Prokleti Osudem [✔️]

XXVIII.

Krajina se postupně měnila. Pomalu tající sníh postupně odhaloval mohutné vrcholky i zrádné propasti, odkrýval mnohé skryté nory po lovné zvěři nebo prachobyčejné kamenné tvary. Ten pohled se jí nelíbil, svíral ji kdesi uvnitř, dusil ji, jako kdyby se s ubývajícím mrazem zmenšovala její síla. Věděla však, že jaro jednou přijít muselo, byla to věc stejně stálá, jako že Sluneční kotouč zapadá na západě a vychází na východě.

Není to ročním obdobím, připomněla si v duchu. Ta síla je ve mně, proudí mým tělem a jsem schopná ji přivolat i za horkých letních dní, aniž by tam byl nějaký rozdíl.

A přesto by se nově padajícímu sněhu nebránila, i kdyby sněhovou bouři měla vyvolat ona sama. Věděla, že něco takového svede. Cítila to, jen si nebyla jistá, kolik síly by k tomu potřebovala.

Protože kdyby se příliš vyčerpala, mohlo by ji to zabít.

Ještě nenarazila na kritickou hranici, ale věděla, že tam někde je. Pomyslná bariéra, kterou by v případě nouze i jenom při pouhé neopatrnosti mohla prolomit – sáhla by až na dno svých schopností a kdyby se nezarazila včas, zemřela by. Síla by ji pohltila, uvěznila a nepustila.

Tohle všechno však byly pouze hypotetické myšlenky. Ještě se jí to nestalo, ale měla ten pocit, že kdyby opravdu přecenila své síly, tahle situace by mohla být skutečná. Zakázala si na ni myslet, zbytečně jí to rozptylovalo a odvádělo její pozornost od v tuto chvíli důležitějších věcí.

Zastavila u malého potůčku a tlapkou rozbila led, pod nímž se skrývala tekoucí voda. Sklonila hlavu a napila se. Chladivá voda se jí prohnala tělem, vyčistila její mysl od nežádoucích myšlenek a příjemně osvěžila, uvedla její smysly znova do pozoru.

Nakonec ponořila do nehlubokého koryta hlavu, uši jí čouhaly ven. Musel to být vtipný pohled, ale ona takové ochlazení uvítala. Zvedla hlavu a oklepala se, pár kapek se rozlétlo na všechny strany. Nebála se případných problémů, které by kvůli mrazu mohla mít, vždyť právě byla ve svém živlu. To by tak scházelo, aby jí byla zima.

Klusem pokračovala dál. Obezřetně větřila a špicovala uši, jestli se v blízkosti nenachází nějaký nepřítel. S potěšením shledala, že tání není tak vážné a rychlé, jak si původně myslela, a sníh zde ještě nějakou dobu zůstane. Kdo ví, možná ještě znova napadne.

Už nějakou dobu se v cestě neřídila matnými pachovými stopy a svým instinktem spojeným se směrem, jakým si pamatovala, že šla, ale následovala Firclaerovu moc.

Byla si tím jistá. Neviditelné pouto ji k němu táhlo, celým svým bytím vnímala jeho sílu tím víc, čím byla blíž. Je tam, napovídala jedna její část. Jdi rovně a potkáš se s Prokletým. Vnímáš ty změny? Cítíš chvění ve svém nitru, jak tvůj mráz reaguje na jeho žár?

Následovala ty neviditelné nitky moci, udržovala si stále stejný směr. I kdyby ho necítila, doposud šla správně, což ji velmi potěšilo, jelikož tím prokázala, že je schopná stopařka a jen tak se neztratí.

Když jemný horský vánek přivál jejím směrem pach kořisti, zakručelo jí v břiše a až tehdy si uvědomila, jak obrovský má hlad. Víceméně neustávající cestování sem a tam si vybralo svou daň a ona jedla už před delší dobou.

Dobře, teď byl cíl jasný: vykašlala se na postup kupředu a trochu pozměnila směr, mířila za tím vábivým pachem srnčího stáda.

Byli blízko, nic netušící tlupa sedmi jedinců okusovala stromy a pod sněhem hledala traviny. Sotva se přiblížila nadohled, zjistila, že se ve stádě nachází i březí samice, což jí rázem rapidně snížilo výběr. Nemohla ulovit srnu, která v sobě nesla potomka. Stáda by potom byla odsouzená k zániku, kdyby neměla nové členy. Všichni lovci, ať už lišky, kojoti či vlci, vědí, že březí samice mají nechat na pokoji, stejně tak čerstvě narozená mláďata a srnce, kteří stáda chrání.