Bipolární afektivní porucha...
Vyťukal jsem do notebooku a vzápětí stiskl tlačítko enter. Procházel jsem skoro všechno o této nemoci od Wikipedie, až po odborné články psychologů a psychiatrů. Poté si načetl i něco o depresích a depresivních stavech, ale stejně nepobral skoro nic. Připadal jsem si, jako idiot. James asi hodinu mluvil o tématu, které mi bylo prakticky úplně cizí. Měl jsem názor, že lidé co si ubližují, anebo tvrdí, že deprese mají, na sebe chtějí přitáhnout jen pozornost. Byl jsem v tomto docela neznalý a možná hloupý.
Ale když jsem si o tom začal něco zjišťovat, dávalo mi všechno větší smysl. Z neustálého čtení mě bolely oči, hlavu jsem si podpíral rukou a z očí sundal brýle. Moc často jsem je nenosil, vlastně to, že nablízko jsem neviděl téměř nic, věděli jen Peter a Lucas. Čočky jsem nosil jen zřídka, takže pokaždé, kdy mě učitelé prosili, abych něco přečetl, trvalo mi hrozně dlouho, než jsem něco na papíře rozluštil.
Probouzel jsem se s obrovskou migrénou a hned mi bylo jasné, že si musím dojít pro prášek. Následovala cesta ze schodů a pohled na hodiny, které ukazovaly 5:30. Snad poprvé, co jsem vstal na čas bez budíku. Z platíčka mi do ruky vpadl malý bílý oválek, do skleničky úzkého tvaru napustil vodu, následně vložil lék na jazyk a zapil ho. Nesnášel jsem tu chuť. Ty prášky chutnaly, jako ta nejlevnější dezinfekce a když jsem je zapil, měl jsem další půl hodinu pocit, že celý obsah mého žaludku vyzvracím. Táta měl ranní, takže byl už od pěti v nemocnici, sestra vstávala do školy až o půl sedmé a máma do práce také.
Měl jsem tedy hodinu na to, abych odešel z domu. Udělal jsem si tedy snídani a čaj, jenže jakmile jsem do něčeho kousl, vzbudilo to ve mně obrovskou nechuť. Nebyl jsem po ránu zvyklý jíst, ani hlad neměl, odložil tedy croissant a zkusil aspoň vypít čaj. To už díky bohu nebyl žádný problém, a tak jsem asi jen půl hodiny strávil tím, že jsem v jídelně seděl s čajem v ruce a pročítal internet, tentokrát o mánii. Hrozně se divil, nad tím názvem, a proto mě překvapilo, co to ve skutečnosti bylo. Ti lidé jsou v tom stavu strašně veselí a hyperaktivní. Celkově psychické nemoci mě nikdy nepřitahovaly, když jsem byl ve věku mojí sestry, přišlo mi to směšné.
Do svých sedmnácti let jsem to nijak neřešil, možná, že jsem na to postupem času přestal mít názor. Jenže jakmile člověk pozná někoho takhle nemocného, někoho koho si oblíbí, začne to vnímat úplně jinak. Bylo to snad poprvé za měsíc, kdy se mi James otevřel a prozradil mi něco ze svého života. Něco hodně osobního.
Pravdou bylo, že ani já sám jsem se nikdy moc nesvěřoval. S rodiči jsem měl sice velmi dobrý vztah, ale máma by všechno začala řešit, nebo by mi něco dala ideálně za chybu a tátovi jsem se sem tam otevřel, ale spíš on mluvil a já poslouchal. A se svou mladší sestrou bych se nedokázal bavit ani o počasí. Nemohl jsem ji skoro nikdy vystát, ne, že bych ji neměl rád. Rád jsem ji měl, ale ona byla přesný opak mně. Byla k lidem hrozně otevřená, říkala jim to, co se jen tak neříká a je to vlastně osobní.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na Jamese, jak mi říkal o tom, kdo byl povedené dítě u nich v rodině. U nás doma bych to byl určitě já, sice jsem doma moc času netrávil, rodiče se mě víceméně ani neptali, kde jsem a kdy se vrátím, sem tam jsem pomohl s úklidem a oni mi díky tomu více věřili. O Nalle se to ale říct nedalo, jelikož nedodržovala žádné dohody s rodiči a taky jim často lhala, kde je a co dělá. I když mi přišlo, že jí vždy dovolili více, než mně.
Kromě vzhledu jsme si nebyli vůbec podobní, částečně za to mohla puberta a částečně to, jak jsem se od nástupu na střední uzavřel. Ostatní už se během prvního měsíce svěřovali, dokonce jsme tam měli dva spolužáky, kteří spolu po dvou týdnech začali chodit. Ačkoliv náš kolektiv byl dost dobrý, nebyl jsem extrovert jako oni, ale ani tak uzavřený, jako například James. Možná jsem byl něco mezi? Sám jsem psychologii moc nepobíral, vlastně mě ani nezajímala. To by mohl zase James doučovat mě, na rozdíl ode mě o tom věděl snad úplně všechno, myslím, že by byl schopný se se mnou i hádat o tomto tématu hodiny.
Vždy, když jsem se nad tím, co mi James říká, zamyslel. Najednou jsem si přišel, jako bezcitný člověk, bez sociálního cítění. Vždy když jsem něco řekl nahlas, začal jsem hned vzápětí litovat, že jsem si to nenechal pro sebe. Popravdě mi z toho bylo strašně zvláštně, až jsem se o tom chtěl i dozvídat sám. Sám sobě jsem začal připadat, jako úplně někdo cizí. Někdo, kdo nad myšlenkami a city druhých přemýšlí. To jsem dříve nedělal, No.. já to vlastně nedělal nikdy...
