Od toho dne se toho opět hodně změnilo, už jsem se nemusel zaobírat Lucasem, začal pravidelně jíst, cvičit a zase zlepšovat známky. Sblížil jsem se dost s Chrisem a Tomem, zjistili jsme, že máme totožný humor a přidal se k nám i Peter. Měl jsem konečně pocit, že mě někdo poslouchá, pokud bych nepočítal Jamese. Necítil jsem se ve škole tolik sám a za společnost těch tří byl vždy dost rád. Když bylo po škole volno, trávili jsme čas spolu a Peter nás chvílema pokoušel učit jezdit na skateboardu. Díky změně prostředí a vysazení léků se mi i lépe spalo, ačkoliv to pořád nebylo dostačující.
Co se týkalo mého coming outu, tak to vůbec nebylo hrozné. Vlastně mi došlo, že většina lidí to už stejně ví a jediný kdo to moc hrotí jsem byl zase akorát já. Díky tomu jsme si začali víc rozumět s tátou, jehož reakce jsem se bál asi nejvíce. Spolužáci mi byli docela ukradení v čele s Lucasem, dobře měsíc po naší hádce ještě do školy chodil, ale poté jsem ho přestal vídat. Nevěnoval jsem tomu žádnou velkou pozornost a zkrátka měl za to, že se v něm pohnulo svědomí a teď se mi snaží vyhýbat. Avšak když jsme se převlékali v šatnách do věcí na tělocvik, zaslechli jsme rozhovor staršího ročníku o Lucasovi.
Bavili se o tom, že kvůli absenci dělal opravné zkoušky, u kterých nesplnil kritéria, a tak ho ředitel nechal vyloučit. To byl docela šok, ačkoliv jeho rodiče si mohli dovolit soukromou školu, aby vůbec někde vystudoval, tak představa, že ho nebudu denně vídat, byla dost k smíchu, vzhledem k tomu, že jsem ho mě deset let každý den na očích. O dva týdny později jsem se také dozvěděl, že Abigail a Lucas spolu chodili necelé tři týdny a přestala pracovat ve Starbucks. Ale i ona byla z těch, co mě ani trochu netrápili. Jak jsem očekával, vymazala si mě ze všech sociálních sítí a na twitter i instagram samozřejmě psala, jak si ji nezasloužím a podobné hovadiny, které jsem pro jistotu nečetl. Tím pro mě kapitola Abigail a Lucas skončila.
Samozřejmě, že jsem se nedal dohromady hned druhý den, byly to drobné kroky, ve kterých jsem se každý den zlepšoval. Občas jsem až moc propadal přemýšlení a dostávalo se mi akorát nejistoty, jestli se z toho nakonec vyhrabu. Říkal jsem si, že vlastně každému člověku na planetě by mohl Netflix věnovat jeden film. Někomu kratší, jiným zase několikahodinový, každý má svůj vlastní originální příběh. Nejvíce mě však zaujal právě Jamesův, tomu by měl Netflix věnovat rovnou celý seriál. Vzpomněl jsem si, že mám u sebe pořád jeho šedou mikinu, kterou nosil dost často, musela být jeho oblíbená. Vypral jsem mu ji a vyžehlil, čímž si vlastně udělal premiéru, protože do té doby jsem žehličku nikdy v ruce nedržel.
Bylo těžké se s ním po takové době sejít, měl jsem samozřejmě obavy, že to bude katastrofa a neskončí to dobře, avšak nedocházelo mi, jak je James laskavý. Vše si nechal vysvětlit, vyslechl mě, řekl jsem mu všechno, až na tu nejdůležitější věc. Neodvážil jsem se totiž před ním mluvit o svých citech, byl sice moc hodný a i přesto, že prakticky tři měsíce o mně neslyšel, se nezlobil, tohle bylo něco jiného, nebyl jsem si u něj ani jistý, že by to cítil stejně. Ohledně citů byl dost nestranný a já nevýřečný.
„Tohle bude tvoje" vzpomněl jsem si na mikinu, která mi ležela na dně batohu, a podal mu ji.
„Ty ji máš? Úplně jsem zapomněl, že jsem ti ji půjčoval" Opatrně si mikinu vzal do rukou a uhladil ji. „Víš co? Nech si ji. Sluší ti" Zkonstatoval po chvíli, načež můj výraz v obličeji ztuhl. „Myslel jsem, že je tvá oblíbená"
Vysoukal jsem ze sebe po chvíli, to hnědookého očividně neodradilo, jelikož ke mně natáhl ruce, abych si ji vzal. „No to opravdu je, ale na tobě se mi líbí víc" Přikývl jsem tedy nakonec a mikinu si vzal, nechtěl jsem, aby ta situace vypadala trapně a hlavně, aby se on necítil trapně a opět ji složil do batohu. Jsem se s tím žehlil zbytečně. „Tak děkuji, nechceš za to něco?" „Ne, teda kdybys mě chtěl víc seznámit s tvými kamarády, nezlobil bych se, Jinými slovy..." Odmlčel se. „Chtěl bych je poznat, nevadilo by ti to?"
