Prokleti Osudem [✔️]

XXXV.

Po téměř dvou měsících jsem zpět! Sláva, co? Hm, kéž by. No nic, jsem zpět, jdeme na to! :D
Přidávám konec minulé kapitoly, ať jste alespoň trochu v obraze. :D

Zklidnila dech a zavřela oči. „Nechci vás ohrozit. Nechci ani, abyste se mě báli. Vím, že vám je jasné, že něco skrývám. Řeknu vám, co se stalo," usoudila obezřetně. „Budete první vlci, kteří se o tom dozví. Ale... máte právo to vědět. Povím vám, jak jsem se z jeskyně pod skalním převisem, o níž se mi zdálo, dostala až sem k vám."

Vzduch mezi seskupenými vlky zhoustnul, jako kdyby samotní Předci seslali znamení vážnosti situace. Každý intuitivně vytušil, že ať jim Iciriny poví cokoli, s velkou pravděpodobností tím změní způsob, jakým na ni pohlíželi.

Z představy vyzrazení svých tajemství zjevně nebyla nadšená. Jindy by možná pojali podezření, neboť to mohlo vypadat, že skrývá něco, co by neměla, ovšem v jejích očích se zračila bolest a smutek, jenž pramenil z hloubi jejího srdce.

Možná i to donutilo některé vlky přehodnotit své priority. „Jestli nám o tom ale vyprávět nechceš," promluvila jemně Tasty, užívajíc hlas, jímž konejšila svá vlčata, když byli mladší, „pak nemusíš."

Mistrál se nadechoval k protestu, ovšem Iciriny rozhodně zavrtěla hlavou. „Ne. Máte pravdu. Měli byste vědět, co způsobilo, že jsem taková, jaká jsem, abychom mohli předejít případným nedorozuměním." Přejela pohledem shromážděnou smečku a prosebně se zadívala na Alfy. „Mohli bychom zůstat tady u jezera, prosím?" Poklidný šum vody ji překvapivě uklidňoval, ovšem ona potřebovala stálé opakované čeření jen občas narušené pohybem ledových ker či ryb, jež ve vodě žily.

„Nevidím s tím problém," ujistila ji Auária bez váhání. Čím pohodlněji se Iciriny bude vyprávět, tím je větší šance, že bude upřímnější a vyjde jim vstříc při odpovědích na otázky, o nichž nepochybovala, že padnou. „Zaujměte pohodlné pozice, smečko, něco mi říká, že tohle bude na dlouho."

Byli tady všichni, nikdo nehlídkoval či nelovil. Sice den teprve začínal a oni si vyprávěli příběhy až večer před spaním, ovšem jednou mohli udělat výjimku, zejména když prospěla smečce.

V tichosti sledovali Ledovou vlčici, napjatě čekali, až začne vyprávět svůj příběh. Na kožichy jim dopadalo světlo Slunečního kotouče, zatím je však pouze jemně hladilo a dávalo vědět, že s postupem dne bude tepleji a tepleji.

Dovolila si podívat na své tři přátele, kteří jí věnovali povzbudivé pohledy, zavřela oči a vydechla, aby usměrnila zrychlující se tep. Je to v pořádku, jsi v bezpečí. Je to tvá smečka. I tak držela oči zavřené, když tichým, přesto díky hrobovému tichu jasně zřetelným hlasem, spustila: „Za jedné zimní noci se osamocená březí vlčice na útěku před vlky, kteří zabili jejího druha, skryla pod skalním převisem. Ještě téhož večera se spustila sněhová bouře, během níž vlčice přivedla na svět svého jediného potomka – čistě bílou vlčici s nezvyklýma fialovýma očima, jíž dala jméno Sněženka." Pousmála se při zmínce o jejím bývalém jménu, ale uši měla nastražené v případě, že by si z něj snad někdo chystal dělat legraci. Své jméno nosila s hrdostí a ctí a byla připravená bránit matčinu památku za každou cenu.

„Pod skalním převisem se nacházela jeskyně, jež se stala jejich doupětem a domovem," pokračovala lehce zasněně, téměř jako by vyprávěla pohádku a ne smutný příběh. Vzpomínky se vynořovaly jakoby odnikud a pomáhaly jí do hlasu vložit dávku surových citů. „Novorozená matka neměla žádné zkušenosti, neměla nikoho, kdo by jí s výchovou a uživením Sněženky pomohl, ale přesto v krajině bez zimy dokázala ulovit tolik potravy, aby její dcera přežila.