„Ani nevím, kde začít. Je toho tolik, co jsem nikdy nikomu neřekl. Možná proto, že nebylo komu. Víš, když mi bylo asi pět, začalo se u nás doma dít něco, čemu jsem tehdy nerozuměl. Táta byl politik, což u nás doma nikdy nepřidalo na pohodě. Lidé ho neměli moc v lásce, ale to k tomu asi patří. Horší bylo, že i přes to všechno mě a bráchu nutili chodit do normální školy, jako ostatní děti. A to byl problém už od první třídy. Děti bývají zlé, a tak mě začaly urážet. Můj starší brácha William, o dva roky starší než já, to měl podobně. Mohl jsem za ním chodit, protože mámě jsem se bál svěřit a tátu jsem nechtěl ani vidět.
William tam byl vždycky pro mě. I když měl sám své problémy, vždy si na mě udělal čas a mluvil se mnou o všem. Táta na něj často křičel, a já vůbec nechápal proč. Později jsem zjistil, že táta trpí bipolární afektivní poruchou, kterou zdědil i William. Žít s někým s touto poruchou není jednoduché. Neustále testy, léky, střídání depresí a mánií. Táta to ale odmítal léčit. Nejprve jen křičel, ale pak začal domů chodit čím dál později, až jednou vůbec nepřišel. Máma měla strach a začala si myslet, že ji podvádí. Já byl pořád dítě, asi osmiletý, a nic z toho jsem pořádně nechápal. Druhý den přišel táta domů úplně opilý a poprvé mámu uhodil. Na Williama začal praktikovat fyzické tresty za všechno možné – za známky, za neuklizený pokoj, za pozdní příchody. I přes to všechno byl William silná osobnost. Vydržel to. Tátovy nadávky, hádky, házení nábytkem během záchvatů vzteku, hlavně když byl opilý. Máma mu toho tolerovala až příliš. Možná sama nevěděla, co dělat. Byla jako já – moc se nesvěřovala a pomoc nevyhledávala.
William měl štěstí na střední škole. Našel skvělý kolektiv, který mu pomáhal být sám sebou. Já měl to štěstí, že jsem nemoc nezdědil, a tak mě táta často označoval za "povedené dítě". Vždycky jsem za Williamem chodil a omlouval se mu, že on měl být ten povedený. Byl jsem malý, on se jen usmál a řekl, že je rád, že to mám jednodušší.
Že má bipolární poruchu, zjistili už v pěti letech, když to doporučila jeho doktorka kvůli rodinné anamnéze. Ve stejném věku jsem podstoupil stejné vyšetření, ale už si skoro nepamatuju, o čem to bylo. Pamatuju si, jak mi bylo jedenáct a naši přestali spolu komunikovat. William z toho byl špatný, protože to znamenalo, že něco není v pořádku. Naši spolu nikdy neměli klasický manželský vztah. Neměli jsme rodinné výlety, víkendy u babičky. Táta byl na mámu nepříjemný, ale občas byly chvíle, kdy spolu seděli u televize a normálně si povídali. Když se jeho stav zlepšil, vždycky říkal: "Tentokrát to bude jiné." Jenže to vydrželo měsíc, maximálně dva. Pak to bylo zase stejné a my s mámou jsme mu přestali věřit. William mu ale pořád věřil. Možná proto, že ho chápal.
Když mi bylo čtrnáct, začal jsem se cítit prázdný a unavený. Částečně kvůli Williamovi, ale nikdy jsem to moc neukazoval. Nevím, nikdy mi nevadilo se svěřit, ale stejně jsem se necítil lépe. Spousta lidí říká, že když se svěříš, uleví se ti. Mně ne. A těsně před patnáctými narozeninami mi diagnostikovali deprese."
