Bylo něco málo po půl čtvrté ráno, když mě vzbudila prudká bolest hlavy. Ležel jsem nahý vedle Abigail. Bylo to za mnou.
Přišel jsem o panictví.
Možná bylo dobře, že jsem byl opilý a nic si z uplynulé noci nepamatoval. Ale věděl jsem jedno – bylo to zbytečné. Můj naivní mozek si myslel, že sex s dívkou něco změní. Že mě „přepne", že najednou všechno do sebe zapadne.
Opak byl pravdou.
A tak přišla chvíle, kdy jsem to musel přijmout: jsem gay.
Potichu jsem se zvedl, oblékl se, a tiše se vyplížil z jejího domu. Bylo mi zle. Měl jsem pocit, že hůř už mi být nemůže. Venku byla tma a ticho. Jen moje vlastní myšlenky mě pronásledovaly krok za krokem.
Zastavil jsem se o pár ulic dál, vytáhl telefon a napsal zprávu:
„OMLOUVÁM SE, ŽE JSEM ODEŠEL, ALE UVĚDOMUJI SI UŽ DELŠÍ DOBU, ŽE TO NECÍTÍM TAK, JAK BYCH MĚL. JE MI TO LÍTO. MĚJ SE HEZKY."
Jakmile jsem zprávu odeslal, vydechl jsem. Jako by mi někdo na okamžik sundal těžký kámen z hrudi.
A pak jsem si všiml několika zmeškaných hovorů – od Petera a od Jamese.
Nechápal jsem proč. Proč volali? Co se děje?
Než jsem stihl zareagovat, telefon znovu zavibroval. James.
Mé srdce na chvíli vynechalo úder.
Roztřásly se mi prsty. Chvíli jsem váhal. Pak jsem hovor přijal.
„Jamesi?" zeptal jsem se tiše, nejistě.
„Proboha, Adame, já jsem se o tebe strašně bál," ozval se jeho hlas. Ne tak klidný jako obvykle. Byl rozechvělý. Skutečný.
„Proč? Co se stalo?" nechápal jsem.
„Peter mi psal. Že se ti nemůže dovolat. Myslel si, že se ti něco stalo."
Na chvíli jsem ztichl.
„Ne... nic se mi nestalo. Nebo vlastně... jo. Ale jsem v pořádku. Jdu domů. Neměj strach," řekl jsem lhostejně. Nebo jsem se aspoň snažil znít tak.
„Pil jsi?" poznal to okamžitě.
„Docela dost."
„Kde jsi? Dojdu pro tebe."
Z jeho hlasu šla slyšet starost. Upřímná, až do morku kostí. A mně se chtělo brečet.
„Ne, prosím. Nechoď. Zvládnu to," namítl jsem.
„Uvědomuješ si vůbec, jaký mám o tebe strach? Jak mi tím ubližuješ?" Jeho hlas byl pevný, ale zněl víc smutně než rozzlobeně.
„Vím to. Jamie... vím, že jsem tě nechal být. A je mi to hrozně líto. Doufám, že mi jednou odpustíš. Ale teď... mě prosím nehledej, jo? Jestli můžu pro tebe aspoň něco udělat..."
Odmlčel jsem se. Musel jsem se nadechnout.
„Jamie?" zopakoval tiše. Zarazil se. „Tak jsi mi nikdy neřekl..."
Chtěl jsem něco odpovědět, ale přerušil mě.
„Jediný, co pro mě teď můžeš udělat, je dojít domů. V pořádku."
„Dobře," řekl jsem tiše.
„Slibuješ?"
„Slibuju."
Chvíli bylo ticho.
„Jinak... gratuluju k vztahu," řekl trochu ironicky.
Usmál jsem se. Hořce.
„Není k čemu. Právě jsem se s ní rozešel."
„To mě mrzí."
„Nemusí. Vysvětlím ti to... potom."
⸻
Domů jsem dorazil krátce před půl pátou ráno. Tma byla úplná. Bál jsem se rozsvítit, abych někoho nevzbudil.
Místo abych šel nahoru, zamířil jsem rovnou do koupelny. Svlékl se, pustil horkou sprchu a nechal se obalit párou.
Nebyl jsem opilý tak, abych nevěděl, kde jsem. Ale všechno bylo nějak rozmazané. Oči mě pálily. Slzy, které jsem už nedokázal zastavit, mi stékaly po tvářích a pálily, jako kdyby byly zevnitř.
Všechno dávalo tak málo smyslu.
A přitom přesně tolik, kolik muselo.
Po sprše jsem se cítil, jako bych měl každou chvíli zvracet. Opřel se o umyvadlo. Bolelo to, ale nešlo to ven. Potřeboval jsem spánek. Jen spánek. Bez prášků.
Koukal jsem sám na sebe do zrcadla. Usínal ve stoje, musel mrkat, jinak bych padl.
A pak jsem vyšel nahoru do pokoje. Po tmě, pomalu, tiše. Jakmile jsem padl do postele, byl jsem pryč.
