Prokleti Osudem [✔️]

VI.

Panovalo ticho, déšť ustal. Firclaer pohlížel na plameny, jež vycházely z jeho těla. Vydechl, plameny zmizely a s nimi i jejich záře. Jeho kožich byl zase černý, připomínal mu uhlíky. Překvapeně zamrkal.

Auária se vzpamatovala jako první. Natáhla přední tlapky před sebe a sklopila hlavu. Alfa... se poklonila. A ostatní ji napodobili. Po chvíli se narovnala. „Předci seslali na jednoho z nás moc. Je to dar i prokletí."

„On není jenom prokletý. Je Prokletý!" vykřikla Lexis.

Vlci zalapali po dechu a znova ustoupili. „To je velké prohlášení," zamračila se Lara. „Navíc je to pouhá legenda."

„Jenže," vložila se do toho Agilli, „co by to jinak bylo? Jen se podívej na Firclaera. To, co tady předvedl... Předci mu požehnali!"

„Je-li to opravdu tak, co budeme dělat?"

„Můžeme ho vyhnat," navrhl Black Moon. „Mohl by být nebezpečný."

„Ne!" vyštěkla Tasty, než Moon stihl domluvit.

„Ano, mohl by být nebezpečný," souhlasil Mistrál. „Ale také užitečný. Vlk s jeho schopnostmi... kdyby uměl ovládat oheň, mohl by nás ochránit před požáry i cizími smečkami. Firclaera nevyženeme, Moone. Nevidím důvod, ničím se neprovinil. Nebo ho smad chceš vyhnat jen pro to, co by udělat mohl?"

Ohnivý dech švihl ocasem ze strany na stranu. „Naučím se to ovládat a svou moc budu používat ku prospěchu smečky." Jestli se tedy tohle, ty plameny vycházejícího z jeho těla, vrátí, chtěl dodat. Ale něco mi říkalo, že se vrátí. Že je to uvnitř něj a jen to čeká, až to povolá.

„Já ti věřím," rozhodla se Starlight. Přišla k němu a olízla mu ucho. „Nebýt mého bratra, uhořela bych. Zachránil mě."

„Je rozhodnuto!" zavyla Alfa. „Firclaer zůstane, nebude-li chtít odejít on sám." A on nechtěl. Smečka souhlasně zavyla.

„Ale co náš jelen?" zakňourala Snow. „Tábor je v pořádku, jenže nemáme co jíst!"

To byla pravda. Část lesa pohltily plameny a našeho jelena také.

„Nemůžeme se vydat na další výpravu. Všichni jsme otřesení a unavení," zamumlal Dawn. Až teď si Firclaer uvědomil, že jeho otec má vlastně pravdu. Sotva cítil tlapky a klížily se mu oči.

Mistrál si povzdechl. „Já vím. Proto se vrátíme do tábora. Dnes budeme muset zůstat bez jídla."

Spousta vlků nešťastně zakňučela, ale začali se šinout od Velkého jezera zpět do tábora. Ohnivý dech sotva šel. Teď, když se stačil uklidnit, mu došlo, jak unavený vlastně je. Na zastavení ohně a vyhnání kouře z těla jeho sestry použil svou vlastní sílu, a ani si neuvědomoval, kolik jí používá. Moc, až moc – příliš. Jeho tělo toužilo po obnově.

Tlapka mu podklouzla na bahně, převrátil oči, a když se rozplácl na zemi, už se nezvedl. Ztratil vědomí.

~

Iciriny věděla, že bude muset odejít. Zase.

Čas plynul a ona se za ty dvě cesty Luny naučila ovládat svou sílu, dokázala ji skrývat i povolat. Zkoušela žít v pár smečkách, ale vždy musela jít dál. Na volných územích se dávala do bojů s občasnými samotáři, nebála se využít svých sil. Běžela tam, kam jí tlapky nesly. Svou jeskyni nechala daleko, předaleko za sebou.

Zvedla ocas do vzduchu, zavětřila a pečlivě očichala kámen. „Pohni si," zavrčel na ni hnědý vlk.

Frkla, ale pokračovala v cestě. Zkusila se přidat do další smečky. Zařadila se mezi hlídkaře jako poslední. Vlk, jehož jméno si i po třech dnech nepamatovala, na ni znova zavrčel.

Vycenila tesáky, avšak odvrátila hlavu, aby to neviděl. Sešli z hor a zastavili u malého potůčku, aby se napili. Iciriny úlevně vydechla, když jí chladná voda rozproudila krev v žilách. Sluneční kotouč svítil bez přestání.

Pokračovali po proudu potoku, až se vodní tok zvětšil v řeku. Tam si udělala tahle smečka tábor. Spousta smeček to tak dělá – je to praktické, ať už v případě požáru či napadení nepřítelem.

Vrátili se do tábora, kde již čekala seřazená smečka. Zařadili se do kruhu a Alfa se pustil do jídla. Ledová duše sledovala přistupující vlky. Vysoce postavení hodovali pořádně. Na Iciriny s Omegou zbyly dvě veverky.

Nenechala se tím rozhodit. S hlavou hrdě vztyčenou kráčela ke kořisti a jednu z nich hned snědla. Druhou načala. Jestli měla hlad? Ne, byla zvyklá. Naučila se přežívat na malých přídělech. A navíc jí nedělalo problém se v noci vyplížit z tábora a něco si ulovit.

Omega, pohublá šedá vlčice, neváhala a pustila se do zbytku včetně kostí. Alfa se chystal zavýt rozchod, jenže Omega ho stihla přerušit: „Já, Omega Neccery, vyzývám na souboj hlídkařku Iciriny!"

Iciriny se zvedla a povzdechla si. Jen čekala, kdy to přijde. Stále byla poměrně mladá, mohla vypadat jako snadný cíl, a také se tak snažila působit – jako bezbranné, rozklepané odrostlé vlče, které ani pořádně neví, jak přežít, nemá zkušenosti a tak podobně.

Omega se toho samozřejmě hodlala využít. Byla to její šance posunout se na vyšší pozici. Kdyby měla větší příděl jídla, zesílila by. Třeba by se nakonec dostala i mezi lovce.

Beta, hnědočerná vlčice, postoupila dopředu. „Icirny, přijímáš výzvu?"

„Ano," odpověděla znuděně.

„Souboj se uskuteční teď. Když vyhraje Omega, posune se na místo hlídkaře. Když vyhraje Iciriny, postavení se měnit nebude."

Smečka zůstala v kruhu, jen ho trochu rozšířili. Obě vlčice vešly dovnitř, postavily se naproti sobě. Beta stála uprostřed, ale několik kroků na straně. „Začněte!" vyštěkla.

Omega neváhala a hned se na svou soupeřku vrhla. Běžela proti ní, ale Iciriny jen uskočila do strany. Šedavá vlčice změnila směr a vyběhla znovu. Tentokrát se nedala a po Iciriny skočila. Přistála jí na zádech a vlčice byla donucena klesnout. Omega jí zaryla drápy do zad.

Ledová duše se rychle přetočila a přitiskla Neccery pod sebou. Omega vytáhla drápy a kopala tlapkami ze strany na stranu, až se jí podařilo Iciriny shodit. Obě se rychle vyhrabaly nahoru. Postavily se naproti sobě a vrčely. Vlci okolo na ně poštěkávali.

Neccery zaútočila. Vrhla se jí na hlavu a podařilo se jí skousnout své protivnici ucho. Okamžitě se po ní sápala celá, podařilo se jí shodit na zem. Začala jí drápat a sápat se jí po krku.

Iciriny zvrátila hlavu dozadu, aby jí znemožnila přístup ke svému krku. Zavrčela.

A dala průchod své moci.

Oči jí zmodraly a kožich se navzdory horku pokryl ledem. Vyrazila a tentokrát to byla ona, kdo se protivníkovi sápal po hrdle. Hrdelně zavrčela a nevšímala si vyděšeného vytí vlků.

Vzduch se ochladil a místo pod nimi pokryl mráz. Tyčila se nad Neccery a Omeze se v očích odrážel strach.

Iciriny si odfrkla a odskočila od ní. Namísto toho se otočila a zadívala na Alfu. Kráčela jeho směrem. Tam, kde dopadly její tlapy, zanechávala sněhové stopy.

„Ty," zachrčela. „Opovrhuješ členy své smečky, chováš se k nim jako k podřadným. Navádíš vlky k nenávisti a lhostejnosti. Je ti jedno, co se stane s níže postavenými vlky." Zastavila se jen kousek od něj. „A tohle už dělat nebudeš." Vydechla jeho směrem. Vrhla proti němu svou moc. Chlad mu pronikl do plic, do těla i žil, do srdce. Alfa se zhroutil k zemi, oči mléčně bílé.

Obrátila se k vyděšené smečce. „Nebuďte takoví, jako on. Ve skutečnosti jste hodní, jen si to musíte uvědomit. Teď máte šanci. Nepromarněte ji. Jestli ano... vrátím se."

Zavyla a kolem se prohnal chlad. Listy stromů dosahujících do tábora pokryla jinovatka. Rozběhla se pryč.

Za ty tři dny toho hodně vypozorovala. Zjistila něco o členech smečky i o tom, že za případné rozkoly může právě Alfa. Dala jim šanci začít znova. Jestli se jí chopí je už jen na nich.

Proběhla kolem nich a uháněla zase pryč. Nechala svou moc pohasnout a zase vypadala jako normální vlčice.