Prokleti Osudem [✔️]

XXXVIII.

Pořád se rozhoduji, jestli nechat Starlight žít nebo zemřít. Jen tak mimochodem. :P :D

Iciriny neběžela daleko, tentokrát ne. Zastavila natolik blízko hranic, aby mohla v případě nutnosti doběhnout ke smečce za stejný čas, jako trvá dojít od tábora k hranicím, ale zároveň tak daleko, aby mohla bezpečně utéct, kdyby se rozhodli ji pronásledovat.

Ani po doběhnutí na své prozatímní území však její ledová podoba nezmizela, a když zavřela oči a zkusila se soustředit, představit si, jak se barva jejích očí mění z chladné nebeské modři na fialovou a z kožíšku jí opadávají ledové krystalky, nedařilo se. Nemohla se přeměnit nazpět. Kdesi vzadu v hlavě ji tichý hlásek neustále našeptával „Nebezpečí, nebezpečí, uteč, schovej se, útoč!", a právě tenhle pocit jí znemožňoval vrátit se ke vzhledu obyčejného vlka.

Věděla, že v její blízkosti není nikdo z teď už nejspíš opět bývalé smečky, ani žádný jiný narušitel, ale její tělo si stále myslelo, že je někde nepřítel.

Její Prokletá část mohla stále cítit Firclaerovu ohnivou magii, jež chutnala po vzteku, strachu a nenávisti, a led v ní praskal a syčel, nabádal ji vycenit tesáky, poslat svou vlastní moc proti ohni.

Neudělala to. Namísto toho zaťala zuby, aby za každou cenu udržela svou magii v sobě a žádným způsobem nepronikala ven. Dávala si pozor, aby za sebou nenechávala sněhové otisky tlapek, aby se vzduch neochladil a všechen led a sníh se držel jen a pouze na ni, když už neuspěla při proměně.

Již za jejího běhu Kotouč na obzoru zapadl a uložil se ke spánku, aby zítra opět mohl cestovat přes nebesa v plné síle.

Iciriny vždycky milovala Lunu, vládkyni noci, stejně jako časový úsek, v němž vládne. Noci znamenaly sny plné vzpomínek i snů, na noční děsy nehledě. Mohla hledět na stříbrem posetou oblohu a přemítat nad vším i ničím, nad chybami, jichž se dopustila, i nad dobrými rozhodnutími, které učinila. Přemýšlela, jestli se její matka setkala v Údolí Věčnosti s jejím otcem, jehož nikdy nepoznala. Jestli na ni její rodiče dohlížejí s pýchou, nebo jestli by se za ni styděli, kdyby věděli, kým – čím je.

Upírala pohled přímo na Lunu, jež se dnešního večera skrývala za mraky, jako kdyby se i ona styděla za vlčici nesoucí její barvy na svém kožichu, jako by se bála, že ji poskvrní zaschlou neomytou krví, jež se stále držela na jejím kožichu, a mlhavé závoje rychle plující po nebi měly být její ochranou. Oči ji štípaly od všeho toho světla, ale ona se nepřinutila je přimhouřit či mrknout.

Potichu zafuněla a z hrdla se jí vydralo smutné zakňučení, až nakonec zdvihla hlavu, jíž měla doposud položenou na tlapkách, a vyslala k Luně táhlé vytí plné žalu i smutku, jež se rozléhalo tichým nočním krajem a společně s city odnášelo pryč i další kousek jejího zlomeného srdce.

Stále nemohla uvěřit, že by na Starlight zaútočila, a byla přesvědčená, že by to neudělala. Jenomže veškeré důkazy svědčily proti ní. Jako kdyby krev nestačila, zranění způsobené jejím ledem by s jistotou poznala kdykoli, a navíc si ani nepamatovala, že by se měnila do Prokleté podoby a útočila na ni. Ať se snažila pátrat ve své mysli, hrabat jakkoli hluboko do vzpomínek, až na pocity strachu, nechápavosti a nutnost obrany nenašla nic.

Jako kdyby u hranic těch pár chvil, jež stačily na útok, snad ani nebyla.

Odvrátila zrak od Luny, sklapla tlamu, krátce se rozhlédla po lese kolem sebe, aby zkontrolovala případné nebezpečí, než se zadívala na hlínu pod sebou. „Prosím, Předci," zašeptala, hlas se jí chvěl, „prosím, Osude. Pomozte mi přijít na to, co se doopravdy stalo. Nikdy bych Starlight neublížila. Nemohla to být má Prokletá část. Prostě nemohla. Prosím... prosím, ať to Starlight přežije."