Marinettina minulost

22. Záchrana?

~Mia~

Probudilo mě pípání u hlavy. Pomalu jdem otevírala oči a zjistila, že jsem v nemocnici. Snažila jsem se vstát ale nešlo to. V tom se otevřeli dveře.
,,Á tak jste se přeci jen probudila." řekl mi doktor. ,,Jak dlouhou jsem byla mimo?" zeptala jsem se ho, protože jestli dlouho tak...
,,Byla jste v kómatu měsíc, slečno Whiteová." řekl a ja zbledla. To ne.
,,Ne, ne, ne, to...kdy mě pustíte?" zeptala jsem se. ,,Ještě uděláme pár testů takže..myslím, že za dva dny." řekl a já mu poděkovala a odešel. Propukla jsem v pláč. 

V tom se otevřeli dveře a v nich stála mamka. Přesně taková, jak si ji pamatuju. Její růžovo zrzavé vlasy, spletený do po straně volnějšího copu, a její krásné křišťálově modré oči. Ihned se ke mně rozeběhla a obejmula.

,,Maminko!" špitla jsem a objetí jí opětovala. ,,Ach holčičko moje, jsi v pořádku?" zeptá se mě.
,,Ano mami jsem. Konečně jsem mu utekla mami, ale dostal Marinette." řekla jsem.
,,To ne...chudák holka..a co mirákulum? Našla si ho?" zeptala se mě mamka. Asi se ptáte, proč mamka ví o mirákulech. No pravda je taková, že ona sama vlastila mirákulum Chaton Frise, kterè teď momentálně vlastím já.
,,Ano mami, našla jsem ho. A mohu tě o něco požádat?" zeptám se jí.
,,Ano zlatíčko?"
,,Nemohli bychom se přestěhovat zpátky do Paříže?" zeptám se jí a udělám na ní psí oči.
,,No..nevím, ale asi jo. A proč pa se ptáš?" zeptá se mě.
,,No víš, chybí mi kamarádi a...hlavně je tam Adrien Agreste, Marinettin přítel. A ten ji hledá, myslí si že je v Paříži, ale ona je tady. A jestli něco nepodniknu, tak Mari může umřít mami. Panebože! Co když už je mrtvá co kdyż.." do řeči mi vstoupila mamka.
,,Mio, teď mě poslouchej ano? Mari je v pořádku, je silný člověk zvládne to.
A co se týče tvého návrhu, tak se přestěhujem zpátky do Paříže." řekla mamka a já byla štěstím bez sebe. Neboj Mari, zachráním tě.

Ještě v ten den mi doktor řekl, že mě už zítra pustí domů. Já byla štěstím bez sebe. Konečně se zase uvidím s Marcelem.

•               •              •

~Adrien~(Den kdy pustily Miu)

,,Měsíc. Jeden zasranej měsíc a půl, co Mari ten hajzl usnesl!! A měsíc a půl utrpení!!!!!" zakřičel jsem ze svého pokoje, rozbil skleničku, sesunul se po zdi na zem a začal brečet. Proč? Proč musí být všechno tak komplikované???!!
Už jsme do toho zatáhli i policii ale ta to po 3 týdnech vzdala. Slaboši! Neumí nic jiného, než se jen cpát koblihami!
Nejim, nespim a mám noční můry. Bojím se o Mari. Ona moje všechno.
Už i Marcel mi říkal, že mám něco snít, ale já nemužu. Už takhle dál nemužu. Nathalie mi říkala, že otec se ještě další měsíc zdrží. To je dobře, seřval by mě za to, jak teď vypadám. Jen se utápím v myšlenkách...myslím jen na ni. Vzpomínám na náš první tanec. Bylo to tehdy, jak Chloé pořádala oslavu aby všem ukázala, že může být hodná. Tehdy jsme bojovali proti Zledvědovi.

Stál jsem stranou od parketu a koukal se na spolužáky. Chtěl jsem Mari požádat o tanec, ale nemohl jsem ji najít. A pak zničeho nic do mě někdo narazil, jen tak tak jsem se udržel.
Obrátil jsem se abych se podíval kdo do mě strčil a byla tam ona. Podívala se na mě svýma azurovýma očima a já se musel pousmát. ,, Jé, ahoj Mari.'' řekl jsem a pousmál se.
,,A-Ahoj. P-promiň já n-nechtěla do tebe v-vrazit.'' vykoktala ze sebe. Jen sem nad tím mávnul rukou a táhl ji na parket. Vzal jsem její pravou ruku do té své a druhou rukou jsem jí spočinul na levém boku. Ona zas levou ruku položila na mé rameno.

Začali jsme tančit. Tančila nádherně, jako víla. Poté náš zrak utkvěl na Nino a Alye.
,, Jsou nádherný pár. "řekl jsem.
,,Jo to jo. '' odpověděla a já se usmál.
V tom okolo nás protančili Alya a Nino. Marinettiny ruce byly teď omotané okolo mého krku a moje ruce spočívali na jejich bocích. Oba dva jsme se na ně dívali jak vyvorané myši. Pak se naše pohledy setkali a já jen pokrčil rameny a vytáhl ji do obětí a tančili jsme pomalí ploužák.