⸻
Když jsme seděli v té kavárně, moje oči neustále sklouzávaly k pultu. Na Abigail. Často se stávalo, že jsem Jamesovy věty ani pořádně neslyšel. Musel je opakovat. A mně to bylo vždycky trapné, protože jsem působil, jako bych nevnímal, co mi říká. Jenže já ho vnímat chtěl. Zajímal mě – jako člověk, i tím, co prožil. Jenže únava ze mě dělala... no, skoro mrtvolu s rudýma očima.
Držet pozornost byl boj. Ve škole, doma, i tady. Ale zvlášť tady jsem nechtěl, aby si James myslel, že ho ignoruju. To, co mi svěřoval, nebylo něco, co by říkal jen tak někomu. A to ve mně budilo otázku – proč právě mně?
Protože jsem se zeptal?
Protože mi věří?
Nebo proto, že vedle něj působím jako někdo, kdo si to ani nezaslouží slyšet?
Možná bylo na mně až příliš poznat, jak po Abigail koukám. I když neměla směnu, stejně jsem se pořád díval jejím směrem. Asi jsem doufal, že se prostě zjeví odnikud. Možná jako důkaz, že svět je někdy přece jen spravedlivý.
„Dneska tu není, co?" nadhodil James jen tak mimochodem.
„Kdo?" odpověděl jsem nepřítomně a pokusil se o výraz naprostého zmatení.
„Nedělej, že nevíš. Ta blondýnka, na kterou tu zíráš pokaždé, co sem vlezeš. Divím se, že při tvých rudých očích vůbec něco udržíš ve vizuálním poli."
Usmíval se, ale v jeho hlase bylo něco zvláštního. Něco tichého a smutného pod tím vším tónem pobavení.
„Jo, Abigail... No, ona tu je tak na střídačku – týden jo, týden ne. Ale... jen proto, že na ni koukám, neznamená, že mě nezajímáš ty. Nebo to, co říkáš. Jen... nevím, jak to líp vyjádřit."
Chtěl jsem ho ujistit, že ho beru vážně. Ale těžko se to říká, když tě člověk zrovna přistihne, jak hypnotizuješ pult.
On ale jen pokrčil rameny. Buď ho to opravdu netrápilo, nebo to prostě jen nechtěl dát znát.
„Líbí se ti, co?" řekl pak tiše, s úsměvem, jako by se na tom vlastně i bavil. A já... mlčel.
⸻
„Víš, i tímhle mi připomínáš Williama," začal po chvíli. „On taky moc nemluvil o tom, jak se cítil. Tvrdil, že svěřování nic neřeší. Přitom ve škole byl oblíbený. V kruhu svých lidí působil úplně v pohodě. Ani mě, ani mámu nenapadlo, že by něco nebylo v pořádku. Táta byl často pryč, což vytvářelo takový... divný klid. Ticho, které nedusilo – jen prostě bylo.
William chtěl studovat psychologii. Nevím přesně proč. Možná proto, aby pochopil sám sebe. Nebo svět. Mluvil o tom pořád. Chvíli vypadal fakt šťastně. Našel si holku, trávil čas s přáteli, působil konečně... normálně. Mohlo mu být asi jako mně teď.
Mezitím máma začala tušit, že něco s tátou není v pořádku. Že jeho časté výjezdy nejsou až tak pracovní. Nakonec se přiznal – měl jinou. Rozvod byl nevyhnutelný. A i když jsme s Williamem oba věděli, že bez něj to možná bude jednodušší, to stěhování, hledání nového domova a neustálá změna nás ubíjela.
Já si tehdy říkal, že konečně třeba budu moct chodit na ty klasický americký fotbaly a poutě, co znám jen z Netflixu. Ale William mezitím začal žít jinak. Večírky. Alkohol. Cigarety. A do toho jeho nemoc... Chápeš, to nešlo dohromady. Ale nikdo o tom nevěděl. Doktorům neřekl nic. My taky nic netušili.
Psychiatr nakonec navrhl silnější léky. Jenže alkohol a antidepresiva nejsou zrovna nejlepší pár. A tak se to začalo zhoršovat. William byl slovně agresivní. Křičel na mě, pak se deset minut omlouval. Pořád dokola. Nespal. Jako ty. Myslel jsem si, že je to jen špatný období. Ale nebylo.
Začal jsem se ho bát. Nevěděl jsem, co říct, aby ho to nevytočilo. A pomalu jsem v něm začal vidět tátu – to jsme nechtěli nikdo. Netušil jsem, že má Twitter. Tam to všechno psal. O smrti. O tom, kdy je nejlepší den odejít. Jak se zabít, aby neublížil lidem, co má rád. Psával tam o mámě. O mně. I o tátovi.
A když jsem si to zpětně četl... říkal jsem si, že kdybych to věděl dřív, možná bych ho mohl zachránit. Jenže to jsem se dozvěděl, až když už bylo pozdě. Když už byl pryč."
