Marinettina minulost

16. Bolestivé vzpomínky 2.část

~Marinette~

,,Dobře Jacku, posaď se vedle Alix." řekne učitelka a ukáže o a řadu u okna, na 4 lavici.
,,Dobře." odpoví jde si sednou. Cestou se na mě hodí úšklebek a já se zachvěju.
,,A-Adriene o-on se v-vrátil." řeknu potichu a celá se chvěju.
Adrien se na mě podívá a řekne: ,,Neboj Mari, já a Marcel tě ochráníme. Slibuju." řekne mi potichu do ucha.
,,Děkuju." zašeptám a podívám se na Jacka. Ten se na Adriena, dívá vražedným pohledem.

,,...a to je pro tuto hodinu vše." řekne učitelka, když zazvoní.
Když odejde přijde ke mně a Adrienovi Marcel.
,,Musíme si promluvit." řekne Marcel a jdem mu ukázat, naší tajnou lavičku.
Když už jsme z dohledu rozpláču se, Adrien neváhá, vtáhne mě do obětí a utěšuje.
,,O-On se vratil." řeknu mezi vzlyky.
,,Já toho hajzla zabiju, měla si pravdu Mari." řekne Marcel a hladí mě po zádech.
,,Ale já nechtěla mít pravdu. Bojím se. Bojím se, že to co se mi stalo před 3 rokama se můžs stát znovu." řeknu, už skoro v klidu.
,,Neboj, já a Marcel tě ochráníme." řekne Adrien odtáhne mě od sebe, vezme mou tvář do dlaní a utře mi slzy. Potom mě jemně políbí.
,,Jo Mari, ochráníme tě a s Jackam skoncujem jednou provždy." řekne Marcel a já se chtě nechtě usměju.
,,Tak pojď, jdem do třídy." řekne Adrien a já přikývnu. V půlce cesty se zeptám, jestli bych mohla na záchod si upravit tu rozmazanou řasenku. Oba souhlasí.

Právě jsem před zrcadlem a upravuju se, když v tom si všimnu osoby, která za mnou stojí. Zblednu. Nohy se mi třesou a se strachem v očích se otočím. Stojí tam on.
,,Kopak to tu máme? Marinette Dupain-Cheng." při jeho hlase mi přejede mráz po zádech.
,,Proč jsi tady." syknu na něj. On se ke mě přiblíží.
,,Copak jsi zapomněla?" zeptá se a ty vše hny vzpomínky se mi vrací. Já tě najdu Marinette! A až tě najdu budeš toho litovat!! Když tě nemůžu mít já tak nikdo." otřesu se.
,,Hmm...vzpomněli jsme si že. A co na tohle vzpomínáš?" zeptá se mě přirazí ke zdi a přisaje se mi na krk. Snažím se ho odstrčit, ale nejde to. Slzy mi tečou, snažím se křičet, ale nejde to.
Jsem zamčená v pokoji a na rukou mám okovy. V tom se otevřou dveře a v nich stojí Jack. V ruce má bič. Přijde ke mě, otočí mě zády. Strhne mi košili a připravuje se. Plask. Jedna rána. ,,Áá." zakřičím. Plask. Plask. Druhá, třetí. Plask
Čtvrtá. To se neudržím a zakřičím, slzy mi tečou. Bolí to.
Sáhne mi pod tílko a při tom mě nepřestane líbat. Vzpírám se, ale nemá to cenu. Brečím, křičím o pomoc, ale nikdo se neozývá. Už dávno začala hodina. Tohle je můj konec.
,,Necukej sebou Marinettinko, já vím, že se to líbí." řekne a zmáčkne mi pod třičkem ňadro. Znažím se udržet vdech. Pak se vrhne na moje rty. Snažím se mu vyškubnout, ale on nepovolí. Kdyż se mi to povede jen na pár vteřin, zakřičím z plných plic.
,,Adriene!! Pomoc!!" zakřičím a v tom mi Jack vrazí facku.
,,Ty huso hloupá, co si to dovoluješ? Stejně tě nikdo neuslyší. Hahahaha." zasměje se strašidelným hlasem. Nemá to cenu, nikdo mě neuslyší. Pak něco skusím. Kopnu ho kolenem do citlivého místa, ale nic se nestalo. Za to on mi dal pěstí do břicha. Zaskučím bolestí. Z posledních sil mu vrazím pěstí do obličeje. On se naštve a schodí na zem. Vzal mi ruce a držel mi u hlavy.
,,Tak a teď poslouchej, jsi moje rozumíš???! Moje!!.'' zakřičí a já se na novo rozbrečím. V tom se rozrazí dveře a v nich stojí Adrien s Marcelem. Oba dva mají vystrašené oči z toho, co vidí před sebou. Poslední co vidím je, jak Marcel mlátí Jacka spolu s Adrienem, než upadnu do bez vědomí.

~Adrien~

Mari se nás zeptala, jestli může na záchod si u pravit obličej, kvůli rozmazané řasence. Souhlasili jsme. Ona šla na záchod a mi do třídy.
,,To není možný, já myslel, že Jack je na psychiatrii." řekl Marcel a já kývnul na souhlas.
,,Jen se bojím, co provede Mari. Před 6 týdny utrpěla velmi vážný šok a doktor říkal, že se nesmí stresovat." řekl jsem.
,,Já vím, ale viděl jsi ji ne? Jen když řeknem jeho jméno zbledne. Musíme jí chránit za každou cenu." řekne Marcel a já odsouhlasím. Když vejdem do třídy, akorát zvoní.
Posadíme se a čekáme až příjde učitelka. Mari tu pořád není. Mám o ní strach. Ale, vždyť je jenom na záchodě.
Z úvah mě přerušila učitelka, která přišla do třídy. Hodina začala.

Už je to 30 minut a Marinette nikde. Ani Jacka tu nevidím. Ne. To snad není možný co když...
Okamžitě jsem zvedl ruku.
,,Adriene?" zeptá se mě učitelka.
,,Mohl bych se jít podívat za Marinette? Nebylo jí dobře a tak šla na záchod." řeknu a Marcel se taky přihlásí. Asi si dal jedna a jedna dohromady.
,,Paní učitelko? Můžu jít s Adrienem? Marinette je totiš moje sestra a..." nedokončil Marcel, protože ho učitelka vyrušila.
,,Ale ovšem, že můžete. Běžte." řekla a my jsme tak učinili.
Odešli jsme ze třídy a tryskem si to mířili k holčičím záchodům. Modlil jsem se, abych tam neviděl to, co si myslím.
,,Já toho parchanta zabiju!" řekne Marcel.
Už jsme na holčičích záchodech a otevíráme dveře a to co tam uvidíme...málem jsem z toho dostal infarkt. Jack byl nakloněnej nad MOJÍ Marinette. Ten hajzl. Marinette se na mě dívala s pohledem plným utrpení.
Jack si stoupl a Marcel se na něho vrhnul. Dával mu pěstí a Jack nebyl pozadu. Podíval jsem se na Mari. Nasral jsem se, vzal jsem ho za límec a vykopnul ho.
,,Marinette!" zakřičel jsem a šel k ní zvedl jsem jí a Marcel jí změřil tep.
,,Má nízký tep, musíme domů." řekne se starostí v hlase.
,,Dobře. Běž za učitelkou a řekni, že se Mari udělalo špatně a tak jí odvezem domů. A taky aby nás omlouvila ze školy." Marcel kývnul na souhlas a šel za učitelkou. Já s Mari jsem šel před školu, kde jsem čekal na Marcela. Když vycházel, nesl naše věci a pomalu jsme šli do bytu.