Innocent

29.

„Jak se cítíš?”
„Jde to.”

Sedíme v letadle, čeká nás šest hodin letu. Vzala jsem si prášky proti nevolnosti. Poslední dobou to se mnou houpe. Vlastně od doby, co se zkouším stravovat normálně. Je to lepší, ale jde to pomalu. Hlavou se opřu o sedadlo a zkusím si odpočinout. Spíše usnu, no co, když už. Aspoň si pořádně odpočinu.

Chris do mě šťouchne. Oči otevřu, ale zase je zavřu.
„Jsme tady, vstávej.” odepne mě. Vstanu a vezmu si svůj batoh. Následuju Chrise. Po cestě v autě, znovu usnu. Chris na mě sáhne, vzbudí mě.
„Dobrý, spi.” zavřu oči. Říkal, že pojedeme asi dvacet minut.
Auto zastaví před hotelem. Znamení, že musím vystoupit. Venku stojím na nohou a čekám, až půjde Chris.

„Lehni si tady.” uvolní místo na posteli, položí mě opatrně a zakryje dekou.
„Počkej.”
„Co?”
„Děkuji.”
„To je v pořádku, hlavně se prospi.”
„Dobře.” Slyším jenom, jak někomu telefonuje a chodí po pokoji, dál už jdu do temnoty a tvrdě usnu.

Probudím se s bolestmi žaludku. Vstanu a pomalými kroky se dostanu nejblíž k dřezu do kuchyně. Zvracím do dřezu. „No to je výborný.” držím si vlasy, opřu se lokty o dřez a čekám, až mi zase bude špatně. Točí se mi hlava, hoří mi hlava nejspíš a cítím se, divně.
„To mám opravdu za trest.” napiju se vody a zkouším se párkrát pořádně nadechnout a vydechnout. Nepomůže to. Furt se cítím divně. Na chvíli si jdu sednout na židli. Otevřou se dveře. Všimne si mě hned.
„Ani se nehni, zůstaň tam, kde jsi.” Je celkem naštvaný. Nejspíš kvůli mě, že jsem vůbec vylezla. Položí tašku s nakupem na stůl a podívá se na mě.
„Co se stalo, proč neležíš?” vyjede na mě dost ostře.
Nejsem schopna na tenhle tón odpovědět. „Tak?” zvedne obočí.
Sklopím hlavu, oči mám plné slz. Schovám obličej do rukou.
„Chels?” zničehonic změní tón. Přijde ke mě a sedne si úplně ke mě naproti. Zvedne mi hlavu. „Promiň, nechtěl jsem. Jen jsem měl dost ostrý rozhovor po telefonu, takže jsem naštvaný. Promiň.” prstama mi otře slzy a usměje se.
„Nic se nestalo, potřebovala jsem se jen projít.” vzdychnu. Čeká. Nic neříká. „Dobře, nebylo mi dobře, jako vždycky. Bolí mě žaludek.”
„Dobře, donesl jsem nějaké léky, v autě jsi měla teplotu a tuším, že ji máš i teď.” jen kývnu. „Nejspíš máš jen virózu.”
„Dobře.”
„Dostaneš léky, dám ti infuzi a uvidíme jak ti bude, jestli to bude horší, budeš muset do nemocnice.”
„Dobře.” Obejme mě.
„Nemáš spíš něco na jídlo?”
„Máš hlad?”
„Hm.”
„Fajn, tak jdu něco udělat.” kývnu.

„Tak co? Už je líp?”
Kývnu. Sedím, na jedné straně mám kapačku zavedenou do žíly.
„Proč jsi na hotelu? A ne s rodinou.”
„To je jedno.” je odměřený.
„Proč?” zajímám se.
„Nechtějí mě tam, nesmím tam.”
„Proč ne? Svraštím čelo.
„Dlouhý příběh.”
„Času dost, než mi dokape infuze.” založím si ruce na prsa.
„Jsi neuvěřitelná.”
„Aspoň víš, že je mi zase dobře, aspoň na chvíli.”
„Víš jak jsem měl tu nehodu?”
„Ano.”
„Tak mi řekli, že je to moje vina.”
„Proč tvoje?”
„Že jsem je všechny zabil. Ale to není, co mě tak vzalo, řekli mi, že se mám rozhodnout. Buď budu s nimi a přestanu pracovat nebo být tam, ale nebydlet s nimi a nebudu pro ně existovat.”
„To je ale.” zastavím se. „Není to fér.”
„To nevím, jen prostě jsem odešel.”
„Tak proč nepracuješ jako lékař na chirurgii?”
„Nedokážu se tam prostě vrátit.” pokrčí rameny. „Život je samá změna, ta moje byla aspoň k lepšímu.”
„Ale přišel jsi o rodinu.”
„Ani mi nechybí.”
„To neříkej. Nikdo není rád sám. I kdybych to tvrdila já, tak to není pravda.”
„Asi to tak už je. Žiju bez rodiny.”
„Proč něco pro to neuděláš?”
„Nechci, nechci znovu se vracet tam, kde mě vlastně vyhodili pryč.”
„To je mi líto.”
„Nemusí být. Mám to už za sebou.”
„A ten rozhovor předtím tady?”
„To byla teta, proč jsem tu letěl, že stačilo zavolat.”
„Ach jo.”
„Hlavně se tím netrap, Jen tak mě něco nerozhodí, dřív ano, ale dnes už ne.”
„Kdo by chtěl rozhodnout o tom jenom z mobilu?” nechápu.
„Evidentně moje rodina.” usměje se. Takový falešný úsměv.
„To bude dobrý.”
„To mám říkat já tobě.” teď se zasměje upřímně. „Co bude se školou?”
„No, víš. Zatím nevím. Je to strašně všechno složité a do toho ta škola.”
„Není to škoda?”
„Možná. Kdo ví?”
„Napadlo mě, co začít znovu? Docela by ti to prospělo.”
„S mojí školou?”
„Co jsi studovala?”
„Ehm, gymnázium.”
„Můžeš navázat na cokoliv, co tě baví.”

Můžu navázat na cokoliv, co mě baví. Tahle myšlenka mě fascinuje a děsí zároveň. Bojím se. Pouštět se do nových věcí. Možná budu jenom o tom přemýšlet a pak mu jednoduše řeknu, že nejsem ještě připravená. Ležím na zemi se psy a koukám do stropu. Přemýšlím. Fakt přemýšlím.  Všechny myšlenky najednou směřují k mámě. Jak bych reagovala na to všechno, kdyby tu byla Zoe? Uzavřela bych se do sebe? Bojovala bych? Potkala bych někdy Chrise? Vmžiku se otevřou dveře, zvednu hlavu. Chris.
„Ano?”
„Všechno v pohodě?”
„Jo.”
„Jsi nějak potichu.”
„Nemůžu?”
„Jo, už se neptám, kdyby něco jsem dole.”
„Hm.” otočím se na břicho a hlavou se opřu o polštář a setřu slzy z očí. Chris stále stojí ve dveřích. Otočím se zpátky na něho. „Ještě něco?”
„Stalo se něco?”
„Nic se nestalo.” vstanu, oklepu se a postavím se naproti němu ke dveřím. Chris mě pohladí na obličeji.
„Co se stalo?” hlas měl ještě tišší než před chvílí.
„Uhm, nic.” zaváhám na poslední chvíli.
„Dobře. Budu dole.” kývnu a zavřu za něj dveře. Lehnu si zpátky na zem.
„Ach jo, kluci. Co mám dělat?” Boom si lehne těsně ke mě. Hladím ho hřbetu. „Nad něčím jsem přemýšlela, ale.” zastavím se nad tím, „nevím, jestli by to mělo smysl. Jenom mě to trápí.” podívám se na Booma. „Měla bych mu to říct?” Nato mě hned Boom olízne. „Hej.” zasměju se. Položí si na mě hlavu a čeká, že mu snad něco řeknu. „Dobře. Půjdu za ním.” Ten pes na mě zavrtěl ocasem. Jakoby mi rozuměl. Nedávalo to smysl, ale prostě mi asi rozumí. Nebo je tak cvičený, to je jedno. Prostě mě chápe a pomáhá mi to. „Hodný kluk.” poplácám ho na boku a vzdychnu.

Sedím v kuchyni. Mám jít za ním? Jsem docela nervózní. O něčem takovém jsem s ním ještě nemluvila. Rozklepou se mi kolena. „Boome. To jsi ty rozhodnul za mě. Já musím ještě najít moře odvahy. Jsem strašpytel. Velký.” Boom štěkne. „Hej! Jsi jak on. To není fér.” Vstanu a pomalu vejdu ke dveřích. Na práhu sebou škubnu, vylekám se Chrise. „Ty jsi poslouchal?” Co si o tom asi myslí?
„Trošku.”
„Hm.”
„Teď vážně. Děje se něco?”
„No, možná. Asi.”
„Možná? Asi?”
„Uhm. Necháme to na jindy.” ztratím s ním oční kontakt a zmizím po schodech nahoru do svého pokoje.