Innocent

31.

Večer neumím usnout. Otáčím se z jedné strany na druhou. Když mi není dobře, mám jít k němu, nebýt sama. „Přece tu mám Arta a Booma ne? Vzdal se těch psů večer, aby mohly být se mnou." otočím se tak, ať na psy vidím. Oba spí spolu v jednom velkém pelechu. „Já nemůžu usnout, nejde mi to." vezmu mobil do ruky a napíšu Chrisovi.
*Spíš?*
doufám, že ho ta zpráva nevzbudí. Přijde zpráva.
„Ne." přečtu. „Ale je půlnoc. A ty nespíš?" hodím mobil kousek od sebe. Mobil zavibruje. Otevřu zprávu.
*Děje se něco?*
*Ani ne.* odepíšu.
Lhářko. Lhářko. „Měla bych s tím přestat." vypnu telefon. Znovu zavibruje.
*Přijď za mnou.* vážně to napsal? Zní to divně. Přijdu si jako puberťačka. Vstanu rychle, než si to rozmyslím. Nechám otevřené svoje dveře dokořán a před jeho dveřmi zpomalím chytnu kliku a pootevřu. Chris sedí na počítači.
„No pojď." pobídne mě.
„Udělala jsem něco?" stojím kousek od něho.
„Ne, neudělala. Pojď se na něco kouknout." otočí mi počítač tak, ať na to vidím i já. Pustil video. Překvapeně se zasměju.
„Počkej, to je dole, ne?"
„Ano, dneska ráno, když jsi spala. Psi byli se mnou dole. Odešel jsem na chvíli ven. Sousedi potřebovali s něčím pomoct a teď se dívám na tohle." Art a Boom. Oba stáli na kuchyňské lince a hledali, co by se dalo sežrat. O chvilku později Boom seskočil zpátky dolů a běžel po schodech, dál už to nešlo vidět. Video se vypne.
„Takže ty dva?"
„Ano. A přitom nic neshodili." podívá se na mě. „Neumíš usnout?"
„Ne." postavím se zpátky vzpřímeně a odstoupím kousek. „To nějak zvládnu."
„Chceš být tady?"
„Ne, to je dobrý." odejdu ke dveřím. „Díky za pobavení."
„V pohodě." usměje se na mě.
Zavřu za sebou jeho i svoje dveře. Lehnu si zpátky. Psi leží na stejném místě.

„Bože, to je za trest." podívám se na hodiny, pomalu půl druhé. Začínám jistě panikařit, zase celou noc neusnu a dnes nebudu schopna fungovat. Nemůžu jít do nemocnice, si mě tam ještě i nechají. Vstanu na nohy a dojdu na chodbu. Všude je tma. Opatrně si sednu na schody. „Mám si dát něco na jídlo? Nebo se napít mléka, abych usla? Možná by pomohly i prášky." Zavribuje mi telefon. Vytáhnu ji z mikiny. Chris.
*To si mluvíš nahlas pro sebe často?*
Těžce polknu. Nevím jestli odepsat, ale slyšel mě.
*Když mě něco znepokojuje, tak ano.* mobil si nechám zapnutý a koukám do tmy. Přemýšlím, jak usnout.
*A co tě znepokojuje?*
*Neumím usnout ani o půl druhé, takže vlastně neusnu vůbec.* stisknu poslat. Vstanu od schodů a jdu si sednout ke dveřím do svého pokoje.
Mobil se rozsvítí. Chris mi volá. V šoku to zvednu. Vylekala jsem se.
„Ano?" špitnu tiše.
„Pojď tady, jinak si tě sem vlastnoručně přitáhnu." Chris nebyl naštvaný, hlas měl normální.
„Ne, já to zvládnu."
„Pojď za mnou." trvá na svém.
„Jinak vážně přijdeš?" šeptám.
„Jo." dveře se otevřou. Chris. U ucha v ruce má mobil. Vypne ho.
„Pojď." promluví na mě. Vstanu, vypnu mobil a pomalu vlezu k němu do místnosti. Oba si lehneme do postele. „Byl bych rád, kdybys tu spala každý den se mnou."
„Ne, to ne. Máš přece nějaké soukromí."
„Soukromí? Mám ho pořád."
„Určitě tě otravuju." dekou se zakryju až po hlavu.
„Ne, neotravuješ." odkryje mi hlavu. „Proč bys měla?"
„Neumím spát, jsou za chvíli dvě a navíc jsem tě vzbudila svým mluvením na chodbě."
„Nevzbudila, já tě slyšel."
„Ještě lepší."
„Nepřekážíš mi tady. Vůbec. Prosím. Nechci, aby ses každý den trápila, jestli vůbec usneš."
„A ještě lépe si mě pohlídáš."
„Prakticky, ano." pomalu se přisunu k němu. Obejmu ho.
„Nevadí?" zeptám se pro jistotu.
„Ne." chytne mě kolem pasu a hladí mi záda.
„Je mi lépe." povolím své tělo a zavřu oční víčka. Chris se usměje. Opře se o mojí hlavu a také usne.

Ráno se probouzím v náručí Chrise. Otočím se jen na jeho stranu a spím dál.
„Vstávej, musíme do té nemocnice."
„Ne," zamumlám, „mi se nechce."
„Musíš." pohladí mi vlasy. „No tak." otevřu oči.
„Jde tě uplatit?" Chris se zasměje.
„Sexem určitě ne." úsměv máme na tváři už oba.
„Prosím, mě se tam nechce."
„Bohužel musíš, vstávej." potáhne mě za tričko.
„Hm. Když musím." vstanu a dojdu si pro nějaké oblečení.

V nemocnici sedím na lůžku a čekám na doktorku. Ťuká do počítače zprávu.
„Jak se cítíte?" podívá se na mě.
„Dobře."
„Ta jizva je už zcela zahojená, ale stále si to mažte mastí na jizvy."
„Ano."
„Ještě vám sestřička vezme krev."
Kývnu.

Otevřou se dveře na chodbu, vychází sestra a potom já.
„Takže, vzala jsem ji krev, ať si tady na chvíli sedne a potom může jít. Odpoledne vám pošleme zprávu ohledně odběru krve, nejspíš bude potřeba doplnit tekutiny." Chris si vezme zprávu od sestry místo mě a jde si sednout ke mě.
„Tak co?" dívá se zároveň na zprávu.
„Asi dobrý." pokrčím rameny.
„Jo, máš tu všechno v normálu. Akorát tu čtu mírná hydratace. Což asi pasuje. Málo piješ."
„Aha."
„Nevadí, to ti doplním. Hlavně, že už je vše, jak má být." usměje se na mě a zprávu si dá do složky. „Můžeme?"
Kývnu.

Doma v kuchyni stojím u linky a koukám z okna. Chris stojí vedle mě. Spravuje mi jehlu na předloktí a zalepí mi to. „Dobrý?" kývnu a podívám se na něho.
„Budeš to mít půlhodiny a večer hodinu, ano?"
„Dobře." sednu si na židli.
„Volal jsem tomu kamarádovi. Zítra nám ji dovezou."
„Už zítra?"
„Později už nemůžou."
„Tak jo." sáhnu po balíčku čokolády.
„Já myslel, že nejíš čokoládu.” překvapí to Chrise.
„To řekl kdo?” otevřu balíček a kousnu se do něj.
„Za tu dobu, jsem tě ani jednou neviděl.”
„Však ano, to je první čokoláda.”
„Jakto?”
„Po nehodě jsem dostala čokoládu od mámy. Když jsem ji zkusila, vůbec mi nechutnala. Žádná čokoláda. Tak jsem to přestala jíst.”
„A teď to jíš proč?”
„Protože tuhle značku bych jedla i kdybych umírala já. Tahle čokoláda se nedá skoro sehnat. A srovnat to s jinou čokoládou nelze, je bezkonkurenčně nejlepší.” Chris se podívá na obal.
„Aha.” zasměje se. „Dá se sehnat. Jen já ji seženu.”
Moje oči se rozzáří. „Chrisi.”
„Fakt po té čokoládě prahneš.”
„Ano.”
„Fajn. Jen ať ti není špatně.”
„O mě se bát nemusíš.”
„A o koho?”
„O sebe. Ode dneška mě budeš mít všude.” přisunu se k němu blíž a nabídnu mu. Chris se směje.
„Tak jo, hlavně jez s mírou.” vezme si taky. Nad čokoládou se úplně rozplynu.
„Kde jsi to vzal?” Posunu si blíž stojan s kapačkou.
„U jednoho kamaráda, pracuje ve vedlejším státě. Doveze mi vždycky jednu menší krabici.”
„Krabici? Kde ji máš?” patrám po místnosti.
„Neřeknu,” otevřu jednu skříňku a zase ji zavřu a soustředím se na Chrise. „máš infuzi, neměla bys ani jíst tu, kterou máš v ruce.”
„Ale mi je dobře.”
„Jsou to léky, vždycky musíš počkat.”
„Fajn. Tak, kde ji máš?”
„Neřeknu.”
„No tak.” opřu se o pult a koukám na něj.
„Ne, jedna ti stačí.” vezme mi ji z ruky.
„Fakt musím počkat?”
„Měla by jsi.” odloží balíček na stůl a sedne si ještě víc blíže ke mě. „Jak dlouho už pociťuješ tenhle nával?”
„Jaký?” vylekaně uskočím.
„Potíš se. Máš červené bělmo.” sáhne mi na čelo. Teplotu nemám. Bez odpovědi se vyhnu očnímu kontaktu. Dívám se ven.
„Jen jsem si na něco vzpomněla, toť vše.”
„A na co?”
„Co když už máma se mnou nepromluví.” očima sleduju Chrise.
„Musíš se s tím smířit. Víc nejde udělat.” sáhnu po čokoládě. Sním menší kousek a položím ji zpátky.
„Snažím se, ale není to tak jednoduché.”
„Já vím.” chytne mě za ruce. „Bojuj s tím. Máma ti žije, to je důležité. A určitě si i vzpomene.”
„Kéž by, tomu už moc nevěřím.” prohlížím si jeho dlaně. Má je jednou tak větší než já. Prstem mu přejedu po článcích. „Už jsem zůstala úplně sama. Nikoho už vlastně nemám.”
„Nejsi sama, ještě tu jsem já, máš psy.”
Mlčky se na něho podívám. Musím ho obejmout. Během chvilky ucítím škubnutí v místě vpichu jehlou.