„Ahoj, Adame. Půjdeš dneska na ten zápas? Prý se pak sejdeme u Amy, má volný barák – plánuje nějakou akci," ozval se za mnou známý hlas.
Christopher. A vedle něj Thomas. Dva nejpopulárnější kluci na škole, co se mnou seděli ve stejné třídě. Ti dva, které Lucas z duše nemohl vystát. Trochu mě překvapilo, že za mnou přišli sami od sebe. A ještě víc, že mě pozvali k Amy Stevensové. K hlavní roztleskávačce. Co to sakra...?
„Jo, budu tam," přikývl jsem s rozpačitým úsměvem. „Ale ještě s jedním kamarádem... z jazykovky."
Chris se usmál. Malé pihy na jeho tváři v tom světle ještě víc vynikly. Jeho kudrnaté hnědé vlasy by si zasloužily trochu zastřihnout, ale měly svůj šarm. A ty tmavé oči – skoro v nich nebylo vidět panenky.
„To vůbec nevadí. Jestli chce, ať jde s tebou."
„Tak si to rozmysli. Kdyžtak se pak potkáme," dodal Thomas. Jeho úzký obličej se rozzářil úsměvem, a v zelenomodrých očích se leskl odraz školních zářivek. Vzhledově byl naprostý opak Chrise, ale spolu působili jako dokonalá školní dvojka.
Přikývl jsem, myslel jsem si, že tím to skončí – ale ne. Tom si prohrábl své blond vlasy a oba si ke mně začali v klidu povídat.
⸻
Ten den jsem se rozhodl. Po škole oslovím tu hezkou blondýnku za pultem. Abigail. A Peterovi to radši neřeknu. Protože jakmile něco ví Peter, do pár hodin to ví i Lucas. A Lucasovi jsem už začínal přestávat věřit. Dával mi dost jasně najevo, co si myslí o mém přátelství s Jamesem – a nějak mě to začalo bolet.
Peter a Lucas teď trávili večery spolu – a s partou, která se scházela na zábavách, kde nikdo neřešil, že jim ještě není ani sedmnáct. Já mezitím seděl doma, pracoval na prezentaci z biologie, nebo ležel v posteli a ztrácel se ve vlastních myšlenkách. Nesmyslných. Neuchopitelných.
Neměl jsem hlad. Byl jsem pořád unavený. A přesto – vedl jsem vlastně úplně normální život.
Jen někdy jsem si přál, abych Lucasovi mohl znovu důvěřovat. Měl jsem ho rád. Od dětství to byl můj nejbližší přítel. Ale byl vždycky trochu sobec. Mluvil jen o sobě, nezajímalo ho, když se někdo trápil. Nikdy mě nepodpořil. A přesto – byl dlouho mým jediným kamarádem. Kromě Petera a Jamese jsem nikoho jiného neměl.
Když jsme s Lucasem na gymplu skončili v jiných třídách, bál jsem se začít znova. Ale naše třída byla fajn. Peter vycházel se všemi – až na Chrise a Toma. Ti dva byli od začátku nerozlučná dvojka. Žádné problémy jsme s nimi nikdy neměli, ale za rok a půl jsem s Chrisem mluvil možná dvakrát.
A najednou mě oslovili.
Nejspíš to mysleli vážně. A čím déle se ke mně chovali mile, tím víc jsem tomu začínal věřit.
⸻
„Adame, jsi v pohodě? Vypadáš jak v transu... o čem zas přemýšlíš?" zaluskal mi před obličejem Peter a já se s leknutím otočil.
„P-promiň, jsem jen nevyspalý," odpověděl jsem rychle. Nic lepšího mě nenapadlo. Už delší dobu mě myšlenky odváděly od všeho kolem. Věci bez pointy, ale přitom naléhavé.
„Fakt se nic neděje?"
„Ne, nic." Snažil jsem se ho co nejrychleji odbýt.
„A o čem jste se bavili s Christopherem a Thomasem?"
„Ale o ničem. Jen se ptali, jestli půjdu na ten zápas."
Vynechal jsem část o párty u Amy. Schválně.
„Ty proti nim taky něco máš? Stejně jako Lucas?" zeptal se ještě.
„Ne. Ale víš... Lucas je nemá rád, protože si nezískávají popularitu negativní pozorností."
Tím jsem mu vzal všechny další otázky z pusy. Rozhovor skončil.
⸻
Po škole jsem se neobtěžoval s obědem. Zamířil jsem rovnou do Starbucks.
Cítil jsem se neobvykle sebevědomý. Odhodlaný. Dneska pozvu Abigail na rande.
Jenže to odhodlání mi začalo mizet už po deseti krocích. Co když nechce? Co když má kluka? Co když jí připadám trapnej? Možná bych měl prostě jít domů. Nebo se tam jen nenápadně podívat, jestli tam vůbec je. Ne, to nedám...
Moje hlava jela na plné obrátky. Rozporuplnější jsem se v životě necítil.
Nakonec jsem se přece jen odhodlal.
Vešel jsem.
Ale za pultem... Abigail nebyla.
