Innocent

28.

Cítím tupou bolest na ruce. „Au." chytnu se za ruku. Chris instinktivně chytne moje zápěstí, abych si neublížila ještě víc. „Bože, jsem v nemocnici?"
„Ne, doma. V posteli." koukne se na mě a mírně se usměje.
„Asi jsem se praštila někde, že jsem takhle vyváděla."
„To byl jen vztek."
„Chudáci sousedi." podívám se na ruku, pekelně bolí. Sotva s ní pohnu.
„Máš něco na bolest?" polknu slova do sebe.
„Ano, určitě." vstane a podívá se. „Chceš?"
„Jo, jinak to nejspíš nepřežiju."
„Máš to hodně, máš štěstí, že sis nepoškodila kosti a nervy. Rukou hýbeš, takže to bude dobrý." do infuze mi přidá morfin.
„Co se stalo?" podívá se na mě starostlivě.
„Co myslíš?" nechápe.
„To, co jsi říkal předtím. Jak si po mě křičel."
„Byl jsem na tebe naštvaný, že ten život bereš tak lehko, že je ti to lhostejné." vzdychne.
„Neberu ho lehko, jen jsem už nemohla unést ten nátlak, vše jsem ztratila."
„Já ti rozumím, chápu tě, ale prostě tohle ne. Jsi mladá, máš talent. A ne jeden. Každý přicházíme o lidi, nejsi sama. Podívej se na mě a já jich znám spoustu dalších a to ne u pacientů, ale u mých kamarádů."
„Já si nemůžu pomoc."
„Já vím, že ne. Proto chci, aby jsi se nechala pomoci ode mě. Mluvit se mnou o tom, jakýkoliv problém, co tě trápí. Nebo kdyby sis chtěla ublížit, prostě se mnou o tom mluvit. Musíš být statečná a silná. Na tohle je potřeba hodně síly. Nikdo neříká, že musíš zastat všechny role kolem. Jen prostě to nech ze sebe dostat. Mluv o tom."
„Musím teď?" unaveně se otočím k němu.
„Nemusíš, odpočívej. Já jen," zastaví se, „měl jsem o tebe strach. Stále mám."
„Omlouvám se."
„Dobře, lež a vyspi se. Máš léky v sobě, takže jsi utlumená a budeš jen spát." kývnu. Chris se zvedne a odejde do obýváku, slyším tam televizi a jede mu notebook, asi práce. Zavřu oči.

Nemůžu spát, neumím prostě usnout, cítím se úplně vyčerpaně, ale nejde to. Možná bych usla, kdybych šla na chvilku za ním, aspoň chvilku. Ruka byla vcelku utlumená bolesti a dokážu s ní pohnout. Opatrně si sednu. Boom, který byl se mnou celou dobu a já ho nepostřehla, nastraží uši. Vstanu a zkusím se rozchodit. Celkem nic moc. „Ty léky jsou síla." špitnu na Booma. Stojí u mě a hlídá mě. Opatrně jdu na chodbě a ocitnu se na práhu do obýváku. Chris, mě hned zaregistroval, běží za mnou.
„Blázne, máš ležet." napomene mě.
„Promiň, já jen nemůžu usnout. Myslela, jsem, že když budu s tebou, tak mi bude líp."
„Jsi mi měla říct, zavolat. Přišel bych." Drží mě. Dojdu na pohovku.
„Když máš léky, opravdu není dobrý se pohybovat, utlumuje to celé tělo."
„Já vím, nemusíš mi to opakovat."
„Evidentně jo, když i přesto vylezeš z postele."
„Promiň, promiň. Fakt promiň."
„Jak ti je?" sáhne mi na zápěstí, kontroluje mi tep.
„Špatně, jak mi asi má být?"
„Jak moc špatně?" dělá si starosti. Přestává to být zábava.
„Nevím, sotva se orientuju." Koukne se mi na zorničky.
„Bolí tě něco?"
„Asi ne." podívá se mi na ruku.
„Dobře, tohle už nikdy nedělej, je ti to jasný?"
„Já myslela, že jsi jen psycholog, lítáš i v něčem jiném?"
Chris se na mě mlčky podívá.
„Tak jo?"
„Chels, já myslel, že je ti špatně."
„Já se tě na něco ptám."
„Původně chirurg." přemýšlí nad něčím.
„Štve tě to?"
„A co?"
„Že už jim nejsi?"
„Ne. Možná."
„Proč ses nevrátil?"
„Nemůžu, nedokážu se vrátit. A kdo tě pověřil, že se mu můžeš tak ptát?"
„Spala jsem s tebou."
„A to si mě nárokuješ?"
„To jsi řekl ty, ne já." usměju se.
„Jo, už je ti líp."
„Evidentně. Je mi líto, co se stalo vedle. To jsem nechtěla."
„Měla jsi vztek. Byla jsi smutná. A stále jsi."
„Nejspíš." vzdychnu.
„Musíš něco sníst, už zase jsi nejedla."
„Dobře." opřu se o gauč. Chris odejde do kuchyně.

„Prosím, sněz ještě ten kousek."
„Promiň, fakt už nemůžu."
„Dobře, no." uklidí talíř a sedne si vedle mě s notebookem. „Za chvíli si ale půjdeš lehnout, máš spát, ne bojovat, abys byla vzhůru, vidím to na tobě." jen kývnu.
Po chvilce mi pomůže do pokoje a lehne si taky. Oba usneme. Byl to náročný den pro nás oba.