Nechtěl jsem nikoho vidět. S nikým mluvit. Bylo mi mizerně. Hrozně. Nemožně. Trapně.
Hlava mi třeštila, myšlenky se točily jako na kolotoči, bylo mi na zvracení a zároveň do breku.
Ze zoufalství jsem napsal Abigail, že náš vztah končím. Bez vysvětlení. A tím to pro mě bylo uzavřené. Jenže ona to zneužila – a očividně nezapomněla informovat Lucase. Od té chvíle mi začala skákat jedna notifikace za druhou. Jeho tweety plné jedovatých narážek na mou osobu. Jako by si ještě užíval, že se můžu cítit ještě hůř.
Abigail se mi neozvala. Ani James. Jediný, kdo mi posílal zprávy, byl Peter. Plné otázek. Jestli jsem v pořádku.
Bylo pondělí ráno. Stál jsem v koupelně, díval se na svůj odraz a přemýšlel, jestli školu radši úplně nevypustit.
⸻
Když jsem sešel dolů, Nala seděla v kuchyni, jedla a v ruce držela telefon. Twitter.
Lucasovy tweety.
Neočekával jsem od ní žádný soucit. Už týdny se mnou sotva mluvila. Ale když jsem se posadil naproti, odložila telefon a podívala se přímo na mě. Její bledé oči se zabodly do mých.
„Ty tweety jsou o tobě, co?" Přistrčila ke mně displej.
Jen jsem sklopil hlavu. Odvrátil pohled.
„Moc dlouho jsem přemýšlet nemusela," dodala. „Znám tebe. A znám i Lucase."
Neodpověděl jsem. Chytil jsem se za hlavu. Tělo mi ještě pořád vracelo účet za včerejší noc.
„Jsi v pořádku?" zeptala se najednou tiše.
„Po pravdě?" zvedl jsem hlavu. „Cítím se jako balón, který každou chvíli praskne. Mám kolem sebe lidi, ale nikoho, na koho bych se mohl obrátit. Dusím se. Nemůžu dýchat. A přitom vím, že jiní jsou na tom hůř. Tak proč se hroutím z tohohle?"
Zadíval jsem se do prázdna. „Uprostřed noci jsem odešel od holky, hned po tom, co jsem se s ní vyspal. Protože jsem si uvědomil, že už tři měsíce necítím vůbec žádný štěstí."
Ruce jsem si mnul v klíně. Oči mě štípaly, snažil jsem se udržet pohled mimo ni.
„Jak ti to došlo?" zeptala se po chvíli.
„Tak nějak jsem to tušila celou dobu," pousmála se a vstala. „Ale nikdy tě kvůli tomu nepřestanu mít ráda."
A odešla.
⸻
Do školy jsem šel sám. A celou cestu přemýšlel jen nad jedním: Jednou to budu muset říct rodičům.
Ale James... James se to nesmí dozvědět. Ještě ne. Ne teď.
Už tak se na mě zlobí. Oprávněně.
Cestou jsem se modlil, že nikoho nepotkám. Celkem se mi to dařilo. Až do chvíle, kdy jsem narazil na Abigail. U Starbucks.
Sakra...
„Adame?" oslovila mě.
„Ehm... ahoj. Náhoda, že se vidíme, co?" vyhrkl jsem. Uvnitř jsem se propadal. Ale nemohl jsem ji ignorovat.
„Mrzí mě to, co Lucas napsal. Jsi v pohodě?" zeptala se.
Jasně. Lhala. Tvářila se jako oběť. Ale věděl jsem, že to celé podala Lucasovi. A on to využil naplno.
Nevěděl jsem, co říct. Zatnul jsem čelist.
„Mluvila jsem s Peterem. Takže je zbytečný lhát," dodala ostře.
Fajn, pomyslel jsem si. „Tak k tomu nemám co říct."
Pokrčil jsem rameny. Ale ona nepřestala.
„Myslela jsem si, že mě miluješ."
Zhluboka jsem se nadechl.
„To jsem si myslel i já, Abigail. Ale tohle... to láska není. Nemiluju tebe. A ty nemiluješ mě. Ani mě neznáš. Nikdy jsi mě nechtěla poznat. Víš, jaká je moje oblíbená barva? Jakou hudbu poslouchám? Co je můj zlozvyk? Co mě těší?"
Zmlkla.
„Do lásky se nemůžeš nutit. Prostě přijde. Bez varování. Bez plánu. A já... já miluju někoho jiného."
Podíval jsem se jí do očí. Bála se mi dívat zpátky. Ale bylo vidět, že se jí lesknou.
„Takže je to pravda," řekla nakonec zlomeně.
„O čem mluvíš?" zeptal jsem se.
„Miluješ Jamese. Toho blonďáka."
Zamrkal jsem. Stáhl rty do úzké linky. Mlčel jsem.
„Je to pravda," dodala tiše.
Už nemělo smysl zapírat.
„Hele... nezlob se na mě. Ale já se do vztahu s tebou nutil. Nechtěl jsem ti ublížit. Ale zklamala jsi mě. Tím, že jsi to řekla Lucasovi."
V hlavě mi hučelo. Ale řekl jsem to. A poprvé jsem se nebál.
„Jsi bezcitnej. Totálně chladnej a bezcitnej," prskla na mě přes slzy.
„Od sobce a pokrytce jako ty to sedí," odpověděl jsem klidně.
Zarazila se. A pak beze slova odešla. Už se ani neotočila.
⸻
Kéž bych byl bezcitnej.
Možná bych to všechno tolik neprožíval.
Jenže jsem nebyl. Jen jsem své emoce neukazoval. Protože když je ukážeš, můžeš být zraněný. A teď jsem si připadal, jako by ze mě nezbylo vůbec nic.
Byl mi ukradený James, kterého jsem zklamal. Lucas s Peterem, kteří mě nechápali. A i Abigail, která brečela. Byl jsem prázdný.
Ne klidný.
Prázdný.
