Od toho dne se toho změnilo opravdu hodně. Lucas už nebyl součástí mého života a já se začal zase stavět na nohy. Pravidelně jsem jedl, cvičil a zlepšoval si známky. Čím dál víc jsem se sblížil s Chrisem a Tomem – zjištění, že máme naprosto totožný smysl pro humor, nám stačilo k tomu, abychom se stali nerozlučnou trojkou. Přidal se k nám i Peter. A poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že mě někdo doopravdy poslouchá. Pokud tedy nepočítám Jamese.
Ve škole jsem už nebyl ten ztracený kluk, co si připadá cizí i mezi vlastními spolužáky. A když jsme po vyučování zůstávali venku, Peter se nás snažil naučit jezdit na skateboardu. Ne že by se nám to dařilo, ale smíchu bylo víc než modřin.
Díky téhle změně prostředí a také díky tomu, že jsem přestal brát prášky, jsem začal spát lépe. Ne dokonale, ale dost na to, abych ráno dokázal vstát a necítil se úplně prázdný.
Co se týče mého coming outu, dopadl mnohem líp, než jsem si představoval. Ve výsledku mi došlo, že většina lidí to stejně tušila a jediný, kdo to hrotil, jsem byl já sám. Táta – od kterého jsem se obával největší reakce – to vzal překvapivě v klidu. Dokonce jsme si o sobě začali víc povídat.
Lucas? Po hádce chodil do školy ještě asi měsíc, ale pak zmizel. Dlouho jsem to neřešil. Až jednou, když jsme se převlékali na tělocvik, jsem zaslechl rozhovor kluků ze čtvrťáku – Lucas prý nezvládl opravky a ředitel ho kvůli tomu vyloučil. Jeho rodiče si mohli dovolit soukromou školu, ale i tak mě ta představa zarazila. Deset let ho vídáš každý den – a najednou nic.
Abigail? S Lucasem byli pár necelé tři týdny. Skončila ve Starbucks a smazala si mě ze všech sítí. Psala samozřejmě nějaké pseudopoetické ublížené statusy, ale já si je radši ani nečetl. A tím pro mě celá kapitola Lucas a Abigail definitivně skončila.
Samozřejmě, že jsem se nedal dohromady ze dne na den. Byl to proces. Drobné, každodenní kroky. Občas jsem ještě upadl do myšlenek, které mě rozložily, ale pokaždé jsem se z toho nějak vyhrabal. Přemýšlel jsem nad tím, jak by každý člověk na planetě mohl mít svůj vlastní film na Netflixu. Někteří by měli krátkometrážní, jiní epické série. James? Ten by měl mít rovnou celý seriál. Možná i spin-off.
Vzpomněl jsem si, že mám pořád u sebe jeho šedou mikinu. Vypral jsem ji a – poprvé v životě – i vyžehlil. Chtěl jsem mu ji vrátit. Ale hlavně... chtěl jsem ho vidět.
Sejít se po tak dlouhé době nebylo snadné. Bál jsem se, že to skončí katastrofálně. Jenže jsem zapomněl, jak laskavý James je. Vyslechl mě, nechal mě mluvit. Nezlobí se, nevyčítá. Jen mlčky poslouchal. Všechno jsem mu řekl. Tedy – skoro všechno. O citech jsem mlčel. Na to jsem neměl odvahu.
„Tohle je tvoje," řekl jsem a podal mu mikinu, co jsem měl v batohu.
„Ty ji máš? Úplně jsem zapomněl, že jsem ti ji půjčil." Vzal si ji opatrně do rukou a hladil rukáv, jako by byl z porcelánu.
„Víš co? Nech si ji. Sluší ti."
Zarazil jsem se. „Myslel jsem, že je tvoje oblíbená."
Natáhl ke mně ruce, abych si ji vzal zpátky.
„Jo, je. Ale na tobě se mi líbí víc."
Nakonec jsem si ji vzal. Nechtěl jsem, aby se cítil trapně. A i kdyby – možná jsem se s tím žehlením přece jen nenadřel zbytečně.
„Díky... nechceš za to něco?" zkusil jsem odlehčit.
Usmál se.
„Ne. Teda... kdybys mě víc seznámil s tvými kamarády, nezlobil bych se."
Odmlčel se. A pak dodal tiše, ale sebejistě:
„Chtěl bych je poznat. Nevadilo by ti to?"
