Prokleti Osudem [✔️]

XXVI.

Za božskou kresbu děkuji Aisha_Hunter. <3
Mimochodem, tahle kapitola se mi psala strašně těžko. Nevím, proč... To není dobré. .-.

Roztřeseně se nadechla, nechtěla dát najevo, že neví, co si počít. Ti vlci se jí báli, ale přesto, možná spíš proto, nabídli, že se s ní spojí.

Byla to lákavá nabídka. Velmi lákavá. Vždyť měla možnost dokázat, že není slabá, a to rovnou celému světu. Spousta vlků se ledu a mrazu bála, protože během období sněhu umírali na chlad a nedostatek potravy.

Ano, přesně. Měli by se bát. A měli by se bát i jí. Ztělesnění ledu a sněhu, nebezpečná a nevyzpytatelná. Bude jemná a dovolí smečkám přečkat nedostatek kořisti? Nebo udeří rychle a krutě, nebude brát na nikoho ohledy, stejně jako se oni nezajímali o to, jestli březí vlčice přežije bez svého druha, s nímž by mohla vychovávat vlčata?

Se smečkou po boku se mohla stát tím, kým jí Osud určil, že bude. Chtěla to. Vědomí neskutečné moci ji lákalo. Líbilo se jí vidět, jak se před ní vlci bázlivě krčí. Poddajní, křehcí, schopni udělat cokoli, co nařídí, jen aby si udrželi její přízeň a s ní i život.

Se smečkou po boku by mohla zajistit, aby se prokletí mýlilo a ona z něj vyšla jako vítěz.

Ale to by znamenalo, že by Firclaer zemřel.

Prudce trhla hlavou, led z jejího kožichu plynule zmizel a oči získaly obvyklou fialovou barvu. Ostatní proměnu stěží postřehli, ale ona cítila, že chlad, jímž se obklopila, zmizel, stáhl se do jejího nitra. Stále tam byl a číhal na příležitost prodrat se k povrchu, vnímala ho pod kožichem a tišila, usměrňovala. Teď nebyl ten správný čas.

„Já s Firclaerem nechci bojovat!" vyjekla, když si uvědomila své myšlenky, když jí došlo, o čem vlci mluvili a co po ní chtěli.

„S kým?" přeptal se hnědý Alfa.

Karten stáhl uši, natiskl se víc k zemi. „S Firclaerem," zamumlal. Vykulil oči. „To musí být druhý Prokletý! Ona zná ohnivého vlka!"

„Setkali se?!"

„Už to začalo! Legenda se naplní!"

„Všichni tady umřeme!"

„Předci nám pomáhejte!"

„Ticho!" zařvala, vložila do toho veškerou razanci, aby utišila šírící se paniku i strach. Překřičet šílející vlky bylo až směšně snadné,

Všichni ztuhli jako přimražení – a možná i přimražení byli, nevěděla jistě, jestli náhodou nepoužila svou moc, aby je utišila a udržela na místech. Nastalo přímo hrobové ticho nepřerušované žádným šelestem větru či malou zvěří žijící v lese. Všechno jako by zareagovalo na vztek Prokleté. Varování od samotných Předků, že ani příroda nemá pokoušet někoho s neobvyklou silou.

Vlci se krčili, oči rozšířené zděšením. Dokonce i majestátní Alfa se sklonil. Alfa má být hlasem rozumu a smečku vést. Tak také činil, protože poslechnout bylo to nejrozumnější, co v dané chvíli mohl udělat. Ztratil-li tím u některých vlků respekt, nevadí. Vydobije si ho nazpět, až tady Prokletá nebude. Stále měl ze všech vlků nejvíc zkušeností. Chtěl-li by někdo zpochybnit jeho autoritu a ujmout se velení, musel by se s ním utkat.

„Jste vážně marní," zamumlala Ledová duše spíš pro sebe než pro ně. „To, co proroctví říká, může znamenat něco jiného. Nikdo neumře, tak se vzpamatujte."

„Odpusť," hlesla Beta. Vlci se pomalu stavěli na nohy. Teď, když měla Iciriny vzhled normálmího vlka, jako by se jí tolik nebáli. Nepůsobila tak strašidelně a zlostně jako pokrytá ledem a sněhem, ale přesto zůstali ostražití, připraveni utéct nebo jakkoli jinak zareagovat, kdyby se znova proměnila. „Ale jak víme, že nezemřeme? Legenda hovoří jasně. Když se Prokletí setkají, nastane konec nás všech."

„My dva už jsme se setkali. A jestli jste si nevšimli, jste stále naživu."

„To by mohlo být dílo náhody," zaprotestovala jedna rezavá vlčice, ale okamžitě se přikrčila, jako kdyby očekávala ránu.

„Prostě spolu bojovat nebudeme," zasykla Iciriny.

Karten si přikryl čumák tlapkou. „To není jisté," kníkl tlumeně.

„Je to můj druh!" vřískla. „Nebudu s ním bojovat!"

„Tvůj co?"

Znova zavládlo ticho. Protože ona si uvědomila, jak pravdivá jsou její slova. Ach, Firclaer nelhal, on to věděl, přišel na to dřív než ona a jak to dopadlo.

Byla to pravda a to vědomí ji sžíralo. Těch několik dní, kdy se tomu pokoušela odolávat, jako by neexistovalo. Pokusila se před tím utéct, ale teď ji ta vzdálenost mezi nimi akorát bolela. Toužila být mu co nejblíž.

Předci, kdy se stačila rozhodnout, že to přijme?

Nikdy, tak zněla odpověď. Nepřijala to, ono to přijalo jí. Našlo jí to, zabořilo drápy hluboko do jejího vědomí a nepouštělo, zakusovalo se jako jako lovec usmrcující kořist, nepouštělo. Pouto druhů není něco, co si kdekdo vymyslí, je opravdové, roste společně s vlky, vyvíjí se, táhne je k sobě.

Nechtěla, zatraceně, nechtěla. Vždyť byla mladá, o druzích jí ani nenapadlo přemýšlet. Až doposud byla ráda, že vůbec přežívala, měla dostatek jídla a byl vůbec někdo, s kým se mohla bavit, aniž by od ní následně utekl.

Ne, to ona utekla od něj. A čím dál byla, tím více vnímala, že jí něco schází. Věděla, kde to něco najde, stačilo jen vrátit se zpět odkud přišla.

Ale ona druha nechtěla. Chtěla leda přítele, které našla v trojici vlků v jisté smečce. Nic víc, pouze někoho, kdo jí rozuměl, kdo se s ní přátelil a s kým si mohla povídat.

Chtěla toho opravdu tak moc?

Co komu provedla, že ji proklel samotný Osud? Zprotivila se Předkům při svém narození či krátkém životu, než objevila, co umí? Provedla něco špatně, něčím se provinila? Pakliže ano, čím?

„Můj druh," zopakovala konečně.

„Pak proč u něj nejsi?" poznamenal Alfa. „Odpusť, Prokletá, ale je-li to tak, měla bys u něj být."

„Ne každý má štěstí, že potká svého druha," přizvukovala Beta. „Ale ty ho máš – a nejsi s ním."

„Možná to proroctví znamenalo, že jestli s ním nebudeš, bude to špatné," navrhl nesměle bíločerný vlk.

Iciriny mlčela, nevěděla, co odpovědět, nevěděla, kde je pravda ani co dělat. „Možná," dostala ze sebe přiškrceně. Ale možná taky ne.

„Běž za ním, Prokletá," pobídl ji Alfa. Dával si pozor, aby mluvil jemným hlasem, nechtěl dát najevo, že se těší, až zmizí a nechá je být, až budou mít klid a budou v bezpečí mimo její dosah. Totiž, i když by se k ní v případě nouze přidal, stále volil možnost nezapojit se do konfliktu vůbec.

„Možná by bylo nejlepší zjistit, o co vlastně stojíš," dodal Karten.

Jeho slova rozhodla. Iciriny se napjala, zašvihala ocasem. Smečka zneklidněla, co udělá?

Ale ona jenom zavrčela, lehce se pokrčila v předních tlapkách... a pak se otočila a vyběhla pryč. Nechala je tam stát bez jediného slova i bez rozloučení.

Potřebovala zjistit, co opravdu chce. Co se má opravdu stát a k čemu tohle všechno povede. Věděla, co potřebuje, aby dospěla ke konečnému rozhodnutí.

A tak běžela.