Innocent

15.

„Taky miluju tyhle bonbóny.”
„Že jsou skvělé?”
„Ano.” sedne si zpět na pohovku.
„Co tam dělají ty dva?”
„Stále se ho snaží přesvědčit. Bude to trochu trvat. Tak jako to trvalo s tebou a už se lepšíš, každým dnem.”
„To víš, Boom je zázrak.” narážím do něj.
„Boom je bůh.” smějeme se.
„Co vy tady?” ozve se za námi máma. My se od sebe trochu odsuneme.
„Jeli jsme se někam podívat, před hodinou jsme přišli.”
„Tu je nějaký divný pach.” mě to rozesměje.
„Nech toho.” šťouchá do mě Chris.
„Co to je?” Máma vypadá legračně, čichá nosem ve vzduchu po pokoji.
„Máme tu někoho navíc.” řekne Chris.
„Chelseo, jestli je to nějaký kluk.”
„Ano, mami. Kluk to je.”
„Kde je?”
„Vedle. Leží na zemi.”
„Na zemi?” vykulí oči a rychlým krokem jde do další místnosti, my běžíme hned za ní. Smějeme se tiše.
„Co to je?” ozve se překvapeně.
„Můj kluk.”
„Ten pes?” Art zvedne hlavu.
„Ano.”
„Proč sis vzala psa?”
„To tady ten. Řekl, že mi pes pomůže změnit život.”
„Chrisi.”
„Chtěl jsem ji nějak posunout dopředu., Zjistil jsem, co jí baví, tak se snažím, aby se k tomu vrátila. Dokopu ji k tomu.” štouchnu do něj. Moje máma se otočí na Arta. Chris mi šťouchnutí vrátí zpátky, znovu to udělám. Nakonec i Chris. Máma se otočí a my se odsuneme na metr od sebe a děláme, že nic. „Tak co mami?”
„Jako překvapení je to hezké, ale ten pes se nepostaví.”
„Art mami, jmenuje se Art.”
„Tak Art. Proč zrovna on?”
„Byl nejdýl. V útulku a zaslouží si šanci, i když je bez nohy.”
„Je úžasný.” Máma si k němu klekne. Art mírně zavrtí ocasem. „Chrisi!” ukážu na Arta.
„Super, tvoje máma má asi nějakou svatozář.”
„Kéž by, nechtějte vědět co jsme tu dělali.” postaví se zpátky a směje se.
„Radši to nechceme vědět.”
„Tak jak se cítíte?”
„Hochu, jako po kalbě, jdu si udělat jen čaj a půjdu to dospat, kamarádka tam ještě u mě spí.”
„Fajn, my jdeme pak vzít psy ven, potřebujeme se s ním nějak seznámit.”
„Dělejte si co chcete.” zvedla ruce do vzduchu a jde do kuchyně.”
Chris se na mě podívá a nechápe, já jen pokrčím rameny.

Odpoledne jsme proseděli u filmu, já to způlky prospala.
„Vstávej.” šťouchne do mě.
„Minutku.” otočím se a sednu si.
„Jsi ok?”
„Jo, jen bych chtěla ještě spát.”
„Máš spát večer.”
„Spím, asi to bude jen únava. Kolik je?”
„Bude pět. Pojď, půjdeme teď, chci ti něco ukázat.”
„Bereme psy?”
„Jasně.” Boom už věděl nejspíš o co jde, skáče s vodítkem na Chrise jak blázen.
„Už jdeme, vezmeš Arta?”
„Jo, hned budu venku.” vezmu si mikinu přes pas a zavážu, jdu pro druhého psa. Art leží na zemi, ale už aspoň neměl hlavu dole a zkoumal okolí. „Tak co? Půjdeme ven?” zapnu ho na vodítko. Automaticky se zvedne a čeká, až půjdu první já. Pak jde Art. Pomalu zkoumá každý kout. Celou dobu ležel na jednom místě, určitě měl strach. Možná byla přítomnost Booma pro něj důležitá. Zvedne uši, když uslyší Booma, jak žalostně štěká, že už chce jít. Vyjdeme ven.
„Ten pes je úplně magor.”
„Šikovný kluk to je, Art už má lepší vnímání a slyšel Booma, tak chce jít už taky.” Nemá problém ani se schody.
„Paní mi říkala, že Art zvládá všechno sám, chodil na rehabilitace. Takže na volno může být, nikam od nás neuteče.”
„Radši ho ještě nechám zapnutého, nikdy nevíš. Není tu ještě ani den.”
„Dobře, tak už pojďte.” chytnu se mu za ruku a jdeme na pláž. Art to zvládá bravurně. Nevím, kde nastal ten další zlom. Přišla jsem si, jako kdybych Chrise znala léta. Vzali jsme si psa. Cítím se nadmíru jinak. Vážně úplně jinak. Došli jsme k jednomu mostu z mnoha dalších. Art si sedne vedle mě a Boom se může z mého zbláznit. „Tady jdou vidět dva rozdíly. Boom a Art. Jak jsi toho probůh mohl přežít?” směju se.
„Já nevím. Jak jsem už říkal, byl jiný. Díky tobě se teď poslední dobou chová úplně jinak, neznám ho takhle.”
„To říkáš jen tak?”
„Ne, myslím to vážně.”
„Mě teď něco napadlo, ale budeš muset mi s tím pomoci. Sama to asi nezvládnu.”
„Fajn, co to bude?”
„Večer se vše dozvíš. Nevíš kde je nějaký psí obchod nebo něco takového?”
„O jednom vím, sic nic moc výběr, ale pár základních věcí tam najdeš. Co máš v plánu?”
„Uvidíš, dejme tomu, že jsi mě jaksi částečně vyléčil a mě právě něco napadlo.”
„Týká se to psů?”
„A nejen psů.”
„Tak dobře. Večer mi vše řekneš.”
Brouzdáme se zbytek večera po pláži a povídáme si už snad o všem, přijde mi spíš už jako kamarád než doktor. Vůbec v něm nevidím nudného doktora, ale kluka, který chce znovu spíše něco prožít. Chodí teď se mnou i na procházky, což zpočátku jsem chodila sama. Boom běhá jak totální magor, Art jen přihlížel, ale byl už blízko k tomu, aby začal vyvádět stejně jako Boom. Ano, Boom je nakažlivý. Pro všechny. Večer byl nakonec fámozní. Západ slunce byl neuvěřitelně nádherný. Vracíme se zpět pozdě večer.

„Tak jo, půjčil bys mi prosím notebook?”
„Jasně, je na stole.”
Dojdu si pro něj a sednu si na pohovku. „Takže, najdeme nějaké stránky a podívám se. Šlo by o to, jak jsi dělal zkoušky s Boomem na canisterapii, tak bych ho zase vzala pod jejich sport. Obedience. Hodí se na to i Art, ale tomu dáme prostor, ať si zvykne a prozkoumá všechno. Chtěla jsem jen odněkud začít. A Boom mi dává dobrou příležitost. Js chytrý, učenlivý všem blbostem. Co myslíš?”
„Něco málo jsem si o tom četl. Pokud chceš zpátky na tenhle sport a Boom ti bude užitečný, tak budu jen rád. Aspoň se ten pes naučí pořádné výchovy. Dostala by ses napřed, bude to velký krok pro tebe.”
„To asi ano, jen ty mi teď poslední dva dny hltíš kolem sebe psy, nějak mě to nakoplo. Chci to zase všechno zpátky, ale nejde to už, tak se budu snažit pro to, abych mohla alespoň v tom pokračovat.”
„A co jsi tedy chtěla po mě?”
„No, to už je ta horší část, potřebuju nějakou podporu. Jinak bez toho zas klesnu a občas se stane, že když se něco nedaří, tak se na to jednoduše vykašlu. Nejednou jsem se pokoušela od rozvodu rodičů jít zpátky na plac, ale nic nebylo v pořádku, musela jsem se věnovat kreslení, čas jsem měla, ale otec mě nechtěl nikam vozit, že když jsem chtěla, tak si mám někam dojet. V tu dobu jsem to měla dvě hodiny busem. A žádný pes.”
„Budu se ti snažit vyhovět, samozřejmě, co nejvíc, jak to půjde.”
„Dobře, podívám se, kde je nejbližší kynologie v našem okolí.” rozkliknu mapu.
„Počkej Chels, nechci ti brát žádné nadšení, že to vidíš už jinak, ale nezapomeň, za skoro týden máš ještě soud. Do té doby se může vše změnit. Řekneš si, že jsi to neměla dělat, že jsi měla počkat.”
„A co může ovlivnit soud?”
„Hodně. Psychicky hodně. Budeš mít strach. Nevíš ještě, jak dopadne soud.”
„Já už vlastně ani nevím, proč tam jdu?” podívám se na Chrise. Vážně jsem na to úplně zapomněla, že teď nevím, proč tam jdu.
„Jistý pán podal na tebe stížnost, že jste mu pod auto vlezli schválně, ty je musíš přesvědčit o opaku, bude tam policie, psycholog, doktoři, právníci.” Úplně jsem se v tom najednou ztratila.
„Já tam nemůžu sama, máma je v nemocnici, říkala ještě předtím, že tam se mnou půjde. A teď?” položím zpátky notebook na stůl a zamyslím se nad tím. „Asi jsem se možná nechala unést.” vstanu a odejdu do pokoje.
„Chels.” stojí u dveří u patnáct minut.
„Chrisi, nech mě být na chvíli.” zalezu pod deku. Otevřou se a následně zavřou dveře. „Chrisi, říkala jsem... Boome, co tu děláš?” ukážu na postel, skočí. Hlavu si dám na něj. „Chrisi?”
Vejde tiše dovnitř. „Já jsem ti jen chtěl říct, že jsem nemyslel, aby jsi přestala plánovat, jen abys prostě věděla, že tě ještě čeká soud, že je třeba lepší s tím počkat. Než to všechno skončí.”
„Asi jo, asi máš pravdu. Promiň.” sednu si. Chris si sedne vedle mě.
„Co teď?”
„Asi nic, chceš tu nechat Booma?”
„A Art?”
„Ten je snad tvůj ne? Tak spí s tebou.”
„Vejdeme se k tobě?”
„Chels, ještě ne. Prosím.”
„Dobře. Můžeš mi ho tady nechat.” zním už zničeně.
„Dobře, tak hlavně všechno v klidu. Budu vedle, kdyby něco.” kývnu. Zavře dveře, zůstali jsme jenom my tři. Ach jo. Lehnu si zpátky na Booma. A tak i usnu.