Bylo něco málo po půl čtvrté ráno, vzbudila mne neuvěřitelná bolest hlavy, ležel jsem nahý vedle Abigail, bylo to za mnou, přišel jsem o panictví. Možná bylo dobře, že jsem byl pod vlivem a nic si z uplynulé noci nepamatoval, ale už jsem věděl pravdu. Asi si moje naivní hlava myslela, že když budu mít sex s dívkou, moje pocity a vnímání se změní, opak byl bohužel pravdou, takže nastávala dost těžká situace, bylo potřeba to přijmou, jsem gay. Potichu si tedy pobral všechny věci a potají se uprostřed noci vykradl z jejího domu, bylo mi strašně a měl pocit, že hůř už mi být nemůže. Pár kroků od jejího domu jsem se odhodlal vzít do ruky telefon a napsat textovou zprávu: „OMLOUVÁM SE, ŽE JSEM ODEŠEL, ALE UVĚDOMUJI SI UŽ DELŠÍ DOBU, ŽE TO NECÍTÍM TAK, JAK BYCH MĚL, JE MI TO LÍTO, MĚJ SE HEZKY"
Po odeslání jsem zhluboka vydechl úlevou, dokud si nevšiml několika zmeškaných hovorů jak od Petera tak od Jamese, nechápal ani trochu, proč mi oba vyvolávali a měl dost velký strach, jednomu z nich zkusit zavolat zpátky. A když už jsem strkal telefon do své kapsy u džínů, začal opět vibrovat, byl to James. Mé srdce vynechalo v tu chvíli snad jeden úder a prsty se mi rozechvěly, přemáhal se, jestli mám hovor přijmout. Nakonec si telefon přiložil k uchu a rozklepaným hlasem ze mě vypadlo: „Jamesi?" „Proboha Adame, já jsem se o tebe strašně bál" vydal ze sebe svým hlasem, avšak nebyl tak klidný, jako obyčejně. „Proč? Co se stalo?" odvětil jsem mu nechápavě, avšak on nenaléhal a pustil se do vysvětlování. „Peter mi psal, že se ti nemůže dovolat, jestli nevím, co s tebou je, myslel si, že se ti něco stalo" Na to jsem neměl slov „Ne, nic se mi nestalo, nebo vlastně ano, teď jdu domů, neměj strach" odpověděl jsem lhostejně. „Ty jsi něco pil?" optal se, očividně to poznal na mém hlase. „No docela hodně" „Adame, kde jsi? Dojdu pro tebe" zaznělo z telefonu odhodlaně a tak laskavě, až mi bylo do pláče. „Ne, nechoď, já to zvládnu" „Uvědomuješ si vůbec, jaký mám o tebe strach? Jak mi to ubližuje?" Musel na mě být asi hodně naštvaný, ale i přesto se mnou mluvil klidně. „Mně to je jasný, Jamie, nedivím se ti, vím, že jsem se na tebe vykašlal a je mi to fakt hrozně líto, doufám, že mi odpustíš, ale teď mě v žádném případě nechoď hledat, jestli pro tebe můžu něco udělat.." zasekl jsem se a potřeboval vydechnout, bylo to lehké vyslovit, když měl člověk alkohol v krvi. „Jamie?" Zarazil se na okamžik, „Tak jsi mi nikdy neřekl" pokračoval, už jsem se nadechoval k odpovědi, avšak mne po své krátké odmlce přerušil. „Jediné, co pro mě můžeš udělat je, že dojdeš v pořádku domů" „Dobře, tak jo" odsouhlasil jsem mu, však nic jiného ani v plánu nebylo, co bych tak pozdě v noci dělal v New Yorku? „Slíbíš mi to?" optal se ještě, aby se ujistil. „Slibuji" „Jinak ti gratuluji ke vztahu" zazněl jeho hlas až ironicky. „No vlastně není k čemu, protože jsem se s ní před chvílí rozešel" Prohodil jsem na to s úsměvem. „Tak to mne mrzí" V tu chvíli jsem mu toho chtěl tolik říct, nemluvil s ním tři měsíce a teď bych mu nejradši pověděl úplně všechno, ale nemohl jsem, nešlo to. „Nemusí, potom ti to vysvětlím"
Samozřejmě, že než jsem došel domů, zapomněl mezitím na slib, co dal po cestě Jamesovi a nenapsal mu, poté, co dorazil domů. Dovlekl jsem se tam zhruba před půl pátou ráno, kdy byla kompletní tma a já se bál rozsvítit, abych nikoho neprobudil. Místo vystoupání po schodech do patra mé kroky směřovaly do koupelny, svlékl jsem si kompletně všechno oblečení a pustil teplou sprchu, koupelnou se roznesla pára a horko příjemně zalilo mé tělo. Nebyl jsem zas tak opilý, abych například narážel do věcí, nebo o sobě nevěděl. Oči mě pálily od hořkých slz, které se mi hrnuly přes spodní okraje víček, a já je byl nucen zavřít. Nedokázal jsem přemýšlet, jako střízlivý, v opilosti jsem viděl vše strašně rozmazaně a nic nedávalo smysl.
I když to se od reality o moc nelišilo, jelikož to co se stalo, taky žádný smysl nedávalo a nemělo. Když jsem se osušil, nastal ve mně pocit, že budu každou minutu zvracet. Protočil jen panenkami nad mou nevolností a opřel se o umyvadlo, bylo mi do pláče, ale nebrečel jsem. To, co jsem potřeboval, byl spánek, hodně spánku a nebrat si žádné prášky. Avšak po chvíli jsem se nachytal, jak jen hloupě koukám na svůj odraz v zrcadle. Musel taky pořád mrkat, jinak bych tam pravděpodobně usnul ve stoje. Poslední dobou se mi přece jen spalo lépe, než například na začátku školního roku a v ten den jsem byl opravdu vděčný, když si mohl do té postele lehnout, poté co se dopotácel po tmavých schodech nahoru do svého pokoje a padl unaveně do peřin.
