Prokleti Osudem [✔️]

XIX.

No, omluvte mne za ten skok a celkem odbytou první část, ale... už to chtělo se posunout v ději trochu dál, no ne?

Celou jednu Lunu od rvačky se svým sokem trpěl.

Trpěl tak moc, že se ho den za dnem zmocňovala netečnost. Těch prvních několik dní ho bolelo, když si jej Iciriny nevšímala, když s ním nemluvila a v noře si lehala na opačnou stranu. Ale když vztek z vlčice vyprchal a vše se vrátilo víceméně do obvyklé podoby, bolest nahradila otupělost.

Vlčice nedávala najevo, že by se s ním chtěla sblížit více, a on dospěl k závěru, že má problém.

Když mezi něj a Moona Iciriny skončila, aby ukončila jejich souboj, uvědomil si hned několik věcí. Jednou z nich byl fakt, že již nadále nedovedl potlačovat a popírat, co Starlight tak směle tvrdila.

Zamiloval se do ní. Hluboce a nepopiratelně. Každá chvíle, kdy ji neviděl, kdy s ní nebyl a kdy se mu vyhýbala, jej trýznila.

S prvním sněhem Icirinina špatná nálada zmizela úplně a ona se k němu po nocích zase tiskla, zase se s ním smála a normálně mluvila.

To znamenalo další problém. Firclaer šílel. Tak moc toužil říct jí ta dvě slova, ale nebyl si jist, jestli mu Iciriny náklonnost oplátí. Co když ho odmítne, co když nebude chtít nic víc?

Ale právě plné uvědomění citů, které k vlčici choval, právě prohloubilo jeho nenávist k Black Moonovi. Stěží se držel, když se dostal moc blízko, toužil ho odtáhnout až na kraj světa, najít mu družku, jen aby se přestal zajímat o Iciriny.

Ach, jak jen trpěl, když se své milované nemohl dotýkat, když jí nemohl vyznávat lásku.

Své pobláznění neutajil před svou rodinou, ti ho ostatně znali jako svůj vlastní ocas. „Nevím, jak dlouho se ještě zvládnu ovládat," svěřil se rodičům. „Mučí mě její blízkost, ale přitom jí nemohu nic dát najevo. Čím déle to však trvá, tím jsem si jistější, že brzy vybuchnu. Už se neudržím, cítím to. Oheň v mém těle ten cit jenom podněcuje."

„Zvládneš to, Firclaere," konejšila ho Tasty. „Věřím, že ano. Jdi na ni pomalu."

Pokusil se o to. Pokládal jí opatrné otázky, zjišťoval o ní, co jen mohl.

Brodili se sněhem. Trasy hlídkařů byly vyznačené a vychozené, aby vlci měli snazší přístup i v zimě, ale přesto Iciriny skákala v sněhových závějích okolo.

„Máš ráda sníh?" zajímal se Ohnivý dech, pobaveně sleduje vlčici.

„Miluji sníh," vypískla radostně, sotva se vyhrabala z jedné kopy a oklepala. „Je to příjemná změna oproti letnímu horku. A mám radši led a sníh než bláto a nerozhodný déšť."

To byla jedna z mála chvil, kdy proklínal své ohnivé schopnosti. Neměla by ho Iciriny ráda, kdyby to zjistila? Nebo by naopak změnila názor a oheň si zamilovala?

Zamilovala by si jeho?

„Můžu se na něco zeptat?"

„Samozřejmě!" vyhrkl okamžitě. „Na cokoli."

„Ohledně těch... Prokletých," zaváhala a on se na ni otočil, hledaje známky po třasu a neklidu. Minule, když o tom mluvili, se Ledová duše zhroutila, a od té doby na toto téma nepřišla řeč. Nechtěl, aby znova upadla do toho podivného stavu, ačkoli by se k ní potom mohl tisknout bez obav z odhalení utajovaných citů. Přeci jen měl ale radši, když byla při vědomí. „Myslíš, že... že je to skutečné? Že ti vlci opravdu jednou budou?"