Marinettina minulost

4. Smutná zpráva

~Adrien/Černý Kocour~

Když jsme vstoupili do pokoje, tak jsem zbledl. Mari byla býlá jak stěna a měla kapačky. Celkově vypadala hrozně. Sabina k ní přišla chytla jí za ruku a začala brečet. Já sem přistoupil z druhý strany, chytl jí za ruku a rozbrečel se. Tom uklidňoval Sabinu. ,,Moc se ti omlouvám princezno." zašeptal jsem, že to slyšela jen ona.

Po hodině jsme všichni šli domů. Ve svém pokoji jsem se detransformoval a lehl si na postel. A pořád si přehrával moje okamžiky s Marinette. Neměl jsem vůbec na nic chuť. Brečel jsem.

Ráno jsem vstal o něco pozdě. Ale co, jdu do koupelny, kde si udělám hygienu, obleču se, vezmu tašku a nastoupím do limuzíny.

Před školou už čekají Nino s Alyou. ,,Ahoj." pozdravým smutně. ,,Ahoj Adriene co se děje." mám jim to říct nebo ne? ,,Mari ona........" zlomil se mi hlas. ,,Ona včera utrpěla velmi vážnej šok. A teď je v nemocnici v kómatu. A neví jestli se probere." začali mi téct slzy. Alya ke mě já šla obejmula mě a začala brečet. ,,N-ne t-to n-není m-mož-žný Ma-marinette....." Nino se k nám přidal. Bylo mi jedno, že se na nás všichni dívají. Když jsme se uklidnili, tak jsme šli do třídy, já se ještě zastavil u učitelky. Marinettini, rodiče mě požádali, abych řekl že Mari nepříjde do školy. Zaklepal jsem. ,,Dále." ozvalo se. Vstoupil, zavřel za sebou a řekl jí to.

Pak mě poslala do třídy. Už sem byl ve třídě, když v tom se na mě řítila Chloé. Prrr, já jí nenávidím. ,,Adrienku!" řekla a obejmula mě, už mi chtěla dát pusu, ale já jí odstrčil. ,,Nech  mě konečně na pokoji!!! Nemám na tebe náladu!" šel jsem si sednout. Ona se naštvala a sedla si na místo.  Já se taky posadil. Otočil se, a uvědomil si, že tu není Mari. Ta by tady vypukla smíchy. Smích....
..její krásný roztomilý smích. Co sem to právě řekl???! Co to se mnou je? To už sem nemohl řešit, protože začala hodina. Škola byla nudná(jako vždy) a ubýhala pomalu.

Konečně škola skončila. Právě teď čekám, až pro mě přijede limuzína. Pořád musím myslet na Mari.....já nevím, ale....možná k ní cítím něco víc......než kamarádství. Z mého přemýšlení mě probral klakson. Limuzína. Nastoupil jsem a jel domů.

Jdu do pokoje, dám Plaggovi camembert. A jdu se kouknout na Berublog.
,,Ach! Tak moc by mě zajímalo, kdo je beruška pod maskou." řekl jsem. ,,Já vím kdo je beruška.'' řekne Plagg potichu, ale já ho uslyším. ,,C-cos to řekl? Ty víš kdo je beruška pod maskou???!!?" zakřičel jsem.  ,,Eee...................jo?" ,,Tak kdo je to, kdo je to." vychrlil jsem to an něj. ,,Neřeknu ti kdo, na to musíš přijít sám, je to někdo z tvý třídy." řekl Plagg. Tak počkat...ze třídy? Hmmm..jen jedna má černé vlasy jak noc a nebesky modré oči. Vydechl jsem. ,,Marinette." ,,No bravo, ty seš ale genius." řekl Plagg a já se na něho ušklíbl. Nemohl jsem tomu uvěřit, že to Marinette je moje Broučínka. Jak sem mohl bejt tak slepej? Stejný oči, vlasy, postava, úsměv.....,,Awww." dostal jsem ze sebe. Ale když jsem si uvědomil, že je v kómatu, tak jsem se rozbrečel.