„Dneska tu není, co?" nadhodil James jen tak mimochodem.
„Kdo?" odpověděl jsem nepřítomně a pokusil se o výraz naprostého zmatení.
„Nedělej, že nevíš. Ta blondýnka, na kterou tu zíráš pokaždé, co sem vlezeš. Divím se, že při tvých rudých očích vůbec něco udržíš ve vizuálním poli."
Usmíval se, ale v jeho hlase bylo něco zvláštního. Něco tichého a smutného pod tím vším pobavením.
„Jo... Abigail. No, ona tu je tak na střídačku. Týden jo, týden ne. Ale... jen proto, že na ni koukám, neznamená, že mě nezajímáš ty. Nebo to, co říkáš. Jen... nevím, jak to líp vysvětlit."
Chtěl jsem ho ujistit, že ho beru vážně. Jenže těžko se to říká ve chvíli, kdy tě člověk přistihne, jak hypnotizuješ pult.
James jen pokrčil rameny.
„V pohodě."
Na chvíli jsme oba zmlkli.
„Líbí se ti, co?" zeptal se po chvíli.
Neodpověděl jsem. Jen jsem se pousmál a sklopil oči do hrnku.
James se zadíval z okna.
„Víš... i tímhle mi připomínáš Williama."
Zvedl jsem k němu pohled.
„On taky dokázal civět na jednu holku tak dlouho, až úplně zapomněl, že vedle něj někdo sedí." Krátce se pousmál. „Vždycky jsem do něj musel strčit, aby mě vůbec vnímal."
Na okamžik jsem měl pocit, že se opravdu usmívá. Jenže ten výraz zase rychle zmizel.
„Bylo to ještě předtím, než se všechno pokazilo."
Nechal tu větu chvíli viset ve vzduchu.
„Chtěl studovat literaturu. Pořád o tom mluvil. Měl plány... připadal mi šťastnej. Aspoň jsem si to tehdy myslel."
Pomalu otáčel hrnek mezi dlaněmi.
„Pak se naši rozvedli."
Nic víc neřekl. Nebylo potřeba.
„Myslel jsem si, že nám bez táty bude líp," pokračoval po chvíli. „Že začne normální život. Nový bydlení, nový začátek... říkal jsem si, že třeba konečně budeme fungovat jako normální rodina."
Krátce zavrtěl hlavou.
„Jenže William se začal měnit."
Odmlčel se.
„Ne ze dne na den. Spíš pomalu. Ze začátku jsem si říkal, že je jen naštvanej. Pak unavenej. Pak protivnej. Jenže ono to nepřecházelo."
Polkl.
„Jednou na mě strašně křičel. Kvůli úplný blbosti. Ani už nevím jaký. Zabouchl dveře a odešel."
Sledoval prstem okraj hrnku.
„Asi za deset minut přišel zpátky. Sedl si vedle mě a omlouval se. Pořád dokola. Nakonec brečel víc než já."
Znovu se odmlčel.
„Tehdy jsem poprvý dostal strach."
Nevěděl jsem, co říct.
„Víš, co bylo nejhorší?" zeptal se tiše.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Že mi začal připomínat tátu."
Ta věta mezi námi zůstala viset mnohem déle než všechny předchozí.
„A já si za to pak dlouho připadal jako ten nejhorší brácha na světě."
Podíval se na mě, ale tentokrát se neusmíval.
„Až po jeho smrti jsem zjistil, že všechno, co nám nikdy neřekl..."
,,A jak?" vyklouzlo ze mě.
James chvíli mlčel.
„Nahrál mi hlasovou zprávu."
Sklopil oči.
