Marinettina minulost

5. Probuzení

Adrien

Už je to 5 týdnů, co je Mari v kómatu. Slzy mi tečou pořád. Je podezřelé, že Lišaj nezaútočil. Bojím se, že něco chystá.

Dojel jsem ke škole, a tam už stáli Alya s Ninem. Pozdravil jsem je a oni mě.  Měl jsem smutný výraz. Šli jsme do třídy, a Chloé se na mě zase nalepila. ,,Adrienku, copak ti je?" zeptala se mě Chloé. ,,Nic." odsekl jsem, zrovna jí mam říkat, co mi je. Tss. ,,To je kvůli tý socce Dupain-Chengové že?" odfrkla si. ,,Zasloužila si to kráva jedna blbá." to se mnou seklo. ,,Cos to řekla!" řekl jsem rozčíleně. ,,To co si myslím Adrienku. Tebe si nazaslouží, ty máš na lepší, jako jsem já." pohodila ohonem a už s mě chystala políbit. Ale já jí odstrčil. ,,Tak já ti něco řeknu, ty přepudrovaná nádhero! O Marinette takhle mluvit nebudeš jasný!?! Nevíš jaká je! Je to ta nejúžasnější holka kterou znám. Je hodná, milá, nesobecká, odvážná a krásná. Narozdíl od tebe. Ty jseš jen prolhaná mrcha, která myslí jenom na sebe, pořád mele a mele, a nade všechny se vyvyšuješ. Já Marinette miluju, takže jí necháš na pokoji jasný??!! Uslyším od tebe jedno hnusný slovo na ní, uvidíš jasný!?" ty poslední slova jsem na ní zakřičel. Chloé začala brečet a utekla. Celá třída na mě koukala s otevřenou pusou, a já si uvědomil co jsem řekl. Všichni začali jásat. Alya, Juleka, Rose a Milene mě objali a říkaly, že jsem jí to natřel. Musel jsem se usmát. S klukama jsem si plácl.

Mezitím v nemocnci

Marinette

Kde to jsem? Pomalu otevírám oči, a uvidím býle stěny, velká okna a...a... ,,Tikki!!" řeknu slabým hlasem. Předemnou se objeví moje kwam. ,,Marinette." s uslyzenýma očkama mě obejme. ,,Tikki." řeknu a do očí se mi nahrnou slzy. Pak se mi vynoří, co se stalo.
Zase se mi zdálo o Jackeovi, probudila jsem se a začala brečet máma ke mě přišla obejmula mě, a zeptala co se stalo. Já jí všechno řekla a rozplakala se víc.
Když jsem šla do školy, přišla jsem pozdě. Učitelka mě seřvala a já se jí omluvila. Sedla jsem si na místo. O přestávce ke mě přišel Adrien a zeptal se mě co se stalo, já mu odpověděla že nic a odešla. Po škole se mě na to zase ptala Alya, a to už sem nevydržela a s pláčem se rozeběhla domů. Tam jsem se zhroutila a Tikki mi řekla ať se jdu vyspat. Ale zase se mi zdálo o Jackeovi. Probudila jsem se s křikem, který musela slyšet celá Paříž a rozbrečela se, pak se mi setmělo před očima. Poslední co jsem slyšela bylo, jak někdo volá mé jméno a dokud jsem neupadla do bezvědomí.
,,Tikki? Jak dlouhou sem byla v kómatu? A co Lišaj útočil?" ,, Byla si v kómatu 5 týdnů Marinette. A Lišaj zatím neposlal žádného akumu." odpověděla. 5 týdnů? Proto mám takový hlad. Ulevilo se mi že Lišaj nezasáhl. V tom vejde doktor a Tikki se schová. ,,Ále vy jste se nám probudila Dupain-Chengová. Tonje zázrak. Jakpak se cítíte." zeptal se mě doktor. ,,Špatně mám hlad, a motá se mi hlava. A nejradši bych spala." řekl sem doktorovi. ,,Zajímavé, po tom šoku co jste prožila, je to pochopitelné." usmál se a já zbledla. ,,Šoku?" řekla jsem nevěřícně. ,,No....ano, málem jste umřela, ale na štěstí jsme vás na poslední chvíly zachránili. Už jsme si mysleli, že se neprobudíte." zbledla jsem. ,,A-a kdy mě p-pustíte domů?" ,,Do zítra si vás tu necháme. Pak vás pustíme domů." usmál se doktor.,,Děkuju, a mohl byste prosím vás někomu říct, aby mi přinesl nějaké jídlo? Mám totiš strašný hlad." řekla jsem a zakručelo mi žaludek. ,,Jistě. A abych nezapoměl, musíte být v klidu." řekl a odešel. Tikki vylezla. ,,Jo a Marinette abych nezapoměla, těch 5 týdnů co si byla v kómatu, za tebou chodil Adrien." jakmile to dořekla, tak sem na ní civěla s otevřenou pusou. ,,A-Adrien? On tady byl?" zeptala jsem se a pak dostala strach. ,,Neviděl tě Tikki že ne." ,,No.....řekněme že.....ví že jsi Beruška, a že....to zjistil tak, že mu to řekl Plagg, jeho kwami." tak teď sem úplně mimo. Teď mam ještě otevřenější pusu než sem měla. ,,A-Adr-rien j-je K-Kocour? J-jak, c-co....." to je na mě moc. ,,Klid Mari uklidni se. Doktor říkal že máš být v klidu." řekla. ,,M-Máš pravdu, půjdu si zdřímnout." a za 3 minuty jsem usnula. Teď by mě neprobudil ani ohňostroj.

Ve škole

Začala 2 hodina a Chloé nikde. V tom se ozvala rána. Vyběhl jsem ze třídy. Chloe. Schoval jsem se za roch. ,,PLAGGU DRÁPKY." a místo mě už tu byl Černý Kocour.
,,Ale, ale kohopa to tu máme?" řekl jsem a otočila se. ,,Á Kocourek nám přišel. A kde máš Berušku?" zasmála se. A já s jí mohl prohlídnout. Na sobě měla černé šaty a na ruce náramek, ze kterého vylétaly střely. Akuma musí být v tom náramku. ,,Jsi moc zlobivá holčička Chloé." ,,Nejsem Chloé, ale Sadgirl." a začali jsme bojovat.
Po hodině bojování jsem byl unavený. ,,Ale čičí je unavená. No nedá se nic dělat." odstrčila mě takovou silou, až jsem se bouchl zády o zeď. Au. To bolí. ,,A jestli mě omluvíš, jdu zabít Marinette." jakmile to dořekla, tak utekla. Ne! To jí nedovolím. Zvedl jsem se a šel za ní. Snad jí zastavim.

V nemocnici

Najednou jsem uslyšela ránu. Rychle jsem se vzbudila. To jsem dělat neměla. Hned se mi zatočila hlava a zabořila hlavu do polštáře. ,,Kde jsi Dupain -Chengová." trhla jsem sebou. Pak se rozzrazily dveře a do nich vstoupila... ,,Chloé?" řekla jsem ještě slybím hlasem. ,,Nejsem Chloé, ale Sadgirl. A přišla jsem si pro tebe." zasmála se a vrhla se ke mě. Sakra! Rychle jsem vstala, když v tom se mi zatočila hlava a podlomila kolena. ,,Už tě mám." chytla mě za límec. ,,Nech mě na pokoji Chloe." kopla jsem jí. Ona mě pustila a chytla si nohu. ,,Ty mrcho jedna." a střelou mě omráčila, hodila mě přes rameno a šla k Eiffelově věži.