Zadal jsem do vyhledávače "bipolární afektivní porucha" a stiskl Enter. Procházel jsem různé zdroje, od Wikipedie po odborné články psychologů a psychiatrů. Snažil jsem se pochopit, co všechno tato nemoc obnáší, ale stále jsem měl pocit, že tomu úplně nerozumím. Připadal jsem si jako idiot.
James o tomto tématu mluvil asi hodinu, ale většina informací mi byla cizí. Dříve jsem si myslel, že lidé, kteří si ubližují nebo tvrdí, že mají deprese, chtějí jen přitáhnout pozornost. Byl jsem v tomto ohledu neznalý a možná hloupý.
Ale když jsem začal studovat více o této poruše, začalo mi to dávat větší smysl. Z neustálého čtení mě bolely oči; hlavu jsem si podpíral rukou a sundal brýle. Nablízko jsem neviděl téměř nic, věděli to jen Peter a Lucas. Kontaktní čočky jsem nosil jen zřídka, takže když mě učitelé žádali, abych něco přečetl, trvalo mi to dlouho.
Ráno jsem se probudil s silnou migrénou a věděl, že si musím vzít prášek. Pohlédl jsem na hodiny, které ukazovaly 5:30. Bylo to poprvé, co jsem vstal na čas bez budíku. Z platíčka jsem vzal malý bílý oválek, nalil si vodu do skleničky, vložil lék na jazyk a zapil ho. Nesnášel jsem tu chuť; prášky chutnaly jako nejlevnější dezinfekce, a když jsem je zapil, měl jsem další půl hodiny pocit, že vše vyzvracím.
Táta měl ranní směnu, takže byl už od pěti v nemocnici. Sestra vstávala do školy až o půl sedmé a máma do práce také. Měl jsem tedy hodinu na to, abych odešel z domu. Připravil jsem si snídani a čaj, ale jakmile jsem do něčeho kousl, vzbudilo to ve mně obrovskou nechuť. Nebyl jsem po ránu zvyklý jíst a neměl jsem hlad, takže jsem croissant odložil a zkusil aspoň vypít čaj. To už nebyl problém.
Asi půl hodiny jsem seděl v jídelně s čajem v ruce a pročítal internet, tentokrát o mánii. Překvapilo mě, co všechno to obnáší. Lidé v tomto stavu jsou velmi veselí a hyperaktivní. Celkově mě psychické nemoci nikdy moc nezajímaly; když jsem byl v věku své sestry, připadalo mi to směšné.
Do svých sedmnácti let jsem to nijak neřešil, možná jsem na to postupem času přestal mít názor. Ale když člověk pozná někoho nemocného, někoho, koho si oblíbí, začne to vnímat jinak. Bylo to snad poprvé za měsíc, co se mi James otevřel a prozradil mi něco ze svého života. Něco velmi osobního.
Pravdou bylo, že ani já sám jsem se nikdy moc nesvěřoval. S rodiči jsem měl dobrý vztah, ale máma by všechno začala řešit nebo by mi něco dala za chybu, a tátovi jsem se občas otevřel, ale spíš on mluvil a já poslouchal. Se svou mladší sestrou bych se nedokázal bavit ani o počasí. Nemohl jsem ji skoro nikdy vystát; ne, že bych ji neměl rád, ale byla přesný opak mě. Byla k lidem hrozně otevřená, říkala jim osobní věci, které se jen tak neříkají.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na Jamese, jak mi říkal o tom, kdo byl v jejich rodině to "povedené dítě". U nás doma bych to byl určitě já. Sice jsem doma moc času netrávil, rodiče se mě víceméně ani neptali, kde jsem a kdy se vrátím. Sem tam jsem pomohl s úklidem a oni mi díky tomu více věřili. O Nalle se to ale říct nedalo; nedodržovala žádné dohody s rodiči a často jim lhala, kde je a co dělá. I když mi přišlo, že jí vždy dovolili více než mně. 
Kromě vzhledu jsme si nebyli vůbec podobní. Částečně za to mohla puberta a částečně to, jak jsem se od nástupu na střední uzavřel. Ostatní se během prvního měsíce svěřovali; dokonce jsme měli dva spolužáky, kteří spolu po dvou týdnech začali chodit. Ačkoliv náš kolektiv byl dost dobrý, nebyl jsem extrovert jako oni.
