tebou"
Chytl mě za rameno, ale já se po něm ohnal a ruku mu chytl. „Ale já nechci mluvit s tebou, nepochopil jsi to snad?" Pustil jsem jeho ruku, kterou následně svěsil podél těla. „Proč?" „Protože mám dost! Víš Lucasi, věřil jsem ti, pořád dával nějaké naivní naděje tomu, že jsi jen hloupej a nevyspělej, že z toho jednou třeba vyrosteš. Bohužel mi až teď došlo, že toto je tvoje povaha a já tě celou dobu jen bránil. Všichni se tě akorát bojí, tvoje chování je otřesný. Byli jsme nejlepší kamarádi, fakt dlouho, ale já za tebe jen žehlil průsery, když se ti něco zkazilo, musel jsem bejt ten, kdo ti s tím pomůže, však i úkoly jsem ti kolikrát dělal. A ty lži a narážky na twitteru? To jsi slušně přehnal. Toto není přátelství, takové chování bych čekal od hloupé třináctileté holky, ale ne skoro od dospělýho člověka. Nikdy mě nikdo nezklamal tak moc jako ty právě teď."
Domluvil jsem a nečekal na jeho hloupé argumenty, avšak to, co jsem mu řekl, s ním ani trochu nehnulo. „Já aspoň nechodím s holkami jen proto, abych zakryl, že jsem celou dobu teplej" „Ahh ale takhle to není..." Zarazil jsem se a po chvíli napětí pokračoval. „Jenže tobě to nebudu vysvětlovat, nestojím o tebe..." S těmi slovy jsem odcházel a lidé se za mnou překvapeně otáčeli, moc pozornosti jsem tomu však nevěnoval a dělal, jakoby se nic nestalo.
Peter přišel do třídy pozdě, to se skoro nikdy nestávalo. Měl natržený ret, který si kousal, aby to zakryl. Očekával jsem, že i on ke mně bude mít proslov, stejně jako Abigail s Lucasem, na rozdíl od nich jsem k Peterovi žádné argumenty neměl. Ten však tiše sedl vedle mě do lavice a usmál se. Nechápavě jsem se zarazil, ale hned mě chytla bolest hlavy a já se musel napít. Peterovi tmavé oči v tu chvíli patřily jen mně a to už mi přišlo trochu divné. Avšak rozhodl jsem se, že bude lepší, když na něj mluvit nebudu. Měl jsem za to, že je na mě naštvaný stejně jako Abigail s Lucasem a zhádat se s ním bylo to poslední o co bych v danou chvíli stál. Cítil jsem se divně celý den, všichni na mě zírali a to jen díky pár hloupým tweetům.
Moje jediné přání bylo už být znova doma a dělat, že neexistuju, vymazat poslední tři měsíce, stejně rychle a jednoduše jako instagramovou fotku. Peter se asi pětkrát pokoušel navázat konverzaci a ani jednu přestávku neodešel za Lucasem, všechny je trávil se mnou. Začalo mi docházet, že spolu asi nemluví, nebo se pohádali, neměl jsem však moc odvahy se zeptat a pokaždé dlouho váhal, jestli to není nevhodná otázka. Každou konverzaci jsem utnul také já, bylo dost očividné, že si povídat nechci a Peter vždy zněl dost opatrně, aby mě nenaštval.
I on o tom věděl a ne jen o mé sexuální orientaci, ale i o kom celé ty dny přemýšlím. Ten malý střípek myšlenky na Jamese mi připomněl, že jsem mu v neděli nenapsal o mém příchodu domů. Sakra. Už takhle o mě měl starost a já to nebral vůbec v potaz, bylo mi to úplně jedno, bral ho jako samozřejmost. Začal jsem si uvědomovat důsledky svého chování a všechno si vyčítal. Tohle nemohla zachránit jen hloupá omluva, bál jsem se, že i jeho jsem ztratil. Byl vždy hrozně plachý a nepřicházela v úvahu představa o tom, vyklopit mu všechny mé city, nebylo by to správné. Musel jsem se s tím v první řadě vypořádat já sám, než budu schopný o tom mluvit s ostatními.
Na oběd si ke mně nesedl jen Peter, ale přidali se k němu i Chris s Tomem, což mě dost překvapilo. „Máte tu volno, že?" Usmál se na mě Chris tváří posetou pihami a já beze slov přikývl. Když se posadili, ozval se jeho blonďatý společník. „Ty toho moc nenamluvíš co?" „To jako já?" ujistil jsem se a blonďák jen souhlasně přikývl. „Ne, naopak toho nakecám docela dost, ale dneska nějak není nálada" Zakroutil jsem hlavou a ohlédl se okolo sebe, James přece chodil na obědy do stejné jídelny, musel tam někde být. Avšak toho malého hnědookého chlapce se mi nedařilo v tak velkém davu najít.
„Tomu se nejde divit, po tom, co ti Lucas udělal" zkonstatoval a vložil do úst první sousto. Jediná moje odpověď, na kterou jsem se zmohl bylo: „Hmm"
V tu chvíli promluvil Peter. „Adame, takhle... Neřeš co si ostatní myslí, vždycky tu budou lidi, jako Lucas, kteří tě odsoudí za cokoliv, takovým lidem se můžeš jedině vyhýbat, všem se nezavděčíš, i když bys moc chtěl. Hodněkrát jsi mě vytáhl z průseru, nebo mi pomohl a štve mě, že jsem se nechal Lucasem strhnout a pořádně ti ani nepoděkoval. Chápu, máš to teď těžký a těžký to mít budeš, ale je zbytečné se za to litovat, protože to stejně neovlivníš..."
