Innocent

1.

„Máš něco pro mě?" Chris čeká na recepci, až mu přidělí případ. „Jo, tady. Její maminka přišla i s ní před chvíli. Říkala, že se znáte." pokrčí Steven na něj rameny. Je tady zdejší zdravotní bratr. „Ano, už vím o koho jde. Děkuji." rozloučí se s ním a vydá se do svojí ordinace. Opravdu jsme tu seděli. „Takže jste přišli? To mě těší." pozdraví mojí mámu. Sedím dál nepřítomná. „Mami." špitnu. „Ano?" otočí se na mě. „Já tady nepotřebuju být, jsem v pořádku." ani se jí nedívám do očí, celou dobu se koukám na svoje ruce a koušu si ret až do krve. Máma se podívala na doktora. „To je v pořádku, zkuste s ní promluvit, budu v ordinaci, můžete přijít."
„Děkuji." sedne si vedle mě. „Zlatíčko, já chci přece aby ses uzdravila. Nechci se dívat, jak se takhle trápíš."
„Já se netrápím, je mi dobře." Podívám se mámě letmo do očí a postavím se. „Prostě se to stalo a viním sebe, kolik lidí na světě tohle dělá?"
„Ty lidi se ale šli léčit, víš. Ty můžeš být ráda, že jsi vyvázla s tím, že budeš chodit tady k panu doktorovi. Že si tě nenechali v ústavu. Dlouho jsem je musela přemlouvat, tak mě laskavě poslechni a běž dovnitř." už se zlobila. „Jsem dospělá a soběstačná, můžu si dělat co chci." Máma mě mezitím táhla do dveří. „Byla to má vina, ne její." Máma mě drží u dveří a kývala. „Ano zlatíčko, teď pojď tady." donutí mě s klidem sednout na křeslo, přede mnou na židli doktor, celou dobu sleduje mojí scénu. „Byla to moje vina." hájím si svůj názor. Chris se na mě usměje, ale mlčí. „Že jsem v pořádku?" postavím se zpátky. Máma už byla z toho unavená. „Co kdyby sis sedla, maminka na chvíli odejde a my dva si spolu promluvíme."
„Já ale nechci mluvit o ničem. Nemám o čem."
„Tak mi řekneš něco ze života." vzdychnu, jsem naštvaná. „Co jiného mi zbývá." založím si ruce na prsou. Chris se opřel o opěradlo a kývnul na mojí mámu. Lehce se usměje a odejde rychle. Chris mlčel a prohlížel si papíry. Něco vyplňoval. „Dobře," vstane, vezme si papíry a tužku s sebou. Sedne si naproti mě. „Uděláš pro mě něco?" zvednu obočí. „Tady máš papír a tužku, nakresli mi něco na co si pamatuješ jako poslední." Stále na něho zírám. „Jako fakt? Nebude žádné přesvědčování?"
„Nemám tě proč přesvědčovat." opře se a píše si do papírů. Já tak uvažuju co budu kreslit. Jasně, je mi dvacetčtyři, ale všichni kolem se mnou zacházejí jako s dítětem. Nakreslím svojí kamarádku. Dalo mi to zabrat nejmíň půl hodiny. Papír a tužku vrátím zpátky na stůl. „Tak už můžu jít?"
„Ne, nikam neodcházej. Kdo to je?" ukáže na kresbu. „Ehm, já nevím." hraju si s mikinou. „Dobře, chceš mluvit o tom? O pobytu v nemocnici?"
„Já nevím." opakuju.
„A co víš?" zeptá se mě úplně v klidu.
Dlouho mlčím. Vážně se mi o tom nechce mluvit. „nejspíš nic." polevím trochu. „Dobře, tak z jiného směru. Zkusíme jinudy. Položí papíry na stůl. „Co studuješ?" usměje se.
Polknu. „Malování, kresby."
„Dobře, stále ještě chodíš do školy?"
„Na vysokou, ano."
„Co koníčky?"
Mlčím. Všechno jsem pustila od doby, co se stala ta nehoda. „Nic." špitnu.
„Dobře, chtěla bys mi něco říct sama?"
Zavrtím hlavou.
„Zvládneš jeden test?"
„Asi jo." podá mi tři papíry, kde byli různé otázky. Na některé jsem odpovídala lživě. Nehtem si trhám ret. Sedím mlčky a čekám. „Dobře, příští sezení chci ještě tento týden, zvládneš to?"
„Já nevím." pokrčím rameny. „Dobře, domluvím se s tvojí mámou. Můžeš jít." ukáže mi na dveře. Díkybohu. Zvednu se a doslova utíkám pryč. Máma mě zastaví. „Zpomal, co ti říkal? Neřekl ti, kdy máš zase přijít?" pokrčím rameny. Zapnu si mikinu. „Dobře, pojď ještě se mnou." jdeme zpátky za Chrisem. „Mohli by jste přijít ještě v pátek? Vím, že je to první sezení dneska, ale nejspíš je jen nervózní z toho okolí, posledně se mnou takhle nemluvila. Nedokázala říct ani kdo je ta na obrázku." zněl tak, chytře? Asi. „Dobře no, v pátek ale nevím jak budu stíhat."
„To uvidíte vy, jak to stihnete tak budu rád, kdyby ne, nic se nestane. Normálně by jsme měli opět v úterý."
„Dobře, tak děkuji. Mějte se." chytla mě za ruku a šli jsme ven. „Musím tu chodit?" špitnu. „Rada bych, kdybys tu chodila dobrovolně, nemůžeš být pořád doma, chci aby ses zase začala věnovat škole, koníčkům." pokrčím rameny. „To je mi jedno."
„Nesmí ti to být jedno, musím tě nějak ochránit, musíš se naučit soběstačnosti až já tu nebudu."
„Dobře, no." Máma se na mě usměje a jdeme ven k autu. Konečně jsem se cítila volněji. Jednou vám povím, co se stalo. Někdy jednou ano.
Doma jsem se už jako poslední dobou, zavřela do pokoje a jdu spát. Za poslední dny jsem spala přes den pořád. „Ahoj." pozdravím naší kočku, ležela na mé posteli. Lehnu si k ní. „Konečně nemusím s nikým mluvit. Konečně." během chvilky usnu.