Innocent

23.

Než vejdeme zpátky dovnitř, slyším, jak venku hřmí. Můj největší strach. Bohužel, ale bylo to tak. Každý máme nějakou fóbii. A já ji mám právě z bouřek. Rychle se schovám se psy ke schodům, pod střechu a otevřu dveře.
„Konečně vevnitř. Nic na mě nemůže.” Oba se na mě dívají. „Co? Vy nemáte strach?” vyjdu s nimi schody a otevřu byt od Chrise. „Počkejte tu chvíli. Zavřu za nimi dveře, jdu do vedlejšího bytu. V pokoji, který je dočasně můj, otevřu skříň a vytáhnu krabici. Zavřu skříň a odejdu vedle. Nezapomenu zamknout byt. „Tak jsem zpět.” sundám si boty a pohladím oba kluky, kteří mě pak následují až do postele. „Zítra vás zase vezmu na procházku. Teda, pokud nebude hřmít.” kouknu se z okna. Blesk na nanosekundu rozsvítilo celé město, pak pomalu zhasínalo do tmy. „Snad to nebude trvat celou noc.” zapnu si větší lampičku, ať mám světlo a neruší mě blesk z venku.

„Kdy myslíte, že usnu?” sedím na gauči, dodívala jsem se na třetí sérii Game of thrones. Podívám se na psy, oba leží a vůbec nevědí o nynějším dění. Prostě tvrdě spí. „Máte teda pohodlný život, vám povím.” Boom vrtí ocasem, Art zvedne hlavu a také vrtí ocasem.
„Ty ještě nespíš?” špitne Chris od dveří. Trošku se vylekám.
„Ty jsi mokrý.”
„Jo, porouchalo se mi auto.”
„Co?” vyskočím na nohy a dojdu k němu. Projdu ho od hlavy až k patě, zdá mu nic není. „Ty jsi boural?”
„Bohužel ano.”
„Co se stalo?” chytnu ho za hlavu a posunu na stranu, má čelo od krve.
„Nabouralo do mě druhé auto, protože ten druhý řidič dostal smyk a já to schytal i s ním.”
„A proč jsi nevolal záchranku? Policii?”
„Protože nebyl signál, tady vidím, že ti jede proud pořád. Druhá strana města je bez proudu.”
„Bože, tys mě vylekal.” sáhnu pod šuplík a vytáhnu lékárničku. „Sedni.” poslechne mě. Zřejmě je ještě v šoku.
Opatrně mu čelo očistím a zalepím. „Mám někoho volat?”
„Ne, nikomu nevolej, mi nic není, kromě toho.” ukáže na čelo, které jsem mu teď ošetřila.
„Fajn, jestli se ale zhoršíš, volám záchranku.”
„Nemusíš mít takový strach.” chytne mě za paže ve snaze mě trochu zklidnit.
„Hold, už to tak asi bude.”
„Hlavně to nedramatizuj, jen jsem dostal lehkou facku.”
„Lehká facka bych to nenazvala.”
„A jak?”
„Já nevím, bouračky já nesnáším a ještě zvlášť, když to zaviní cizí člověk.”
„Ty naražíš na tu nehodu?” špitne a postaví se. Podívá se mi do očí.
„Tak trochu.”
„Takže, tak trochu na to zapomeň, jen jsem lehce odřený, nic víc mi není. Ale, abych tě uklidnil, tak zítra se nechám vyšetřit, ano?”
„Dobře.” pustím jeho ruku a na metr se oddálím.
„Proč nespíš? Je jedna ráno.” sundá si mokrou bundu.
„Teď neusnu už vůbec, koukala jsem se na seriál.”
„Běž spát, potřebuješ si odpočinout.” dořekl poslední slovo, blesk udeřil do paneláku a vyhodil všem proud. Moje srdce bije jako o život, sednu si na postel a snažím se uklidnit.
„Ty máš strach?” zklidnil svůj hlas a sedne si vedle mě. Jen kývnu.
„Dobře, lehneme si a pokusíš se usnout, ano?”
„Dobře.” špitnu. Vstane a jde si dát sprchu. Studenou. Já si lehnu a dívám se do oken. Dnes hodně hřmilo, než kdykoliv jindy. Mám různé pocity. Hnusné pocity.
„Spi už.” napomíná mě Chris.
„Asi neusnu.” schovám se pod deku až po čelo. Chris si lehne vedle mě.
„No tak, musíš vypnout, aspoň na chvíli.” zavřu naoko oči. Nervózně oddechuju.
„Jakto, že jsi doma? Neměl jsi být až ráno?”
„Vyměnil mě kolega, potřeboval zůstat u pacienta.”
„Aha.” odhrnu deku.
„Ty nehodláš spát?” upraví si polštář a lehne si.
„Ne. Stejně neusnu.”
„Ty se díváš na ten seriál?”
„Ty ho máš tady. Tak jsem si to pustila, celkem zajímavé.”
„To už mám dlouho. Sis měla pustit film.”
„To mě lákalo více.”
„Co ten tábor?” zrovna teď v jednu ráno o tom musí mluvit. Lehnu si zpátky do postele, ležím níž než Chris, zespodu na něho koukám. „Já nevím, nechce se mi moc o tom mluvit.”
„Proč ne? Na tom není nic špatného.”
„Je. Jela bych tam jako pacientka.”
„Ani ne. Ono to vše je formou her.”
„No vidíš, větší dement už nebudu.”
„Chels, je to klasický tábor, akorát budeš mluvit s terapeuty.”
„Uvidím.”
„Dobře.” zhasne malé světlo a otočí se směrem ke mě. Zavře oči.
„Spíš?” zeptám se po pěti minutech.
„Ne.”
„Fajn.” přitáhnu si k sobě víc deku.

Po hodině, kdy venku prší a stále je slyšet zvuk odeznívající bouřky, nemůžu usnout. I když unavená jsem. Je půl třetí ráno. Vstanu z postele a sednu si na zem ke psům, oba spí. „Boome.” špitnu a pohladím ho na břiše. Ten se otočí na záda a protáhne se. „Promiň, nemůžu usnout.” očima párkrát zamrká, otočí se zpátky na packy a kouká na mě. „Díky.” obejmu ho. Boom zavrtí ocasem. „Co mám dělat?” Lehne si na moje nohy. „Aha.” podrbu ho za uchem a posunu zpátky do pelechu, ten se třikrát zatočí a lehne. Postavím se a také si lehnu.
„Opravdu nechceš prášek na spaní?” špitne Chris.
„Ne.”
Otočí se těsně ke mě. „Tak vypusť všechny myšlenky z hlavy a spi.”
„Pokusím se.” Chris mě obejme. V jeho náručí povolím a pomalu zavírám oční víčka, až usnu.

Brzy ráno cítím na sobě dech psa. „Fuj.” uhnu od huby Booma.
„Dobré ráno,” Stojí na práhu dveří Chris v puse drží kartáček, rukama si upravuje účes na hlavě a směje se.
„Co se děje?” zvednu hlavu pořádně a znovu s ní plácnu o polštář. „Už vím.” vydechnu. Otočím se na něho. „Jak ti je?”
„Otázky se otočili?”
„Asi ano.”
„Je mi fajn.” mrkne na mě a odejde do koupelny. „Chystej se už taky, za chvíli vyrazíme.”
„Jasně.” Postavím se na nohy a hodím na sebe první, co najdu. Chris projde a hodí překvapený výraz. „Co je?”
„Jsi rychlá.”
„Nemám tu na výběr víc oblečení. Jindy mi to trvá.”
„Aha, jo tak.”
Venku čekám u auta, až Chris zavře kapotu od auta. „Tak jedeme.” zaklapne kapotu.
„Můžu řídit?”
„Co?”
„Je to moje auto.”
„Ale dlouho jsi nejela.”
„Jen pár týdnů.”
„Nejezdi moc rychle.” hodí mi klíčky a sedne si na místo spolujezdce.
„Nikdy.” zavřu dveře od auta.

„Vážně nikdy? Divím se, že jsi to řekla.”
„Neumím jezdit pomalu.” směju se za volantem. „Nebuď takový, jsem jiná než si myslíš nebo jak mě znáš.”
„Dobře, takže mi potom můžeš povědět. „
„Jednou. Možná.”
„Určitě.” mrkne na mě. „Nezapomeň zahnout doleva, kdyby náhodou.”
„jo, vlastně.” stisknu levý blinkr a zatočím. Zaparkuju na volné místo.
„Ale musím říct, jsme tu rychleji, než jak řídím já. Jak to děláš?”
„Ehm, o tom jindy.” rozpačitě se usměju a zamknu auto.

„Jsme tady už dvě hodiny, nešlo by to nějak?” pohazuju rukou.
„Bohužel ne.” klidně si sedí a já tam nervózně nohama přešlapuju.
„Mám jen strach, jestli se ti něco nestalo.” špitnu, až mi nejde skoro rozumět.
„Chels, nic mi není.”
„A co když jo?”
„Hele, klid. Nic vážného to nebude. Ani jednou se mi neudělalo špatně, to je taky dobrá zpráva.”
„Nevím, cítím se nějak divně.”
„Hodně plašíš. Klídek.”
„Kéž by.”

Uvnitř u sestřičky si Chris nechá vzít krev a čeká na doktora. Sedím na menší židličce a neustále ho sleduju.
„Tak pojď, co jsi zas dělal?” ozve se od dveří doktor. Známý od Chrise.
„Jenom bouračka.”
„Jenom?” ohradím se a jdu za ním. Doktor za mnou se jenom tiše směje.

„No, takže. Všechno je v pořádku.”
„Ale?” obleče si tričko.
„Ale, měl by jsi více polevit, vzít si volno, nebýt tak napjatý. Vem si volno, zajeď za-”
„Jo já vím, dobrý.” snaží se to okecat přede mnou.
„Jestli nechceš, tak půjdu vedle.” cítím, že bych tady asi být neměla.
„Ne, to je dobrý. Michale, vím co myslíš a asi máš pravdu. Jen jsem asi čekal, že mi to někdo řekne.”
„To teda brzo, víš jak na tom jsi?”
„Jo, já vím.” vzdychne s ustaraným výrazem se na mě koukne.

Venku v čekárně nemám náladu o nic lepší. Ano, dělám si samozřejmě starosti o Chrise, když už s ním musím sdílet svoje soukromí a tak nějak skoro všechno. Nějak nedokážu udržet všechny myšlenky na jednom místě. Asi chci vědět, co myslel tím, že byl měl zvolnit. Je nějak nemocný? Má tu samou nemoc co má máma? To je asi blbost ne? Pokrčím celý svůj obličej.
Chris přijde do čekárny. „Můžeme jít, všechno v pořadku?”
„Dobře. Ano všechno v pořádku. ” usměju se nejistě a vstanu rozklepaná
„V pořádku to není.” všiml si mého chování. Ale nic nedám znát.
Nechápu. „Proč?”
„Nechci ti nic tajit. Jen chvíli počkej, řeknu ti to třeba doma? Tam bude více prostoru a kdyby náhodou něco.”
„Fajn? Nemusel jsi mi to ale vůbec říkat, víš to?”
„Ano, vím. Já ale chci, abys to věděla. Občas mám divné chování.”
„To vím, ale neptám se. Ale starosti mi to dělá, to ano.” přiznám se nakonec.
„Dobře. Jen nechci abych tě lehce vyvedl z míry.”
„Copak umíráš?” Chris mlčí a jen se dívá.
„To asi nebylo vtipný. Promiň.”
„Já neumírám.” v tichosti jdeme spolu do auta.