„Jsi trochu zamlklý, neděje se něco?" James se na mě díval, zatímco jsme kráčeli tmavou ulicí směrem k jeho domu, byla mi zima, jelikož jsem na sobě měl jen lehkou bundu a drkotal jsem zuby. „Ne, nic." Zalhal jsem a strčil ruce do kapes. Ulice byla dlouhá a obydlená, jako každá jiná na předměstí. Celá cesta mi přišla až nekonečná a jediný zdroj světla byly pouliční lampy svítící žlutým nádechem. Až skoro na konci ulice se James zastavil u malého jednopodlažového domu bílé barvy a dřevěného obložení. Novostavba. Pomyslel jsem si, když se naše kroky zastavily.
„No tak tady bydlím"
Ruce měl v kapsách a klepal se zimou a to měl na sobě daleko teplejší oblečení. „Děkuju za dnešek" Dodal s úsměvem a v rukou měl pořád plyšáka. „Není za co. A ještě jednou... všechno nejlepší k narozeninám"
Řekl jsem rozklepaně a hned na to si James začal sundávat bundu i s mikinou, kterou mi vzápětí podal. „Domů to máš ještě kus cesty, půjč si ji. Na zahřátí" Řekl milým tónem a já jen s pootevřenou pusou přijal jeho mikinu. Cesta domů mi zabrala přibližně dvacet minut, ale zdála se mi jako totální věčnost.
Víc jsem si nepamatoval. Jen na to, že když mi James mikinu podával, pouliční lampa osvítila jeho zápěstí, na kterém byly vidět staré jizvy, ty byly rozhodně zásluhou sebepoškozování. Odůvodnil jsem si to smrtí Williama. To je tak hrozné, že se někomu zabije sourozenec. Někomu by to i znělo, jako typické filmové klišé, problém byl, že toto se skutečně dělo. Zanechal zprávu v záznamníku a poté ho našli už víceméně mrtvého. Takovou bolest jsem si nedokázal představit. Mně jako jediná umřela prababička, když mi bylo šest a skoro si ji z dětství ani nepamatuju.
Nevěděl jsem, čím si James musel projít, a proto pro mě bylo daleko těžší ho pochopit. Oproti němu jsem měl skutečně pohodový život. Teda až na tu nespavost, to bych nejradši změnil. Ale pořád jsem tak nějak nevěděl, co je to štěstí. Zároveň mě pohlcovalo zmatení z konverzace s Abigail. Prokázala mi tím sice náklonnost z čeho jsem měl radost, ale mně šlo o to ji poznat blíž, než jen když stojí za pultem v kavárně. Celé ráno jsem se snažil vzpomenou si na co nejvíc detailů, vlastně mi ani nedocházelo, jestli jsem se tedy s Abigail na něčem domluvil, anebo to zůstalo jen u konverzace.
Odložil jsem telefon na světle hnědý stolek a zvedl se z postele, velké okno mého pokoje vyhlíželo na příjezdovou cestu k našemu domu a pod pergolou stálo tátovo bílé auto. Divil jsem se, jelikož jsem si myslel, že bude v práci. Přetáhl si přes hlavu černé tričko s potiskem The Beatles a vyšel z pokoje. Táta seděl u jídelního stolu a ťukal do notebooku, zatímco máma vařila s největší pravděpodobností oběd. Hádal jsem, že Nala byla buďto v koupelně, anebo u sebe v pokoji a ještě spala. „Tak co? Jaké to včera bylo?" Mohl jsem tušit, že se na to zeptá.. pomyslel jsem si a sedl si ke stolu na místo vedle něj. „Ale jo, bylo to fajn" Pokýval hlavou a vzal si jablko, které leželo na stole. „Bude to někdo jíst?" Zeptal se pro jistotu, kdyby ho jen někdo odložil. „Ne, klidně si ho vezmi" Odpověděl mi táta a já si do jablka kousnul.
Během víkendu mi Abigail napsala zprávu, který den je pro ni nejlepší na naše setkání. Čím víc se naše schůzka blížila, tím víc jsem se cítil nervózní. To na mě samozřejmě poznal Peter, který na mě koukal starostlivě, ostatně jako vždycky. „Hele je ti dobře? Vypadáš dost nervózně" Já se na něj podíval a sundal si z očí brýle, jelikož jsem si zapomněl doma čočky. V tu chvíli jsem na Peterovi poznal, jak zadržuje smích. Vždycky jsem mu s brýlemi připadal směšný. „Ne, to je dobrý" Odpověděl jsem a promnul si unavené oči. Únavu jsem cítil, ačkoliv výjimečně celou noc prospal. Přemýšlel nad svou slohovou prací, kterou jsem měl konečně hotovou a po třetí si ji pročítal, přišlo mi to pořád hrozně trapné a nudné. Opět jsem si nasadil brýle a ignoroval celý svět, ani jsem nevnímal, jestli na mě Peter ještě mluvil, nebo ne.
