Nechtěl jsem nikoho vidět, s nikým mluvit, bylo mi hrozně, nemožně, trapně... Bolela mě hlava, ve které se mi motalo tolik myšlenek, bylo mi na zvracení a zároveň do pláče. Ze zoufalství jsem Abigail napsal, že musím náš vztah ukončit, neuvedl žádný důvod a tím s ní byl vyřízený. Ovšem ta to zneužila proti mně a očividně s tím obeznámila Lucase, jelikož mi od té chvíle skákala upozornění na Lucasův twitter, kde psal narážky na mou osobu, snad abych se cítil ještě víc nemožně. Abigail se mi neozvala, ani James, jedině Peter mě zaspamoval hromadou otázek, jestli jsem v pořádku. Bylo pondělí ráno, stál jsem v koupelně před zrcadlem a váhal, jestli se na školu nevybodnu.
Když mé kroky směřovaly z koupelny, moje sestra seděla v kuchyni, snídala a v pravé ruce držela telefon a procházela twitter. Ano, Lucasovy tweety, vzhledem k tomu, že se mnou už pár týdnů téměř nepromluvila, očekával jsem nějakou hloupou poznámku, avšak když jsem si sedl naproti ke stolu, odložila telefon a její bledé oči se zaměřily na mě. „Ty tweety jsou o tobě, co?" Přistrčila ke mně telefon a já jen odvrátil pohled. „Moc dlouho jsi nad tím teda přemýšlet nemusela" „Ne, protože tě znám a znám i Lucase"
Na to jsem neodpověděl a jen se chytl za hlavu, alkohol mi to vracel ještě ten den. „Jsi v pořádku?" „Po pravdě. Cítím se jako balón, který má každou chvíli prasknout, mám okolo sebe tolik lidí, ale stejně nevím na koho se mám obrátit, mám pocit, jako bych se dusil a nemohl se nadechnout. Ostatní jsou na tom daleko hůř, tak proč se hroutím z něčeho takového? Uprostřed noci jsem odešel od holky z domu, hned po tom, co jsem se s ní vyspal, protože jsem za poslední tři měsíce necítil absolutně žádné štěstí. "
Vysypal jsem ze sebe rozklepaným hlasem a ruce si mnul v klíně. V očích mě štípaly slzy a musel jsem se podívat jinam, aby to přestalo. „Jak ti to došlo?" Dodal jsem nakonec. "Tak nějak jsem to tušila vlastně celou dobu, ale nikdy tě kvůli tomu nepřestanu mít ráda" usmála se a odešla.
Do školy jsem šel sám a přemýšlel jen nad jednou věcí. Jednou to budu muset říct rodičům, kdo se to ale rozhodně dozvědět nesměl, byl James. Aspoň prozatím. Už takhle na mě byl naštvaný, za moje chování. Doufal jsem, že nikoho nepotkám a celkem se mi to dařilo, dokud jsem nenarazil na Abigail cestou do Starbucks. Sakra...
Problesklo mi hlavou hned, jak se na mě podívala.
„Adame?" „Ehm ahoj, náhoda, že se vidíme, co?"
Zmatkoval jsem a uvnitř na sebe křičel, jenže jsem věděl, že ignorovat ji, taky nemůžu. „Moc mě mrzí to, co Lucas udělal, jsi v pohodě? "
To sotva... zavrčel jsem v duchu, lhala, jen se snažila tvářit se, jako kdyby jí bylo úplně jedno, že jsem se s ní rozešel přes smsku. Byl jsem v rozpacích a nevěděl co říct. „Hele, já mluvila s Peterem, takže je zbytečný lhát"
Zpražila mě pohledem a já na ní moc dobře poznal, že tímto naše konverzace nekončí. „No, v tom případě k tomu nemám co říct"
Pozvedl jsem lhostejně rameny, dokud mě nezastavila další slova
„Myslela jsem si, že mě miluješ"
„Ano, to jsem si myslel i já Abigail. Ale takhle láska nevypadá, já nemiluju tebe a ani ty mě, to co mezi námi je se ani zdaleka lásce nerovná. Neznáš mě a ani já tebe, ani jsi mě nikdy poznat nechtěla. Víš jaká je moje oblíbená barva? Jakou hudbu poslouchám, co je můj zlozvyk, co mě baví? Nevíš, viď? A do lásky se nemůžeš nutit, přijde sama.. Ani se jí neubráníš, prostě přijde. A já miluju někoho jiného. Láska je, když na toho člověka jen tak myslíš, když ani nevíš, proč ho tak moc máš ráda. Nedokážeš ho dostat z hlavy. Je to zvláštní emoce. Nepopíšu ji. Nedá se s tím manipulovat, chápeš?" Vypálil jsem se na ni, zatímco ona se snažila nedívat na mě, abych si nevšiml, že má oči úplně skleněné. „Takže je to pravda..."
Řekla po chvíli zlomeným a tichým hlasem, já se na ni jen nechápavě podíval.
„O čem to mluvíš?" „Miluješ Jamese. Toho blonďáka" podívala se mi v tu chvíli do očí a já stáhl rty do úzké linky, ale neodpověděl. Neměl jsem odvahu to říct. „je to pravda" řekla poté, co jsem neodpověděl a jen na ni koukal. Nemělo smysl lhát. „Hele, nezlob se na mě. Ale já se do vztahu s tebou nutil, nechtěl jsem ti nikdy ublížit, ale zklamala jsi mě tím, že jsi to řekla Lucasovi" vztek se ve mně jen vařil, konečně jsem se nebál říct to nahlas. „Jsi bezcitnej. Totálně chladnej a bezcitnej"
štěkla na mě s pláčem. „Od sobce a pokrytce jako ty to sedí."
Opětoval jsem její tón a ona se zarazila, chvíli bylo ticho, dokud se nerozešla ke starbucks a na mě se už ani nepodívala. Kéž bych byl bezcitnej.
Sice jsem nikdy nedával svoje emoce moc najevo, protože jsem se cítil pak víc zranitelný. Ale dnes jsem si přišel naprosto necitlivý. Jako kdyby mi bylo úplně jedno, co se stane, byl mi ukradený James, který se o mě hrozně bál, bylo mi jedno, co si o mně myslí Lucas s Peterem a ani mě nezajímalo, jestli se moje slova Abigail dotkla. Bylo mi to zkrátka ukradené.. Zbylo ve mně jen velké prázdno.
