Prokleti Osudem [✔️]

XLIII.

Hlavou jí proudily tisíce myšlenek. Chvěla se, měla pocit, jako kdyby ztrácela půdu pod nohama. Nicota se snažila ovládnout její mysl, ale ona jí odolávala, protože potřebovala zůstat vzhůru. Nemohla si dovolit nedávat pozor, ne když před ní stál možný nepřítel.

Ne teď.

Ne když Moonova slova nedávala žádný smysl.

Cítila, jak její moc reaguje na nervozitu a nejistotu. Od jejích tlapek se Moonovým směrem začínala šířit námraza. Magie ji bránila, když se sama bránit nemohla, jenže ona zároveň netušila, jestli se proti němu chce bránit.

„Nemusíš se mě bát, Iciriny," ujistil ji jemně, téměř až konejšivě, ale ona na jeho slova nedbala.

Potichu zavrčela, ocas zvednutý. „Kdo jsi?" zopakovala nakonec, protože stále nepobírala význam jeho předchozích slov. „Co jsou to sakra Strážci?"

„Vysvětlím ti to, Ledová, ale k tomu potřebuji, aby ses usadila a naslouchala. Takže se, prosím," jeho stříbrné oči zazářily ještě jasněji, „uklidni."

Přehnala se přes ni nečekaná vlna tepla, kterou s sebou ten příkaz pronesl, a ona najednou zjistila, že nemůže neuposlechnout. Zježený hřbet i ocas se jí samy od sebe uvolnily, nohy povolily a ona se pohodlně usadila s ocasem stočeným okolo tlapek. Něco jí napovídalo, že kdyby doopravdy chtěla, možná by dokázala odolat, ale ona byla natolik šokovaná a ztracená v myšlenkách, že se ani nevzpouzela.

Znala ten hřejivý pocit, který jí teď projel tělem. Ten pocit, kdy nemohla odmítnout, ale musela přihlížet, jak její tělo dělá něco, co ona sama nechce.

Předtím na to nepomyslela, protože ji ani nenapadlo, že by někdo mohl způsobovat něco takového – nenapadlo ji, že by to mohlo být něco jiného, než její divoká nátura zuřivé Ledové vlčice. Ovšem teď?

Teď bylo pár věcí jasnějších.

Teď chápala, proč měla útok na Starlight v mlze. Proč si nemohla rozpomenout, že by na ni útočila, ani proč by to dělala.

Protože ona nechtěla.

Starlight si za svá zranění může sama.

„Ne," vydechla, oči vytřeštěné pochopením a zděšením zároveň. „To nemůže být pravda."

Moon se smutně pousmál. „Vidím, že chápeš. A přestože mne to tíží, musím nesouhlasit – je to pravda. Starlight tě navedla, abys na ni zaútočila."

Tíhou jeho slov se jí podlomily přední tlapky a ona se svezla do lehu, zmatená a zraněná. „Ne," zopakovala, vrtíc hlavou. „Proč by chtěla, ať na ni zaútočím? Starlight je moje nejlepší kamarádka." Proč by jí takhle ubližovala? Musela vědět, že Iciriny bude vinit sebe. Nebylo možné, že by to nevěděla.

„To možná je," připustil vlk, „ale je taky Strážce. Naše poslání nám nedovoluje brát city v potaz, protože pak bychom nebyli schopni dosáhnout svěřeného cíle."

„A to je co?" prskla vztekle. Co bylo tak důležitého, že to odůvodňovalo zraňování těch, na nichž jim záleželo?

„Rozpoutat Proroctví."

Překvapilo ji to. Jednak protože nečekala, že se doopravdy dočká odpovědi, a jednak kvůli tomu, co Proroctví znamenalo. „Chcete snad válku?" vyjekla nechápavě. „Stovky, tisíce mrtvých vlků jenom kvůli nám – kvůli mně?"

„Ne, Iciriny," uťal ji tvrdě. „Boj je to poslední, co bychom si přáli."

„Ale říkal jsi –"