Marinettina minulost

2. S Marinette se něco děje.

~Adrien~

Dneska jsem vstával pozdě, čímž sem si vyslechl Nathalienin proslov. Ujistil jsem jí, že to bylo naposled a už se  to nestane. Když jsem přijel ke škole, hned jsem šel za Ninem.
,,Ahoj Nino."
,,Čus bro." daly jsme si placáka. Přišla k nám Alya.
,,Ahoj kluci." řekla smutně. ,,Ahoj." řekli jsme na stejno.
,,Kde je Marinette?" zeptal jsem se Alyi.
,,To já právě nevím. Volala jsem Marinettetiným rodičům, ale nikdo to nezvedal, volala jsem i Mari ale ta to taky nezvedá."jakmile to dořekla, něco se ve mě zlomilo.
,,Tohle se Mari nepodobá." snažil jsem se abych se nezadrhl.
,,Já vím.....ale už bychom měli jít, zachvíly bude zvonit."
,,Máš pravdu jdeme."řekne Nino a tak jsme šli. Začala hodina a Marinette pořád nepřišla. Co když se jí něco stalo? V půlce hodiny někdo vtrhne do třídy. Marinette.
,,Jak to že jdete pozdě Dupain-Chengová? Máte důvod?" Marinette se lekla.      
,,O-omlouvám se paní u-učitelko, ale zaspala jsem." řekla roztřeseným hlasem.
,,No dobře...bež si sednout."
,,Ano paní učitelko." když prošla podívala se na mě. A já si až teď všiml, že má kruhy pod očima a je bledá jako stěna. Musím zjistit co se s ní děje.

Jakmile zazvonilo na přestávku, neváhal jsem a šel za Mari. Když jsem k ní došel byla bledší než předtím.
,,Marinette?"podívala se na mě svýma krásně modrýma očima. ,,Ano?" řekla to bez jakékoli emoce, až jsem se leknul.
,,Co se děje?" zeptal jsem se a ona se zase na mě podívala, ale ta jiskra, co byla v jejích očích už není.
,,Nic." vstala a šla do třídy. Stál jsem tam jo tvrdý I. ,,Marinette."řekl jsem, to je to jediný co ze mě vypadlo. Pak jsem šel zpátky do třídy.

Když skončila škola, hned jsem bežel před školu. V tom sem uslyšel jak Alya něco říká. ,,Marinette! Počkej!" a já uviděl jak Mari utíka s pláčem pryč. Rychle jsem přiběhl k Alye a zeptal se co se stalo.
,,S Marinette se něco děje a nechce mi říct co."
,,Taky sis toho všimla?" přikývla. ,,Dneska k nim zajdu a zkusím zjistit co se s ní děje." ,,Dobře. Ale pak mi dej vědět co s ní je." řekla naposled. Už jsem viděl přijíždět limuzínu.
,,Dobře.Ahoj." ,,Ahoj." řekla. Poté jsem nastoupil do limuzíny a odjel.

~Marinette~

,,Tikki já...j-já už nemůžu." zlomil se mi hlas a já se sesunula na zem svého pokojíčku.
,,Co to říkáš?" vyhrkla vyděšeně moje kwami.
,,Ty vzpomínky....pronásledují mě a nutí mě prožívat všechno znovu a znovu." do očí se mi derou slzy a já jim nechávám volný pruběh.
,,Pššt Mari uklidni se..a skus se jít vyspat." řekla klidně Tikki.
,,D-dobře." Šla jsem si lehnout.
Ve snu

,,Jacku p-prosím p-přestaň." přestal mě mučit, plyvala jsem krev. Všude kolem byla krev. Moje krev. ,,Tak co uš ses poučila? Hahaha." zasmál se temně. ,,A-" ,,Nech ji být." uslyšela jsem známý hlas. ,,M-marceli?" řekla jsem ztěžka. ,,Co tu chceš!?!" zakřičel Jacke. Marcel se napřímil. ,,Přišel jsem si pro svojí sestru!" řekl rozhořčeně. ,,Tak snadno jí nedostaneš. Hahahaha." Marcel se usmál. ,,To si myslíš ty!" a začaly se spolu prát. Z posledních sil jsem na Marcela křičela. ,,Marceli néé. On tě zabije....jako zabil Veroniku!" Marcel se zastavil. Sakra! To sem neměla říkat. A toho Jacke využil, vzal nůž a chtěl Marcela bodnout, stejně jako Veroniku. To sem nemohla dovolit. Už jeden sourozenec mi umřel, nechci aby se to stalo znovu. Ze všech sil co mi zbývali jsem se postavila a běžela přímo před Marcela. ,,Marceli pozor!" odstrčila jsem ho a Jackeuv nůž mě bodl do břicha. Spadla jsem na zem. A oba na ráz vykřikli. ,,Marinette!" Marcel ke mě přiběhl jako první, opatrně mi nůž vyndal z břicha a jakmile se Jacke přiblížil bodl ho do stehna. Na to mě vezme do náruče a utíká se mnou pryč. ,,Vydrž Mari..všechno zase bude dobré." to jsou poslední slova která jsem slyšela, než sem upadla do bezvědomí. Do sladkého černého bezvědomí.

V realitě

Vzbudím se, vykřiknu a začnu brečet. V tom se mi setmí před očima a já upadnu do bezvědomí.
,,Marinette." poslední slova, která jsem slyšela.

~Sabina~

Uslyším jí brečet a tak běžím za ní.
,,Marinette" zakřičím, když vidím jak moje Beruška upadá do bezvědomí. Přiběhnu k ní a změřím jí tep. Nedýchá. Zavolám na Toma, ať zavolá sanitku.

~Adrien~

Ležel jsem na postely, když vtom jsem uslyšel křik. Marinettin křik.
,,Plaggu? Slyšel si to." zeptal jsem se ho. 
,,Mari se něco stalo.
,,Půjdu jí skontrolovat. PLAGGU DRÁPKY!!"vyslovil jsem ta slova a jakmile se mi na hlavě objevily uši, na obličeji maska a mé tělo pokryl speciální oblek s tyčí na zadech mohl jsem vyrazit.

Zde je další kapitola.
Děkuju za 32 přečtení, ani nevíte jakou mam radost jste skvělí.

To je prozatím vše. Mějte se hezky a u další kapitoly ahoj.😇😇😉
Vaše
Hela003😋😘