Prokleti Osudem [✔️]

XXXI.

Přes 20 000 přečtení a téměř 3 000 hlasů. :O Vám slušně hrabe, lidi. Ale nemáte ponětí, jak si toho vážím! <3
Mimochodem, v téhle kapitole snad potěším @RavenWhiteIsBack jakožto shiperku Icilight (momentálně mě jiný shipname pro Starligh a Iciriny nenapadá, promiň. xD)

Naslouchala tichu, které se s jejími slovy rozhostilo, namísto aby se dočkala odpovědi. Učinila posledních několik kroků ze stínů stromů na světlo Luny. Bělostný kožich pokrytý ledovými krystalky díky svitu z nebes skvostně zářil, třpytil se jako kapky ranní rosy při východu Slunečního kotouče. Neskrývala tuhle podobu, teď již neměla důvod, když o ní věděli. Navíc věděla, že v téhle podobě vypadá děsivěji, což se jí v tuto chvíli dokonale hodilo.

Přelétla pohledem mlčenlivou smečku. Níže postavení členové se pod jejím pohledem nevědomky krčili k zemi, obávajíce se jejího vzezření i toho, co by se mohlo stát, kdyby se nedržela. Všichni z ní vnímali sílu a moc, kterou Prokletá podoba ještě zesilovala. Alfám se při tom vědomí ježil hřbet. Věděli – nebo si přinejmenším mysleli –, že Iciriny je nechce svrhnout a přebrat jim smečku, ale teď ji vnímali jako možného nepřítele, jenž by mohl ohrozit jejich postavení.

Nedělala to schválně, ale nemohla si pomoct. Nešlo jinak.

Pohledem se zastavila u dvojice stále ztuhlých vlků. Držela jejich těla na místě díky neviditelnému ledu, kterým obalila jejich těla, a jehož mráz jim prosakoval skrz kožichy do jejich niter a chladil je zevnitř. „No?" vyzvala je. „Stále čekám na odpověď." A oni odpovědět mohli, tím si byla jistá.

Firclaer se, na rozdíl od Black Moona, pohnul. Plynule přešel do Prokleté podoby, jeho oheň rozpustil pomyslná ledová pouta, která je držela na místě. Narovnal se a obrátil k Iciriny čelem, hleděli si do očí. Jeden Prokletý rovný druhému, stejně mocní, stejně nebezpeční. Zřít někdo cizí tyto dva nadpozemské vlky, kterak stojí proti sobě, patrně by se dal na útěk, aby rozhlásil, že proroctví se naplnilo a válka započala.

Nebyla to pravda. Nikdo z přítomných neměl na boj ani pomyšlení, nepočítáme-li dva zmíněné rivaly, kteří se od přírody nemohou nechat být.

„Dobrá, tohle mi stačí. Odcházím."

Odvrátila se od nich, nevšímajíc si možné hrozby vpadnutí do zad, o níž však nevěřila, že by přišla, když se trojhlasně ozvalo: „Počkej, nikam nechoď!"

Opět se tedy otočila zpět, jedno ucho výš než druhé v předstíraném překvapení. Tak co? ptala se němě. S tímhle gestem však pomalu uvolnila i sevření Moona, aby se necítil stísněně a nepříjemně a mohl se hýbat. Něco jí říkalo, že ti dva na sebe teď útočit nebudou.

Nebyli to dva vlci, kdo promluvili, nýbrž nejmoudřejší z přítomných mladých vlků. „Jsou to hlupáci," podotkla Starlight. „Nechoď kvůli nim pryč, prosím. Nenechám tě odejít jen proto, že to tihle dva nedomysleli. Opět."

I navzdory situaci se Iciriny lehce pousmála. V hrudi jí cosi zabolelo, když si uvědomila, jak moc jí Starlight chyběla. Doposud si neuvědomovala, jak moc potřebovala přítelkyni, jíž pro ni Starlight byla.

U Předků, tohle nebylo dobré znamení. Nikdy v životě se takhle necítila. Záleželo jí jenom na její matce, ale teď okolo ní bylo najednou až moc vlků, s nimiž ji něco, cokoliv, vázalo.

Lehce se oklepala a v duchu se okřikla, aby se vzpamatovala. Tyhle myšlenky sem nepatřily, nesměla se jimi zaobírat. Později, slíbila sama sobě, protože byla ochotná si přiznat, že by to potřebovala. Později se nad tím zamyslím, až bude ten správný čas.