Občas člověk prostě potřebuje čas. Čas na to, aby si v hlavě všechno srovnal. Když reaguju hned, často toho lituju. Jsem unáhlený, netrpělivý, chci to mít za sebou – a pak se divím. Ale když si to nechám uležet den, dva, je to jiný. Přemýšlím o tom často, hlavně když mluvím s někým blízkým. V těch chvílích záleží i na tom, jak se tvářím. Když se ti někdo otevře, nemůžeš to zlehčit. Nemůžeš mu zkazit odvahu tím, že zareaguješ blbě.
A právě díky jednomu člověku... díky němu jsem pochopil, proč si lidé ubližují. Jaké důvody je k tomu dovedou. Ještě před půl rokem bych řekl, že deprese mají jen třináctileté holky, co se chtějí zviditelnit. Sebepoškozování? Jen další způsob, jak si říct o pozornost.
Mýlil jsem se.
Jistě, jsou lidé, kteří to dělají na oko. Dají si na Instagram zápěstí se slovy jako „bojuj" nebo „ztracená", aby je někdo objal. Ale pak jsou tu ti druzí. Ti, kteří to skrývají. Ti, co se opravdu trápí. Nechtějí být vidět. Jen... nevědí, co s tím.
A taky jsem si dřív myslel, že kdo mluví o sebevraždě, ji nikdy nespáchá. Jenže to je jeden z těch mýtů, co se tradují, protože se jimi lidi uklidňují. Člověk prohodí něco jako „Já už se zabiju" a ostatní se zasmějí. Haha, dobrý joke. Jenže pak leží v nemocnici. Na JIPce. A nikomu není do smíchu.
Sebevražda není hrdinství. Ale pokud do toho vstupuje psychická nemoc – deprese, bipolární porucha, cokoli – je to jiný příběh. Lidi místo aby naslouchali, moralizujou. Dřív, když jsem viděl pořezanou holku, napadlo mě, že je blbá. Dnes bych se jí možná zkusil zeptat, co se děje. A to je změna, která nepřišla sama od sebe. Musel jsem si vyslechnout příběh. Někoho, kdo znal někoho. Někdo, kdo věděl víc než já. A pak už to nešlo brát na lehkou váhu.
⸻
Přerušil mě šustot vedlejší židle. Peter dorazil pozdě. Když si sedal, zarazilo mě, že z něj necítím cigarety. To bylo nové. Tak jsem se na něj otočil – právě ve chvíli, kdy on koukal na mě. Fakt nic. Že by dneska nestihl svoje ranní kolečko za školou?
„Co děláme?" zeptal se trochu rozpačitě a začal lovit sešity z batohu.
„Slohovou práci. Úvahu," odpověděl jsem stručně.
„No já vůbec nevím, o čem bych měl psát. Co máš ty?" zeptal se, sklesle se zadíval na můj papír a nakoukl přes rameno.
⸻
...Když si vše promyslím třeba den, nebo dva, reaguju jinak...
Psaní se rozběhlo samo. Plynulo. Měl jsem pocit, že to konečně někam směřuje. Ale pak jsem si všiml, že Peter pořád čte. Ani se nesnažil předstírat, že ne. Když jsem odložil propisku, muselo mu dojít, že o něm vím. A stejně pokračoval až do konce.
„Zajímavý," pronesl suše. Nepodíval se na mě. Jen vrátil papír blíž ke mně.
Neřekl jsem nic. Neměl jsem rád, když mi někdo kouká přes rameno. Ale na Petera se člověk těžko zlobil. A hlavně – nebylo proč. Dlouho jsme mlčeli. Pak to ticho prořízl.
„Hele, teď bude ten školní fotbalový zápas. Jako každej podzim. Nešel bys?"
Obvykle bych řekl ne. Automaticky. Ale dnes ze mě vypadlo něco jiného:
„Jo, proč ne?"
Podíval se na mě, jako bych právě ohlásil kandidaturu na prezidenta.
„Odkdy ty říkáš ano na společenský akce?"
„Asi mám horečku. Ale rád bych tam s někým šel."
Pokrčil jsem rameny a usmál se. Rychle jsem změnil téma.
„A co ty? Jsi v pohodě?"
Chvíli zaváhal. Pak přiznal: „Od toho rozchodu vůbec ne. Mám pocit, jako bych se rozpadl na kusy."
A sakra. Možná jsem se ptát neměl. Bylo to už měsíc, ale Peter pořád vypadal, že to má čerstvé.
„Co se mezi váma stalo?"
„Vlastně nic hroznýho. Ale strašně jsme se pohádali. Nedopadlo to dobře... a nechce se mi o tom mluvit."
Jeho výraz byl podrážděný. Ale pod tím byl smutek. A já pochopil. Asi ho podvedla.
Nebo prostě odešla.
Nebo ho jen přestala vidět.
Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si říkal: Sakra, proč zrovna teď myslím na tohle? A pak mi došlo, že už jsem jako James...
