„Jsi nějaký zamlklý. Neděje se něco?" zeptal se James, zatímco jsme kráčeli tmavou ulicí směrem k jeho domu. Klepal jsem se zimou. Na sobě jen lehká bunda, zuby mi drkotaly o sebe, jako by chtěly mluvit za mě.
„Ne, nic," zalhal jsem a strčil ruce do kapes.
Ulice byla dlouhá, obydlená jako každá jiná na předměstí. Ticho, jen kroky a žluté světlo pouličních lamp, které se táhly do nekonečna. Téměř na jejím konci se James zastavil u nízkého, bílého domu s dřevěným obložením. Vypadal nový. Novostavba, pomyslel jsem si.
„Tak tady bydlím," řekl tiše.
I on měl ruce v kapsách a klepal se zimou, přestože byl oblečený mnohem líp než já.
„Díky za dnešek," usmál se. V jedné ruce pořád držel plyšáka.
„Není zač. A ještě jednou... všechno nejlepší k narozeninám," odpověděl jsem rozklepaně.
James si začal sundávat bundu. A pod ní i mikinu.
„Domů to máš ještě kus cesty. Půjč si ji. Na zahřátí," řekl klidným, srdečným tónem a podal mi mikinu.
Přijal jsem ji. Neřekl ani slovo.
⸻
Cesta domů mi zabrala asi dvacet minut, ale zdála se nekonečná. Ne kvůli zimě. Kvůli tomu, co jsem viděl. Když mi James podával mikinu, pouliční lampa osvítila jeho zápěstí – staré jizvy. Nešlo o škrábance. Nešlo to přehlédnout. Sebepoškozování. Bylo to zřejmé.
Přičítal jsem to smrti jeho bratra Williama.
Smrt sourozence – to není příběh z filmu, i když tak zní. Je to realita, která zůstane viset ve vzduchu, i když všichni ztichnou. James mi vyprávěl, jak William zanechal vzkaz v záznamníku, než ho našli... pozdě.
Já si takovou bolest nedokázal představit.
Mně zemřela jen prababička. Bylo mi šest. Sotva si ji pamatuju.
Neměl jsem tušení, čím si James skutečně prošel. A právě proto pro mě bylo těžké ho chápat. Vedle něj vypadal můj život téměř idylicky. Až na tu zatracenou nespavost.
Ale i když jsem spal, pořád jsem nevěděl, co je to štěstí.
⸻
V hlavě mi dál běžela i Abigail. Cítil jsem radost z její náklonnosti, ale zároveň... chaos. Chtěl jsem ji poznat blíž než jen jako tu holku za pultem. Ale ani jsem si nebyl jistý, jestli jsme se vlastně na něčem domluvili.
⸻
Odložil jsem telefon na stolek, zvedl se z postele. Z okna jsem viděl tátovo bílé auto pod pergolou. Překvapilo mě to – myslel jsem, že je v práci.
Přetáhl jsem si přes hlavu černé tričko s potiskem The Beatles a vyšel z pokoje.
Táta seděl u jídelního stolu, ťukal do notebooku. Máma něco vařila – zřejmě oběd. Nala byla buď v koupelně, nebo ještě spala.
„Tak co? Jaký to včera bylo?" zeptal se táta.
Přesně to jsem čekal.
Sedl jsem si vedle něj. „Bylo to fajn."
Pokýval hlavou a sáhl po jablku.
„To bude někdo jíst?"
„Ne, klidně si ho vezmi," odpověděl jsem. A kousl si.
⸻
Během víkendu mi přišla zpráva od Abigail – napsala, kdy má čas. Čím víc se naše schůzka blížila, tím víc jsem byl nervózní. A Peter si toho samozřejmě všiml. Jako vždycky.
„Hele, je ti dobře? Vypadáš fakt nervózně."
Podíval jsem se na něj a sundal si brýle. Zapomněl jsem si doma čočky. V tu chvíli jsem viděl, jak se snaží zadržet smích. Vždycky říkal, že s brýlemi vypadám jako asociální knihovník.
„Ne, dobrý," odpověděl jsem a promnul si oči. Přestože jsem výjimečně spal celou noc, únava se mě držela jako stín.
Pořád jsem přemýšlel nad svojí slohovou prací. Byla hotová. Četl jsem ji už potřetí. Pořád mi připadala trapná. Nudná. Jako bych se snažil být hluboký, a přitom to celé působilo povrchně.
Nasadil jsem si znovu brýle a vypnul celý svět. Už jsem ani nevnímal, jestli Peter dál něco říká.
