Innocent

19.

Zaklepu tiše na dveře. Máma se podívá směrem ke mě. „Co tady chceš?"
„Přišla jsem se ti omluvit."
„Dneska nemám náladu." stáhla se víc pod deku a dívala se z postele na druhou stranu. Z okna ven. Prší a nejednou vypadnul proud.
„Mami, prosím."
„Nemám se dnes s tebou o čem bavit. Ty taky se mi nechceš svěřovat."
„Tak promiň."
„Ne, můžeš zase jít." sklíčeně se stáhnu ke dveřím. Slzy mi tečou. Hodím si na sebe kapuci a odejdu pryč odsud.

Doma odpoledne ležím v posteli a nechám za sebou zvonit mobil. Chris mi už volá za sebou několikrát. Otočím se na bok a sleduju mobil na stole. Rozhodnu se to zvednout.
„Chels, stalo se něco?" zní v mobilu ztrápeně.
„Nic moc."
„Nepotřebuješ pomoc? Byla jsi u mámy?"
„Byla jsem."
„A co?"
„Jo, dobrý." hraju si s pramenem vlasů.
„Večer se stavíš?"
„Hele, asi bude lepší, když zůstanu doma, potřebuju být chvíli sama."
„Dobře, hlavně nedělej nic špatného."
„Neboj."
„Tak ahoj."
„Ehm, ahoj." položím mobil na stůl a lehnu si zpět na postel. „Proč mu pořád lžu?" chytnu se za obličej a vzpomenu si, jaké bylo se s ním líbat. Rychle vzpomínky zaženu a zkouším usnout.

Vzbudím se po dvou hodinách spánku. Vstanu a rychle běžím do koupelny. Není mi dobře. „Můžeš zase jít." probleskne mi hlavou vzpomínka z nemocnice. Viděla jsem tvář mámy, nebyla nadšená, že mě vidí. Jako, když jsme přišli se Zoe domů a nadšeně nás vítala a plánovali jsme, co budeme my tři dělat.
„Sakra." opřu se o stěnu a přemýšlím.
„Zoe, proč?" vytáhnu ze skříňky pláto prášků. „Co bys dělala na mém místě?" postupně každý prášek loupu z obalu až jsou všechny na zemi. Slyším Booma štěkat. Polknu suše a věnuju se dál sobě. „Proč jsi mi to udělala?" vstanu na nohy a sednu si na vanu. „Tak moc bych potřebovala mámu." špitnu a tiše se rozpláču. Slyším zvuky klíčů. „Sakra." Zapomněla jsem, že Chris má klíče od tohoto bytu. Kouknu se na ty tabletky na zemi. Ve dveřích se ukáže Chris.
„Chels. Co to děláš?" spíš se vylekal, než aby se naštval. Dojde ke mě a postaví mě na nohy.
" Jsem ráda, že jsi tu." řeknu rezignovaně.
„Já jsem taky rád, že jsem přišel včas. Co se stalo?" v rychlosti ho obejmu. Po chvilce se od něj odsunu a sednu si zpátky. „Tak co? Co se stalo?"
„S mamou jsme se nepohodly."
„Ale ne, přece kvůli tomu nemusíš delat tohle." sedne si vedle mě.
„Chvíli jsem nad tím zamýšlela, než jsem uslyšela Booma štěkat."
„No tak."
„Já nevím, co mám dělat."
„Chceš o tom mluvit?"
„Já nevím."
„Vadilo by ti, kdybych se na tebe podíval?"
„Asi ne."
„Dobře, půjdeme ke mě do bytu." Uklidí prášky ze země a pozhasíná světla v pokojích. „Pojď." vzdychnu a vstanu.
„Chceš čaj? Vodu?"
„Ne. Děkuji."
„Jedla jsi vůbec?"
Chvilku váhám. „Ne. Nemám hlad."
„Chápu, že jsi z toho nešťastná, ale jíst musíš." kývnu. Odejde do kuchyně. Sednu si na postel, vyskočí za mnou oba kluci. „Ahoj." špitnu s menším úsměvem na rtech. Ve dveřích se objeví Chris. „Já se bojím, že to o víkendu sama nedám. Máma mě nechce ani vidět."
„A co kdybych napsal ségře? Mohli by jste tu být."
„Není to marný nápad."
„Fajn, tak já ji za chviličku zavolám a zeptám se." přijde ke mě a podívá se mi na ruku, kde mi ráno sestra píchla jehlu.

Chris za pár minut volá sestře. Sedí v kuchyni a mluví s ní. Koukám se na knihovničku od Chrise. Všimla jsem si ji až teď, sednu si na zem a koukám se.
„Tak ségra taky nemůže," zarazí se ve dveřích a kouká na mě. „Co tam děláš?"
„Koukám se." projedu rukou knihy na poličce. „Máš jich tolik."
„Rád čtu."
„Já tolik knih nemám, chodím jen do knihovny si půjčovat." vstanu a oklepu se.
„Bohužel, sestra nemůže." pokrčí rameny.
„Nevadí, to přežiju."
„Nechci tě tu nechat samotnou, nesmím."
„Proč ne?"
„Dyť ještě nejsi v pohodě."
„To nejsem." špitnu a dívám se na jeho fotky. „Můžu jet s tebou, kam jedeš?"
„New York." zarazím se.