Prokleti Osudem [✔️]

XII.

Nazvat situaci jako podivnou by ji ani zdaleka nevystihlo.

Iciriny ve smečce strávila skoro půl Luny. Za tu dobu se začlenila do chodu smečky. Pravidelně chodila na hlídky, spávala v doupěti hlídkařů, čekala na svůj příděl při jídle. Moc toho nenamluvila, spíš mlčela a držela se mimo střed dění.

Alespoň o to se v prvních dnech snažila. Někteří jí však nedali pokoj a stále vymýšleli nové a nové záminky ke konverzaci. Například Starlight nebo Black Moon.

Sotva od ní Firclaer odešel do lesa, zmiňovaný lovec se ujal příležitosti a ihned se s ní dal do řeči. Padaly podobné otázky jako při rozhovoru se Starlight a Firclaerem a ona už toho začínala mít dost. (Přistihla se, že přemýšlí, že se jednoduše postaví doprostřed tábora, hlasitě odříká všechno, co by byla ochotná říct, aby to ostatní věděli a už se neptali.) Nakonec se vymluvila na to, že je unavená, a vlk ji nechal být. I přes zavřené oči vnímala, jak na ni většina vlků upírá pohled, postupem času se však tlak zmírnil.

Hned první noc se cítila rozpačitě. Nejraději by spala venku, ale znala zákony smeček – a ty jasně říkaly, že vlci spí pohromadě. Nechtěla spát, a i když pomalu nastávalo chladnější období plné dešťů, spadaného listí a nastávající zimy, neměla potřebu se k nikomu tisknout, nebyla jí zima. Větší odolnost vůči mrazu zjevně patřila k jejímu prokletí. Když usínala, dva stejně staří sourozenci se nacházeli na druhé straně společného doupěte a kolem naskládané zbylé vlčice. Jakožto poslední spala v největším průvanu, ale – jak již bylo řečeno – neměla s tím problém.

Netušila, jak se stalo, že se ráno probudila se Starlightiným ocasem před čumákem, přitom se ona sama nehnula z místa, ale ta blízkost jí vystrašila. Jak jen bylo možné, že se v noci nevzbudila? Obvykle si nikoho blízko tělu nepouštěla. Vždyť i když trávila čas se Salome a Therneem, sebemenší pohyb ji probudil. Netušila, co si o tom myslet.

Každý den probíhal stejně. Alfa pár svolal smečku, vyrazilo se na lov a hlídku, někteří zůstali v táboře. Večer se najedli, postupně dle pořadí, a šli spát.

Denní činnosti se lišily a ne vždy byly stejné. Někdy se vlci bavili cvičným bojem, jindy běhali po táboře. Občas odpočívali a povídali si.

Právě teď s Lexis obcházela kolem Dlouhé řeky. Hlavou se jí honily myšlenky na dny, které ve smečce strávila. Chovali se k ní víceméně přátelsky, ale Iciriny si uvědomovala, že dlouho to tak nezůstane. Brzy se jistě projeví její moc (i teď se divila, že se to ještě nestalo – dokázala to snad něčím potlačit?) a až se tak stane, bude muset odejít. A tím není myšlena moc ledu a sněhu, ale působení na ostatní vlky. Jako obvykle jim jejich podvědomí začne našeptávat, že je jiná než oni, nebezpečná, nehodí se k nim, měli by se jí zbavit dřív, než je všechny zradí a zabije... Poštvávala proti sobě vlky aniž by chtěla.

Vzdáleně si uvědomila, že na ni někdo volá. Odtrhla pohled od vody a ohlédla se daným směrem. „Iciriny, slyšela jsi, co jsem říkala?" zeptala se Lexis.

„Ehm... Ne, promiň mi. Zamyslela jsem se."

Tiše si povzdechla. „Dávej pozor na bláto a svah řeky, ten je zrádný. A nezapomínej označovat."

Přikývla, poodešla od řeky a zanechala svou pachovou značku na stromě. Pokračovaly v cestě, když bílá vlčice najednou zpomalila, zaváhala a zvedla hlavu k nebi. Do čenichu ji udeřil štiplavý pach, jenž způsobil, že strnula na místě, ocas zvednutý.

Lexis, která si toho všimla až o pár kroků dál, se na ni nechápavě ohlédla. „Co se děje?" Zase, dodala v duchu.

Iciriny na ni pohlédla. Ten štiplavý pach zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Jen... Nic," řekla nakonec, neměla totiž chuť, aby na ni pohlížela jako na šílence, „nic se neděje, pouze jsem ucítila něco pro mne zvláštního, co jsem necítila již dlouho," zalhala hladce. Přesto ještě nějakou chvíli setrvala na místě a čekala, ale pach zmizel úplně, takže se nakonec vydala za hlídkařkou.