Vždy, když jsme byli v té kavárně, koukal jsem po Abigail. Kolikrát se musel James opakovat, protože jsem ho pořádně neposlouchal, to jsem se potom cítil špatně, protože jsem působil, že mě nezajímá, co mi říká. Tak to samozřejmě nebylo, James mě zajímal, jak jako osobnost, tak to, co se mu stalo. A to, jak jsem byl pořád unavený, ve mně vyvolávalo strach, abych tam jednou neusnul. Udržet pozornost pro mě bylo nepředstavitelně těžké, což je problém, když máte někoho poslouchat, jak ve škole, tak i Jamese. Nechtěl jsem však nikdy vypadat, že ho ignoruji, to co mi říkal, nebylo něco, co by říkal každému.
A občas přemýšlel nad tím, proč mi to říká. Protože jsem se zeptal? To mi tolik věří? Přijdu si vedle něj tolik nezajímavý. Fakt je na mně poznat, že koukám po Abigail? Samozřejmě, že to poznal, když jsem se neustále díval k pultu, dokonce když neměla směnu, nemohl jsem se přestat dívat tím směrem. „Dneska tu není že?" „Kdo?" odpověděl jsem nepřítomně a snažil se, dělat, že absolutně netuším, na co se to ptá.
„Nedělej, že nevíš, přece ta blondýnka, na kterou tu vždycky tak zíráš, divím se, že vůbec udržíš na něco dlouho pohled s těma rudýma očima." Sice se usmíval, ale ten tón, jakým to všechno říkal, zněl zvláštně... S nějakým podkladem smutku... „Jo, Abigail. No ona tu týden je a týden není... Ale to neznamená, že když po ní koukám, že mě nezajímá, co říkáš... Jen prostě nevím, jak to říct.."
Snažil jsem se ho ujistit, že nechci, aby mu to bylo líto, nebo si myslel, že si ho nerad vyslechnu, ale on na sobě žádné výrazné známky smutku nejevil, možná se mi to jen zdálo.. „Líbí se ti co?" Pohlédl na mě s úsměvem, jakoby mu vůbec nevadilo, že ho kolikrát neposlouchám, zato já mu neodpověděl.
„Víš i v tomhle mi Williama dost připomínáš. On moc nemluvil o tom, jak se cítí. Tvrdil, že mu nepomáhá se svěřovat. Ve škole byl dost oblíbený ve svém okruhu přátel a nikomu tedy nepřišlo, že by se něco dělo. Vlastně ani mně, ani mámě. Táta nebyl moc často doma, díky čemu mezi námi nebyla vůbec napjatá atmosféra. Chtěl studovat psychologii, nevím co přesně chtěl dělat, ale o psychologii mluvil v jednom kuse. Nějakou dobu mi přišel opravdu šťastný, dokonce si našel holku, začal s kamarády chodit ven, konečně si přišel normální. Mohlo mu být tak jako mně. Mezitím se mámě začalo zdát, že je podezřelé, jak táta není neustále doma a začala mít myšlenky, že ji podvádí.
Což jí vlastně po pár měsících přiznal. Bylo tedy jasné, že se budou rozvádět. Hledání nového bydlení nebavilo mě ani Williama, a tak se snažil tohoto zařizování stranit. Byl to pro mě strašný nátlak, ačkoliv jsem věděl, že život bez táty bude daleko lehčí. Mohl bych konečně chodit na ty klasické zápasy Amerického fotbalu s poutěmi, protože do té doby jsem na to všechno koukal, jen v seriálech na Netflixu. Williamovi už nebylo najednou patnáct, ale bylo mu sedmnáct, začal se chodit bavit a to znamenalo také alkohol a cigarety. Hádám, že víš, o čem mluvím. To, že byl často pod vlivem, samozřejmě nebylo dobře s jeho nemocí.
Mohlo to být tak rok zpátky, kdy se tohle dělo, nikdy se však doktorům nepochlubil, co dělá po večerech. Tím pádem nikdo pořádně nevěděl, co se dělo. Psychiatr nám řekl, že to bude chtít asi silnější prášky. Jenže prášky a do toho alkohol moc skvělá kombinace nejsou. Začal být agresivní, ale jen slovně. Kolikrát na mě křičel a po deseti minutách svou náladu hrozně změnil a začal se hrozně omlouvat, že neví, co ho to popadlo a takhle to vlastně bylo furt dokola. Špatně se mu spalo, stejně jako tobě. Říkal jsem si, že to bude dobrý, že má prostě jen špatné období, jenže to tak nebylo, vůbec jsem nevěděl, jak s ním mám dál komunikovat, protože ve mně byl strach, že něco udělám špatně, že na mě bude naštvaný. A připadalo mi, že se začíná podobat tátovi, což jsme nikdo nechtěl. Nevěděl jsem, že má twitter, na který se vypisuje. Psal tam různé věci o sebevraždě, svoje názory, jak se cítí.. Ptal se, kdy je nejlepší den na smrt. Jak se zabít, bez toho, aby ublížil lidem, které má rád. Psal tam i o mně, o mámě a o tátovi. Když jsem to četl, přišel jsem si, že bych mu mohl pomoct, kdybych to věděl dřív, než spáchal sebevraždu."
