Prokleti Osudem [✔️]

XVI.

To teplo bylo podivné. Nepřirozené, ale zároveň příjemné. Odkud se bralo? Nemohlo být její, ne s jejím ledem. Vždy měla chlad radši a období léta jí neprospívalo.

Přesto jí tohle teplo nevadilo. Zajímavé.

Nevěděla, kdy se přehoupla přes pomyslnou hranici a probudila se, ale najednou prostě cítila, že se k ní kdosi tiskne, a právě ten někdo byl zdrojem onoho tepla. Věděla, že se nachází v noře hlídkařů, to jí došlo podle známých pachů. Zvenčí k ní doléhalo několik zvuků a hlasů, takže musel být den, avšak v doupěti bylo ticho.

Zavrtěla se a otevřela oči. První, co viděla, byl zelený pohled plný obav a zvědavosti a ještě něčeho, co nedokázala určit. Ty oči ji propalovaly, jako by jejich majitel mohl vidět až do jejího nitra.

Pomalu, překvapeně zamrkala. Obklopovala ji černá srst a až teď dokázala určit, kdo že se to k ní celou dobu tiskl. To zjištění způsobilo další zamrkání. „Firclaere?"

„Jsi vzhůru," vydechl vlk tiše, stále hledě do jejích očí.

Pokusila se odtáhnout, ale on byl kolem ní omotaný pevně, nepouštěl ji. „Co... tady děláš?" zeptala se.

„Zahříval jsem tě," odvětil zvláštně pozměněným hlasem. „Byla jsi podivně zmrzlá. Až smrtelně."

„Děkuji," dostala ze sebe po chvíli, protože to opravdu bylo na místě.

„Měl jsem strach," zamumlal, přejížděje ji pohledem a opatrně uvolňuje sevření. „Neprobouzela ses čtyři dny."

Dech se jí zadrhl a následně zrychlil. Nevěděla o sobě celé čtyři dny?! „Ššš! Klid, Iciriny," řekl okamžitě Firclaer a natáhl k ní hlavu, aby jí konejšivě olízl ucho. „Teď už jsi vzhůru a to je hlavní. Ve smečce se navíc nestalo nic důležitého."

Odtrhla od něj pohled, rozhlížejíc se kolem. Do doupěte proudila jen trocha světla Slunečního kotouče. Teď, když Firclaer uvolnil sevření, se od něj konečně mohla odsunout. Ucítila chlad, když teplo jeho těla zmizelo, ale odolala mírnému zachvění.

Vědoma si toho, že ji vlk celou dobu sleduje, se opatrně pokusila postavit na tlapky. Připadala si jako malé vlče, které se teprve učí chodit, ale kdo by se jí po těch dnech divil? Byla zesláblá a ztuhlá. Musela zatnout zuby i svaly, aby se jí podařilo postavit. Ovšem nestačila ujít ani jeden krok, když se začala naklánět na bok.

Firclaer okamžitě vyskočil na nohy a podepřel ji. „Opatrně," broukl konejšivě. „Nepřepínej se. Máš hlad?"

Zavrtěla hlavou. „Jenom žízeň. Mohli bychom...?"

„Jistě," odsouhlasil okamžitě. Počkal, dokud Iciriny neudělala první krok, načež vyšel společně s ní. Držel se tempa, které vlčice určila. Ne moc rychlé, jak si tlapky musely znova zvyknout nést váhu celého těla, a jak se tělo muselo rozpohybovat.

Sotva vyšli ven z nory, oslepilo ji ostré světlo. Rychle sklonila hlavu k zemi a několikát prudce zamrkala, aby se zbavila mžitek. Firclaer zastavil, počkal, než si její oči přivykly jinému než mírnému světlu, a když pak Iciriny znova vyrazila, vyrazil s ní.

Trochu sebou cukla, když kdosi vykřikl její jméno. Nevědomky se přikrčila, jelikož na ní ulpěly pohledy všech vlků. Nelíbilo se jí, že ji vidí takhle – oslabenou –, ale nezmohla nic.

„Jdeme se jenom napít k jezeru!" zahlásil Firclaer, aby uklidnil zbytek smečky. V tom prohlášení byla nevyřčená slova: Vydržte s tím ještě chvíli, prosím.