Prokleti Osudem [✔️]

VIII.

Bílá vlčice se přikrčila. Pohled upírala na stádo srn, které skoro celý den stopovaly.

„Tu vlevo?" zašeptala vlčice vedle ní. Iciriny se na ni podívala. Už to byly skoro dva týdny, kdy cestovaly společně, a ona se naučila nevšímat si zvláštních očí její společnice, které leckoho mohou znervóznit či zmást.

„Souhlasím." Odpojila se od Salome a potichu jako myška se přesouvala nalevo, aby mohly zaútočit ze dvou stran. Jakmile se dostala na místo, chvilinku vyčkávala, zda si srny ničeho nevšimly. Stádo se však klidně páslo dál, zcela nevědoucí o nebezpečí, které se nacházelo jen několik vlčích délek od nich.

Iciriny potichu, ale tak, aby to Salome slyšela, zavrčela na znamení. Přeskočila keř, pod nímž se krčila, a vyrazila na stádo, které zbystřilo, když zavrčela, a dalo se na úprk, když vyrazila. Jenomže se objevila i druhá vlčice a stádo tak muselo zamířit směrem, který požadovaly. Srna nalevo se dostala na konec stáda, z každé strany obklopená vlčicemi.

To se, jakoby odnikud, přihnal cizí vlk. Srovnal s nimi krok a také chňapal po srně. Iciriny zavrčela. Co to sakra dělá?! pomyslela si rozzlobeně. Věděla ale, že na hádky bude čas později. Teď musí dokončit lov. Přece se nevzdají kořisti jenom kvůli nějakému cizinci!

Zavyla a odrazila se. Za skoku se natáhla, tak, aby dopadla srně na bok. To se také stalo a ona j hned zarazila své drápy i tesáky do těla. Dva zbývající vlci chňapli po jejích nohách. Salome schytala kopytem ránu do čumáku, ale neznámý vlk se zakousl a nepouštěl. Srna, jejíž zadní noha se octla v sevření vlkových tesáků, zavrávorala a zhroutila se k zemi, čehož využila Iciriny. Přesunula se až k jejímu hrdlu a jedním prudkým tahem srnu usmrtila.

Zatímco jindy by s radostí chlemtala krev, jíž jí stékala po tlamě, teď se odtrhla od kořisti a zadívala na vlka, jenž nyní postával na srnou a zjevně se chystal zakousnout do masa. Iciriny rozezleně zavrčela a srazila vlka k zemi. Stála na něj svou vahou, tesáky mu držela u hrdla a neústupně hleděla do jeho překvapených očí. „Co tady chceš? To byl náš lov!"

Měla čas si ho prohlédnout. Byl celý černý a rozhodně dospělý. Překvapení v jeho oranžových očích se změnilo na nevěřícnost. „Vždyť jsem vám pomohl!"

„Prosil se tě snad někdo? Tu srnu bychom zvládly samy!" Měla problém zvládat vztek i své schopnosti. Cítila, jak se kolem ochlazuje.

„Iciriny!" vyštěkla Salome a strhla ji z neznámého vlka. „Opravdu nám pomohl."

Iciriny po ní vrhla nechápavý pohled. „Je to nepřítel. Klidně jsme kvůli něj mohli přijít o úlovek."

„Ale nepřišly. Namísto toho jsme srnu chytily," namítla. Zadívala se na něj a zavrtěla ocasem, černý vlk už stál zase na nohou. „Já i Iciriny děkujeme za pomoc při lovu."

„Já teda ne," zamumlala bílá vlčice potichu. Její společnice to však přešla a pokračovala: „Jsem Salome. A ty?"

„Thernees. Chápu, proč se Iciriny zlobí, ale tři vlci mají větší šanci chytit něco k snědku, ne?"

„Ale taky potom zbude méně kořisti pro jednoho," neodpustila si Iciriny.

Salome si Iciriny zdárně nevšímala. „Máš pravdu, Thernee. Z tebe necítím ani pach dalšího vlka, takže... nechceš se k nám přidat? Jsme samotářky a další společnost přijde vhod."

Cože? Ne! Bílé vlčici se v hlavě honily myšlenky. Nalézala snad tisíc důvodů, proč by s ním neměly cestovat, ale nezmohla se na slovo. Bylo to to samé, jako u Salome.